Důl Ludmila

Důl byl založen pod názvem Elsa na severním okraji Kralup v roce 1896. O dva roky později byla dokončena třídírna uhlí, která bez úprav fungovala až do roku 1949. Zakladatelem a majitelem podniku byla společnost Hnědouhelné těžařstvo dolu Elsa.[1] Roku 1920 důl prodala chomutovské Poldině Huti, která jej provozovala podle svých potřeb až do uzavření. Těžební výkony po druhé světové válce negativně ovlivňoval nedostatek zaměstnanců a zastaralé provozní vybavení.[2] V letech 1948–1961 proto proběhla modernizace provozu včetně výměny těžního stroje[1] a testovaly se také různé metody těžby, mnohdy však neúspěšně.[2]

Od 1. ledna 1952 byl k dolu Ludmila organizačně připojen důl Václav u Krbic. Během šedesátých let bylo rozhodnuto o rozšíření povrchové těžby uhlí, a protože dolové pole Ludmily leželo v oblasti velkolomu Merkur II, byly omezeny úpravy provozu jen na nezbytnou údržbu. Důl Ludmila byl uzavřen 1. ledna 1968. Demolice budov a výztuže chodeb potom probíhala až do roku 1970.[3]

Důl Ludmila stával v katastrálním území Kralupy u Chomutova. Okolní krajina je součástí Mostecké pánve, konkrétně jejího podcelku Chomutovsko-teplická pánev a okrsku Březenská pánev. Geologické prostředí zde tvořily neogénní písky, štěrky a jíly s podřadně uloženými uhelnými slojemi, které byly odtěženy povrchovým lomem Nástup.[4]

Mocnost jediné uhelné sloje se pohybovala od šesti do deseti metrů. Přibližně v polovině ji dělil proplástek z prokořenělého jílu o mocnosti jeden až sto centimetrů. Výhřevnost uhlí byla okolo 3800 kilokalorií. Ve sloji se nevyskytoval methan.[1]

Důl měl těžní jámu hlubokou sto metrů a dvě jámy výdušné. Vyrubané uhlí se odváželo 1,8 kilometru dlouhou vlečkou ke kralupskému nádraží, ale v pozdějších letech byla délka vlečky zkrácena na 650 metrů.[1] Celkem se v dole Ludmila mezi lety 1913 a 1967 vytěžilo přibližně 8 062 000 tun. Nejúspěšnějším rokem byl rok 1965, kdy produkce dosáhla 485 626 tun uhlí.[5]

V počátečních letech provozu bylo hlavní těžební metodou chodbicování a později se přešlo na komorování na zával, při kterém se ponechávala dva až tři metry silná vrstva uhlí.[1] Po roce 1945 se začalo využívat efektivnější pruhové dobývání v lávkách a mechanická doprava uhlí z komor. Velké důlní tlaky však ničily dřevěnou výztuž, a proto bylo pruhové dobývání ukončeno a v těžbě se pokračovalo opět komorováním na plnou mocnost. V letech 1957–1962 se pokusně využívalo stěnování v lávkách nebo s mezistropovým dobýváním. Ani tyto metody nebyly kvůli různým obtížím s umělými stropy, tlaky, zápary a ohni úspěšné. Od roku 1962 až do uzavření dolu se proto těžilo jen komorováním v průzích na celou mocnost na zával.[2]