Karel Malich

Karel Malich strávil raná léta v Holicích, kde absolvoval školu. Jeho dědeček pocházel z Újezda u Hořic a pracoval jako kameník, otec amatérsky maloval. Karel Malich od dětství kreslil a zdejší krajina s táhlými oblouky kopců významně ovlivnila i jeho pozdější tvorbu.[3] V mládí byl vynikajícím atletem a fotbalistou. Reálné gymnázium absolvoval během války v Pardubicích (1940–1945), v letech 1943–1945 byl totálně nasazen u Junkers-werke ve Dvoře Králové. Mezi roky 1945 a 1950 studoval výtvarnou výchovu a estetiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy u profesorů Cyrila Boudy, Martina Salcmana, Karla Lidického a Františka Kovárny. V letech 1949–1950 pracoval v Holicích v podniku Botana. Roku 1950 byl přijat do 4. ročníku speciálky profesora Vladimíra Silovského na Akademii výtvarných umění v Praze.

Po ukončení studia se usadil v Praze a roku 1953 se oženil s Dagmar Žižkovou. V letech 1953–1955 absolvoval základní vojenskou službu v Českých Budějovicích. Po návratu se rozvedl a živil se jako grafik a ilustrátor. Roku 1956 se oženil podruhé s Hanou Hrochovou. Roku 1958 se stal členem SČUG Hollar, získal ateliér a byt v Nitranské ulici na Vinohradech a začal se intenzivně věnovat malbě. V témže roce založil se svými spolužáky z Pedagogické fakulty Milanem Albichem, Miroslavem Radou a s fotografem Janem Šplíchalem tvůrčí skupinu Proměna, se kterou vystavoval do roku 1967. Během cesty do Polska, kterou organizoval SČVU, se spřátelil s Jiřím Kolářem a Josefem Hiršalem a stal se členem jejich stolní společnosti v kavárně Slavia. Roku 1961 se Karlovi a Haně Malichovým narodila dcera Kateřina. Roku 1963 byl Malich spoluzakladatelem Skupiny Křižovatka.

Malichovy reliéfy, volné plastiky a kresby představila roku 1966 Ludmila Vachtová ve výstavní síni na Karlově náměstí v Praze. Výstava obdržela cenu SČSVU za nejlepší výstavu roku. V následujícím roce byla Malichova Černobílá plastika vybrána na výstavu „Sochařství dvaceti národů“ v Guggenheimově muzeu v New Yorku a sochař při té příležitosti navštívil New York. Znovu cestoval do USA na podzim roku 1968 a navštívil New York, Chicago a Washington. Roku 1970 vystavoval v československém pavilonu na bienále v Benátkách a vytvořil díla pro československou expozici na světové výstavě v japonské Ósace. Roku 1972 měl výstavu v Galerii Benedikta Rejta a v St. Galenu. Roku 1977 se přestěhoval z vinohradského ateliéru do nového domu v Praze-Podolí.

V období normalizace nesměl až do roku 1988 vystavovat v galeriích spravovaných SČVU a jeho díla představily jen v omezené míře menší neoficiální galerie. Jazzová sekce vydala malou monografii v edici Situace (Karel Malich, Vědomí a kosmické energie, text Karel Srp, 1982) a na podzim 1986 vyšel samizdatový sborník Dech kosmu: práh věčna, věnovaný Malichovu výtvarnému a literárnímu projevu. Manželka Hana byla zaměstnána u skandinávských aerolinií a zajišťovala rodině příjem i v době, kdy Karel Malich nemohl vystavovat a prodávat svá díla.[4] V důsledku této situace zůstalo jádro jeho prací téměř intaktní a až do doby po roce 2000 téměř nedotčené trhem.[5] První retrospektivní výstavu Malichova díla uvedly až roku 1988 Oblastní galerie v Chebu, GMU v Roudnici nad Labem a GU Karlovy Vary. Další Malichovy výstavy se uskutečnily po roce 1989 (Brno, Praha, Berlín, Paříž, Vídeň, Kassel, Krems, Salcburk, Biennale di Venezia, 1986). Od roku 1990 spolupracoval Karel Malich s Galerií Zdeňka Sklenáře, která roku 2006 vydala jeho velkou monografii.

