František Kovárna

František Kovárna (17. září 1905 Krpy[1] – 19. června 1952 New York) byl významný český výtvarný teoretik, kritik a prozaik. Překládal také z italštiny a němčiny. Soustavně se zabýval především problematikou moderního českého malířství. Jako čelný představitel České strany národně sociální po Únoru 1948 raději emigroval – nejprve do Německa a Francie, poté do Spojených států. V komunistickém Československu byl mezitím v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti ve vykonstruovaném politickém procesu se skupinou Choc a spol.[2] Rozsudek byl v roce 1993 zrušen v celkovém rozsahu a v roce 1992 byl Kovárnovi udělen Řád TGM in memoriam.[3]

Prof. PhDr. František Kovárna
Narození17. září 1905
Krpy, Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí19. června 1952 (ve věku 46 let)
New York, USA USA
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Povolánívýtvarný teoretik, kritik a prozaik
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka III. třída, in memoriam (1992)
Politická stranaČeská strana národně sociální
Příbuzní
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a dílo

Jeho otec byl mlynářem, bratr Václav Kovárna (nar. 1896) se stal akademickým malířem. Studoval nejprve na gymnáziu v Mladé Boleslavi (1916–22), studium dokončil v roce 1924 maturitou na pražském Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici.[4] Po maturitě nastoupil František Kovárna roku 1924 ke studiu románských jazyků, literatury a estetiky na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Kde se nejen pod vlivem profesora Binda Chiurla zajímal o současnou italskou literaturu, z níž později i překládal.[5] Nejvýrazněji jej však tehdy ovlivnili jeho učitelé F. X. Šalda a Otakar Zich. Vedle vlastní tvorby publikoval Kovárna během univerzitních studií množství novinových a časopiseckých výtvarných kritik, což mu v roce 1928 vyneslo místo šéfredaktora Volných směrů, v nichž si zájem o výtvarné umění prohloubil. Na podzim 1929 proto začal studovat dějiny umění u profesorů Vojtěcha Birnbauma a Antonína Matějčka. Dizertační práci – monografii o Antonínu Slavíčkovi obhájil v roce 1931. Rok tehdy působil jako tajemník Klubu Za starou Prahu, než na podzim 1932 přijal nabídku profesora Birnbauma a stal se jeho asistentem v Ústavu a Semináři dějin umění. Svou habilitační práci Malířství ornamentální a obrazové publikoval v roce 1934. Přednášky z estetiky a výtvarného umění na univerzitě vedl až do uzavření vysokých škol.

S přítelem Václavem Černým spoluzaložil Kritický měsíčník a později také knihovnu Svazky, kterou redakčně vedl a v níž za okupace vycházely eseje předních československých vzdělanců. Za války trávil Kovárna značnou část svého času s rodinou v letním sídle v obci Bezmíř na Benešovsku, kde tak vzniklo hned několik jeho literárních děl a uměleckohistorických prací.[5] Mezi nimi i Listy mrtvému příteli, jejichž adresátem byl Kovárnův dávný známý – německý historik umění Hans-Adalbert von Stockhausen.[6] V krátkém období třetí republiky se Kovárna politicky angažoval jako člen ústředního výboru České strany národně sociální. Přednášel na filozofické fakultě, ČVUT a 3. září 1947 byl jmenován profesorem estetiky na nově vzniklé pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Jako významný intelektuál, demokrat a politický odpůrce komunistické strany byl poúnorovými akčními výbory v březnu 1948 zbaven všech univerzitních funkcí. V dubnu 1948 odešel do německého exilu. Odkud poté odcestoval do Paříže, kde v roce 1949 vydával s Janem Čepem bulletin Tchécoslovaquie libre. Stýkal se a spolupracoval s národněsocialistickými politiky Jaroslavem Stránským, Ivanem Herbenem a Hubertem Ripkou. Roku 1951 odcestoval do New Yorku, kde žil s rodinou ve čtvrti Queens.[5] Kovárna zde založil ochotnické divadlo a do své předčasné smrti se věnoval psaní divadelních her a esejů.

