Kralupy u Chomutova

Název vesnice je odvozen od procesu loupání kůry (kralupové jsou lidé, kteří koru loupali). V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: Cralupech (993), Cralup (1207), in Kralob (1361), Cralup (1352), Kralup (1405), w Cralupiech (1431), Kralupy (1638), Kralup a Kralupy (1787), Kralupy a Kralupp (1854) nebo Německé Kralupy a Deutsch-Kralup (1872).[3]

Uvádí se, že první písemná zmínka o Kralupech pochází z roku 993. Ta se však nachází se v listině (týkající se práva výběru cla na zdejší obchodní stezce), která je falzem ze třináctého století. Vesnici pravděpodobně založil Jiří z Milevska ve dvanáctém století a daroval ji milevskému klášteru, který ji prokazatelně vlastnil v roce 1207 (podle Rudofla Anděla ji vlastnil Břevnovský klášter[4]). Vesnice stála u obchodní cesty z Prahy do Saska a v roce 1260 se v ní vybíralo clo.[4] Později se Kralupy staly královským majetkem a nejspíše Václav II. je zastavil pánům ze Šumburka, kteří je spravovali jako část hasištejnského panství.[5]

Listina z roku 1344 dokládá existenci kralupské fary a záměr Bedřicha ze Šumburka obnovit zdejší ženský augustiniánský[4] klášter. Ten však nestál přímo v Kralupech, ale severozápadně od Ahníkova, v místech pozdějšího hostince Na Sklepě. Kralupy v dalších obdobích sdílely vlastníky s hasištejnským panstvím. V průběhu patnáctého století se rozrostly natolik, že v roce 1490 byly při dělení lobkovického majetku označeny jako městečko, které připadlo Bohuslavu Hasištejnskému z Lobkovic.[5] Podle práv obnovených roku 1502 králem Vladislavem[5] směli obyvatelé města vyrábět slad, vařit pivo, svobodně obchodovat se solí, provozovat řemesla a mít vlastní soud.[6]

V roce 1538 (nebo 1541[4]) prodal Šebestián Hasištejnský z Lobkovic městečko Jindřichovi z Vidpachu. Ten se zúčastnil stavovského povstání v roce 1547 a po jeho potlačení uprchl ze země. Kralupy připadly královské komoře, od které je roku 1548 koupil Šebestián z Veitmile. Téhož roku král Ferdinand I. povolil městečku užívat městský znak a pečetit zeleným voskem.[6]

Dalším majitelem Kralup se roku 1549 stal Brykcí Šmohař z Rochova, který je považován za zakladatele zdejší tvrze. Ta stávala v místech v té době už zaniklého augustiniánského kláštera.[4] Po Brykcím vlastnictví městečka přešlo na Jaroslava Šmohaře, který měšťanům umožnil svobodné se vystěhovat nebo nakládat s majektem v dědickém řízení a zrušil robotní povinnosti. Obyvatelé museli na oplátku platit patnáct grošů za dům a patnáct grošů za každý věrtel pole. Městskou správu zajišťoval rychtář s městskou radou. Město bylo opevněné, mělo školu a vlastní pivovar.[6]

Šmohařům z Rochova městečko patřilo až do stavovského povstání v letech 1618–1620, kdy bylo Joštu Šmohařovi zkonfiskováno. Roku 1623 Kralupy koupil Jaroslav Bořita z Martinic a připojil je k ahníkovskému panství. Nevyužívaná tvrz zpustla a během třicetileté války ji navíc vyplenili Švédové. Kromě vojáků se na životě ve městě podepsaly také nemoci. Jen roku 1632 na ně zemřelo 126 lidí a na mor v roce 1640 dalších padesát. Maxmilián Valentin z Martinic nechal u Chomutovské brány postavit špitál, jehož budova sloužila jako chudobinec až do roku 1945.[6]

Martinicové s městečkem vedli spor o jeho svobody. Vítězem se staly Kralupy a císař Leopold I. jim stará práva roku 1668 potvrdil, a navíc jim povolil pořádat dva výroční a trhy a jeden týdenní trh. V té době mělo město také hrdelní právo.[6] Hlavním zdrojem obživy obyvatel bývalo zemědělství, ale také řemesla. Od roku 1688 zde vznikaly cechy jednotlivých řemesel.[7]

V létě roku 1796 městečko postihl rozsáhlý požár, při kterém shořelo 42 domů, kostel, fara a škola. O rok později byl spuštěn provoz cihelny, která fungovala až do roku 1845.[7] Roku 1850 se Kralupy staly obcí. Od roku 1874 měly Kralupy nádraží na železniční trati Chomutov–Cheb.[7]

První hnědouhelný důl Josef (plným jménem Josef Terezie Bedřich a Augustin) u Kralup existoval od čtyřicátých do padesátých let devatenáctého století. Kromě uhlí se v něm těžily také kamenečné břidlice. Od konce devatenáctého století se na severním okraji obce nacházel důl Elsa (později Ludmila), který v roce 1920 získala Poldina huť. Pracovalo zde 100 až 180 horníků, kteří těžili šest až dvanáct metrů mocnou sloj uloženou v hloubce kolem 110 metrů. Uhlí se odváželo vlečkou ke kralupskému nádraží, odkud se dopravovalo do provozů mateřského podniku. Celková produkce dolu v období 1899 až 1940 činila 1 500 000 tun uhlí.[8]