Po pádu komunistického režimu byl jmenován profesorem a pověřen vedením Ateliéru kresba – objekt na Akademii výtvarných umění v Praze, kde působil do roku 1992. Roku 1995 se Karel a Hana Malichovi přestěhovali z rodinného domu v Praze-Podolí do Prahy-Uhříněvsi.

Roku 2004 mu bylo uděleno čestné občanství města Holic, v roce 2007 získal za výtvarné umění a architekturu Státní cenu Ministerstva kultury. Byl o něm natočen televizní dokument v cyklu GEN (2001, režie Jaroslav Brabec) Výtvarnické konfese (2008, režie Petr Skala) a u příležitosti jeho retrospektivní výstavy v Jízdárně Pražského hradu filmový portrét Prostě se to děje (2012–2013, režie Martin Dostál).

Karel Malich zemřel 24. října 2019 ve věku 95 let.[6]

Malichovo solitérní sochařské a malířské dílo bývá řazeno do širšího proudu neokonstruktivistických tendencí, které se v Čechách označovaly také jako "objektivní tendence" nebo "nová citlivost". Vymezily se zejména vůči ideologické tvorbě podporované komunistickým režimem i romantizující psychologizaci imaginativního umění a proudu expresivní strukturální abstrakce. Malich reaguje na vědecké poznatky z oboru fyziky a kosmologie, analyzuje vlastní systém vidění a zároveň abstrahuje konkrétní jevy i subjektivní stavy až po ztotožnění s napětími, tlaky a turbulencemi přírody a kosmu.[7] Umělecká kritika v souvislosti s jeho dílem užívá pojmů jako metafyzika, spiritualizace, předracionální mystická zkušenost, apod. a plastiky popisuje jako model jakéhosi řídkého kinestetického těla, které je záznamem pulzací, průběhu tlaků, energií a turbulencí vnímaných a prožívaných tělesně.

Kořeny Malichova díla lze hledat v obou pólech abstraktního umění, které se konstituovaly počátkem 20. století a zahrnují jednak transcendentální idealismus a teosofii s teorií nadsmyslových vibrací a na druhé straně inženýrský přístup neokonstruktivismu i futuristické vibrace těla pulzujícího v prostoru. Prázdný prostor konstruktivistů měl být iracionálním prostorem, který určoval energie probíhající různými směry.[8] Neobyčejně hluboko založená citlivost ho přivedla k odhalování sil, energií a psychických pohnutek lidského činění. Jeho výtvarný projev usiluje očištěnými a redukovanými prostředky vizualizovat neviditelné.[9]

Od konce 50. let byla tématem Malichových kreseb krajina, zprvu se zřetelným vlivem kubismu. Počátkem 60. let se přiklonil k lyrické abstrakci (1960–1962), ale v následném období redukoval výtvarný projev směrem k minimalistické linearizaci kompozice a od roku 1963 již v jeho kolážích a reliéfech převládají abstraktní geometrické znaky. Malichův radikální přechod k abstrakci měl existenciální podtext a souvisel se smrtí otce v Pardubické nemocnici (1962). Ztráta smyslu slov znamenala zároveň vyprázdnění původního smyslu výtvarných znaků a přechod k čistě elementárním formám.[10] Tehdy vytvořil sérii kreseb a objektů s motivem neúplného kruhu, kde nepatrná vychýlení bodu nebo koncentrace energie či její přerušení na linii kruhu souvisely s reálnými mentálními a existenčními stavy.[11]

V reliéfech a ortogonálních objektech z let 1963–1964 užívá plastické články ve formě válců a jejich negativních otisků, které představují průběh toků energie. Řada z nich má ve svém názvu termín koridor, který v Malichově interpretaci vizualizoval válcové nebo věžovité toky energie, které pociťoval ve společnosti jako rušivý prvek bránící v soustředění. Koridory byl také východiskem k modelům utopické architektury z druhé poloviny 60. let. Ta byla v jeho představách situována do budoucnosti, často na rozhraní přírodních prostorů Země – Moře – Vzduch nebo Země – Vzduch – Jiná planeta.[11]

