Buštěhradská dráha

Rozvoj těžby uhlí na Kladensku v polovině 19. století vyvolal požadavek nahradit koněspřežnou dráhu ze 30. let výkonnějším dopravním prostředkem. V roce 1852 tak byla založena Buštěhradská železniční společnost (německy Buschtěhrader Eisenbahngesellschaft) a od 1. ledna 1855 obdržela koncesi k provozování parostrojní železnice. Jedním ze zakladatelů byl i známý podnikatel Vojtěch Lanna.[1] V buštěhradském zámku mělo administrativní centrum jedno panství v majetku byvšího císaře Ferdinanda, a proto se někdy usuzuje, že to bylo důvodem pojmenování dráhy jako Buštěhradská. Kladno však bylo v té době malé městečko, kdežto Buštěhrad byl mnohem známější.[2]

Společnost uvedla do provozu první trať 5. listopadu 1855, úsek Staré Kladno – Kralupy nad Vltavou o délce 20,5 kilometrů. V Kralupech trať navazovala na státní dráhu Praha–Podmokly a také zde byla možná překládka uhlí na lodě a jeho další doprava po Vltavě a Labi. Současně byla převzata stará trať koněspřežky mezi Starým Kladnem a Vejhybkou (dnes stanice Kladno) a přestavěna pro parostrojní provoz. Roku 1863 získala společnost koncesi k přestavbě koněspřežky v úseku Vejhybka–Bruska na parostrojní provoz a její prodloužení do Buben, 11. ledna 1867 následovala osmdesátiletá[3] koncese pro zbylý úsek Vejhybka–Lány (dnešní stanice Stochov), do níž byly zahrnuty i dosavadní úseky. Při přestavbě byly některé úseky trasovány nově.

Chomutovské nádraží 1913 (kolejiště Ústecko–teplické dráhy)

Na základě požadavku na železniční spojení od producentů cukru a chmele na Žatecku a Lounsku a rozvoje těžby hnědého uhlí v Podkrušnohoří postupně Buštěhradská dráha rozvinula své trati do celé oblasti. (Na toto rozšíření byla vydána koncese 1. července 1868 s platností 90 let.)[4] 4. února 1871 byl zahájen provoz na 83,8 kilometrů dlouhém úseku Lány–Chomutov, čímž Chomutov získal přímé spojení s Prahou. V Chomutově vystavěla BEB vlastní nádraží, které pak využívala společně s Ústecko-teplickou drahou.

Masivní portál bývalé budovy BEB (stav 2011)

V letech 1871–1872 vznikla podle návrhu architekta Vojtěcha Ig. Ullmanna výstavná správní budova v tehdejší Bredovské ulici na Novém Městě (Politických vězňů čp. 1531/9, po roce 1989 sídlo KSČM).[5]

3. března 1872 byl zahájen provoz na úseku Smíchov–Hostivice přes známé hlubočepské viadukty (moderní trať 122). Tím získala Buštěhradská dráha nové spojení s Prahou na průmyslový Smíchov, navíc sklonově příznivější než dejvická větev. V původních plánech bylo postavit na Smíchově nové, reprezentativní nádraží v oblasti Na Knížecí, tato myšlenka však byla opuštěna a zůstalo u provizorní zastávky Praha-Smíchov severní nástupiště.[6]

Stanice Křimov, opuštěná trať do Reitzenhainu (2007)

Dne 1. srpna 1872 zahájila BD provoz na 57,7 kilometrů dlouhém jednokolejném úseku z Chomutova do Vejprt s odbočkou Křimov – Nová Ves (Hora Svatého Šebestiána) s napojením na saskou železniční síť v Reitzenhainu.[7] Dne 1. března 1873 byl uveden do provozu dvanáctikilometrový úsek Chomutov–Kadaň–Prunéřov.

Také v následujících letech byla síť postupně rozšiřována, až v roce 1891 dosáhla největší délky 465 kilometrů.

Již před první světovou válkou se uvažovalo o zestátnění Buštěhradské dráhy. V roce 1918 vzniklé Československo zestátňování drah upřednostňovalo, a zákon ze dne 8. června 1923 o nabytí Buštěhradské železnice státem č. 124/1923 Sb. tak s účinností již od 1. ledna 1923 vykoupil „veškeré movité i nemovité jmění akciové společnosti Buštěhradská železnice („Ausschliessend priv. Buschtěhrader Eisenbahn“)“ za 34,4 miliónu Kč a úhradu závazků[8] (prioritní obligace 4% v objemu 104,76 mil. Kč).[9] Byla začleněna do ČSD[10] stejně jako další soukromé tratě zestátněné v téže době. Hlavním důvodem, proč Buštěhradská dráha koncem ledna 1923 požádala o zestátnění, byly finanční problémy po válce. V letech 1921 a 1922 její hospodaření skončilo schodkem 32,8 miliónů korun.[11][9]

Krušovický pivovar přepravoval pivo v chladicích vozech BD (Železniční muzeum Lužná u Rakovníka; 2008)

Na konci roku 1922 Buštěhradská dráha provozovala 254 lokomotiv, 226 tendrů, 330 osobních a 8366 nákladních vozů a 25 sněhových pluhů.[11] Z lokomotiv společnosti se zachovaly tři ve sbírkách Národního technického muzea – lokomotiva Kladno z roku 1855 jako nejstarší dochovaná lokomotiva v Čechách tvoří součást expozice v hlavní hale muzea; bývalá IIIa 272 (ČSD 324.391) jako neprovozní exponát je v železničním muzeu v Lužné u Rakovníka. Stroj 300.619 je také zapůjčen do Lužné.[12]

Parní lokomotivy BD

Řada	Číslo	Uspořádání	Rok výroby	Výrobce	řada ČSD	Obrázek
I	101–105	C2' n2t	1855–1861	Lokomotivfabrik der StEG
Ia	401–422	C n2t	1890–1906	Wiener Neustadt, Floridsdorf, BMMF	300.601–623
II	106–112	C n2	1863–1868	Lokomotivfabrik der StEG
III	113–170	C n2	1870–1873	Lokomotivfabrik der StEG, Floridsdorf	322.201–254
IIIa	180–277	C n2	1887–1907	Wiener Neustadt, Lokomotivfabrik der StEG	324.301–396
IV	201–203 (do r. 1887) 301–306	D n2	1884, 1890	Wiener Neustadt	412.001–006
IVa	351–355	D n2	1909	BMMF	413.101–105
V	1–20	1B n2	1870–1872	Sächsische Maschinenfabrik/Chemnitz	232.201–220
Va	501–506	1'E1' n2t	1918	BMMF	524.101–106
VI	81–84	1B n2	1873	Kessler/Karlsruhe
VII	90–96	2'B n2	1887–1897	Wiener Neustadt	253.301–307
VIII	51–73	2'C n2	1898–1914	Lokomotivfabrik der StEG	354.425–447

• Místní dráha Vojkovice – Kyselka (zprovozněna 1. února 1895)