Po druhé světové válce bylo do roku 1946 vysídleno německé obyvatelstvo.[9] Novým přistěhovalcům byly následujícího roku přidělovány zemědělské usedlosti i živnosti, ale roku 1950 bylo založeno jednotné zemědělské družstvo, do kterého během následujících sedmi let vstoupili, s výjimkou dvou, všichni zemědělci. Družstvo Jednota zde roku 1958 mělo prodejnu potravin, textilu a masa. Jednotné zemědělské družstvo bylo zrušeno v roce 1962 začleněním do Státního statku Ahníkov. Vzniklá Farma ČSSS Kralupy u Chomutova se úspěšně zaměřila na chov dobytka a produkci mléka.[10]

Po uzavření Dolu Ludmila začalo plánování zániku Kralup kvůli rozšiřování povrchové těžby hnědého uhlí v prostoru Lomu Nástup. Zemědělská farma byla rozdělena mezi farmy v Křimově a Málkově. Během první poloviny sedmdesátých let dvacátého století se většina obyvatel odstěhovala do Klášterce nad Ohří, a roku 1975 tak v obci zůstávalo jen šedesát obyvatel.[10] Úředně Kralupy zanikly k 1. říjnu 1976.[11] Jejich katastrální území bylo připojeno k Málkovu.[12]

Kralupy stávaly v katastrální území Kralupy u Chomutova s rozlohou 7,03 km²[13] asi osm kilometrů jihozápadně od Chomutova v nadmořské výšce okolo 330 metrů. Protékala jimi říčka Hutná.[14] Oblast je součástí Mostecké pánve, resp. jejího okrsku Březenská pánev,[15] tvořeného miocenními jezerními jíly a písky mosteckého souvrství se slojemi hnědého uhlí.[16] Povrch byl v okolí vesnice zcela změněn povrchovou těžbou uhlí.

V rámci Quittovy klasifikace podnebí Kralupy stály v teplé oblasti T2,[15] pro kterou jsou typické průměrné teploty −2 až −3 °C v lednu a 18–19 °C v červenci. Roční úhrn srážek dosahuje 550–700 milimetrů, počet letních dnů je 50–60, počet mrazových dnů se pohybuje mezi 100–110 a sněhová pokrývka zde leží průměrně 40–50 dnů v roce.[17]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 1351 obyvatel (z toho 657 mužů), z nichž bylo patnáct Čechoslováků, 1319 Němců a sedmnáct cizinců. Kromě třinácti evangelíků, čtyř židů a tří lidí bez vyznání patřili k římskokatolické církvi.[18] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 1281 obyvatel: 63 Čechů, 1202 Němců a šestnáct cizinců. Devět se jich hlásilo k evangelickým církvím, sedm k církvi československé, šest k jiné (neuvedené) církvi, jedenáct bylo bez vyznání a ostatní byli římskými katolíky.[19]

Dne 22. května 1938 se konaly volby do obecních zastupitelstev. Z rozdělených 840 hlasů v Kralupech získaly 716 hlasů Sudetoněmecká strana, 67 hlasů Německá sociální demokracie, KSČ nezískala žádný hlas a 57 hlasů dostaly jiné české strany.[21]

Čeští obyvatelé se do Kralup začali stěhovat až ve dvacátém století. Roku 1926 založili pobočku Národní jednoty severočeské, o rok později mateřskou školu a v roce 1930 českou obecní knihovnu.[9] Nejstarší zmínka o kralupské škole pochází z roku 1550.[6] Česká škola byla otevřena až 20. ledna 1926. Měla jednu třídu a na dvojtřídní byla rozšířena o tři roky později. Po druhé světové válce byla škola otevřena 10. července 1945.[9]

Sloup Nejsvětější Trojice z Kralup stojí v Zelené

Dominantou obce byl barokní kostel svatého Jakuba Většího zbořený v roce 1976.[22] Naproti němu bývala přízemní fara s valeně zaklenutými a plochostropými prostorami postavená po požáru v roce 1796.[23] Před farou stávala malá výklenková kaple.[24] Dalšími významnými budovami byly pozdně klasicistní radnice z roku 1848, škola z období 1780–1800 a několikrát přestavovaný hostinec U Čápa z první poloviny osmnáctého století s valeně zaklenutým průjezdem. Kromě nich ve vesnici bývala řada drobných památek:[23]

• barokní obelisk Nejsvětější Trojice z roku 1726 se sochami svatého Jana Nepomuckého, svatého Floriána a svatého Donáta (při likvidaci obce přemístěn do Libědic a v roce 2012 do Zelené[25])
• kamenný kříž před kostelem na soklu s reliéfy svatého Šebestiána, svatého Rocha, svatého Donáta a Panny Marie
• socha svatého Floriána z doby okolo roku 1750 u silnice do Račic
• boží muka z poloviny sedmnáctého století u hřbitova a boží muka z roku 1724 u silnice do Tušimic