Důležitým tématem Malichovy tvorby 60. let je otevírání geometrických útvarů a jejich fúze s prázdným prostorem. V tvorbě plastik začal užívat jako nový materiál plexisklo, které vyhovovalo jeho potřebě otevření vnitřního objemu objektů do prostoru.[12] Neokonstruktivistické abstraktní období mezi lety 1967–1976 znamenalo vědomé opuštění figury a uchopení neantropomorfního prostoru jako otevřeného místa zbaveného veškerých magických či náboženských symbolů.[13] Originálním Malichovým vkladem do vývoje moderního výtvarného umění byly jeho drátěné plastiky. Hliníkové, pozinkované a nerezové dráty se během 70. a 80. let staly základem konstrukcí, které byly zprvu vázány na základnu nebo horizontální polohu na zemi a později se odpoutaly do prostoru jako samostatné zavěšené objekty. Linie přestavovaly manifestaci energie v otevřeném poli, mraky nebo vznášející se krajinu. Tato dematerializace díla, autorem obecně označované jako "událost", byla zároveň vnímána jako návrat k předtotalitní době a jako nový druh spiritismu. Způsobem prožívání se Malichova tvorba blíží formulacím Rudolfa Steinera, který vnímá jedince jako toho, kdo kreslí a zároveň představuje pasivní předmět kresby a vnímá zákony kosmických sil jako pletivo, které zároveň sám vytváří.[8]

Změna politické situace po okupaci roku 1968 a tíživé ovzduší tzv. normalizace, která udusila veškeré kulturní dění, znamenala pro Malicha dlouhé období během kterého nemohl svá díla vystavovat. Představuje také obrat v tvorbě, kdy se věnoval převážně kresbě a drátěným plastikám. Řada těchto objektů zůstala ve formě modelů svázaných provázky. Malich zkoumá hranice mezi uzavřenou formou a prostorem, mezi vnitřkem a vnějškem i mezi individuálním a neosobním.[14] Ve spirituální rovině se pohybuje na hranici psychotických halucinačních stavů, rozdvojené psychiky a schizoidních vizí, které umožňují vnímat tělo současně zvenku i zevnitř.[8][13] V nové sérii drátěných plastik se od roku 1976 vracejí prvky převzaté z reality – oblouky kopců, abstrahované znaky domu, cesty, lidské figury. V jeho systému vidění jsou nahlíženy zevnitř i zvenku a v zavěšeném labyrintu linií nelze rozlišit co je organické, geometrické či neživé.[7] V jeho deníkových záznamech a skicácích z let 1964–1987 se objevují představy zvnitřnění kosmu i obsedantní pocit věčného tlaku zvnějšku a neznámého drtícího prostoru. Tyto halucinatorní vize se postupně konkretizují a z jednoduchých geometrických vzorců se se vynořují reálné obrazy lidí, míst nebo složitějších prostorových konstelací.

Malichovy utopické projekty nového prostoru a s ním očekávaného nového poznání předpokládají uskutečnění energetických událostí v takovém rozměru, aby se v nich člověk mohl pohybovat a vnímat je performativně. Měly propojovat sféru podvědomí a snů s širším prostorem architektury i nekonečným Univerzem.[15]

Zvnitřnění "události" a prolomení hranice mezi vnitřním a vnějším je pro Malichovu tvorbu příznačné.[12] Relativizaci pozice subjektu i jeho labilní rovnováhu v prostoru naznačují i některé názvy plastik (Pozoruji trhlinu v prostoru 1977–1979, Sedím, dívám se, pootočil jsem hlavu, 1979–1983). Dílo tak představuje neustálé obnovování pozice v prostorové i časové dimenzi, nabízí řezy strukturou i průniky do procesu dění. Nenabízí spirituální útěchu ani pochopení univerzální pulzace kosmu.[16]

• 
  Karel Malich, Černobílá plastika, 1964–1965 (2014)
• 
  Karel Malich, Červená plastika, 1964 (2013)
• 
  Karel Malich, Strom, 1969 (realizace 2014)
• 
  Karel Malich, Energie, 1968 (realizace 2013)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Malich na Wikimedia Commons
• Osoba Karel Malich ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Malich
• web Karel Malich
• Karel Malich v informačním systému abART
• ČT Artmix 14.2.2013
• ČT 24, 1.2.2013
• Výtvarnické konfese: Karel Malich, ČT 2, 2008, režie Petr Skala
• Staří mistři: Karel Malich
• Creativo: Karel Malich
• iDnes.cz, 10. února 2013
• Výstava Karel Malich, Jízdárna Pražského hradu
• ArtList.cz: Karel Malich
• Po půlroce je jasno: v Plzni objevili nadšenci dílo významného českého umělce Karla Malicha