Roku 1992 mu byl udělen Řád T.G. Masaryka in memoriam.

Výběrová bibliografie
  • Bojácní a rváč. Praha: F. Svoboda, 1926.
  • Živí a mrtví. Praha: Sfinx, 1926.
  • Jedna a jedna jsou tři. Proti rozumu a pro tvořivost. Praha: Průlom, 1929.
  • Antonín Slavíček. Praha: S. V. U. Mánes, 1930.
  • Na břehu. Plzeň: Sdružení západočeských umělců, 1932.
  • Současné malířství. Praha: Orbis, 1932.
  • Vincenc Beneš. Praha: Dr. Štěpán Jež, 1933.
  • Malířství ornamentální a obrazové. Praha: Orbis, 1934.
  • Ludvík Kuba. Praha: Dr. Štěpán Jež, 1935.
  • K. M. Čapek-Chod. Praha: Fr. Borový, 1936.
  • Pravoslav Kotík. Praha: Jan Fromek, 1937.
  • Česká střízlivost a český pathos. Praha: Václav Petr, 1939.
  • Karel Kotrba. Praha: Jednota umělců výtvarných, 1939.
  • Zemi milované… – Mánesův odkaz národu. Praha: Orbis, 1939.
  • Bezmíř. Praha: Václav Petr, 1940.
  • České malířství let devadesátých. Praha: Václav Petr, 1940.
  • Miloslav Holý. Praha: Česká grafická Unie, 1940.
  • Vojtěch Sedláček. Praha: Melantrich, 1940.
  • František Bílek. Praha: S. V. U. Mánes, 1941.
  • František Kaván. Praha: Jednota umělců výtvarných, 1941.
  • Výtvarné epištoly. Praha: Jednota umělců výtvarných, 1941.
  • Jan Kojan. Praha: Česká grafická unie, 1945.
  • Listy mrtvému příteli. Praha: ELK, 1946.
  • O kulturu v socialismu. Praha: Melantrich, 1946.
  • O sebeurčení našeho malířství. Praha: Václav Petr, 1948.

Reference
  1. Index narozených, Řepín 23, 1734-1947, snímek 47
  2. Miloslav Choc [online]. Ústav pro studium totalitních režimů [cit. 2011-07-11]. Dostupné online.
  3. Řád T. G. Masaryka - Seznam vyznamenaných [online]. Pražský hrad [cit. 2011-07-11]. Dostupné online.
  4. ZELINSKÝ, Miroslav. Slovník české literatury po roce 1945, František Kovárna [online]. 1994, rev. 2006. Dostupné online.
  5. Jiří Koukal, František Kovárna 1905–1952, in: František Kovárna, Uměleckohistorické texty z pozůstalosti, Praha, 2013, s. 156–172.
  6. Jiří Koukal, Der tote Freund von František Kovárna. Umění. 2015, roč. LXIII, čís. 1-2, s. 92-103.

Literatura
  • BIEGEL, Richard; PRAHL, Roman; BACHTÍK, Jakub (eds.). Století Ústavu pro dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Praha: FF UK, 2020, s. 206-211. ISBN 978-80-7308-962-7.
  • SLAVÍČEK, Lubomír (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), sv. 1, Praha: Academia, s. 693-695, ISBN 978-80-200-2094-9.
  • KOUKAL, Jiří. Der tote Freund von František Kovárna. Umění. 2015, roč. LXIII, čís. 1–2, s. 92–103. Dostupné online.
  • KOVÁRNA, František. Uměleckohistorické texty z pozůstalosti. Praha: Karolinum, 2013. ISBN 9788024624839.
  • KOUKAL, Jiří, Profesor František Kovárna. Výtvarná teorie 1928-1938, magisterská diplomová práce FF UP Olomouc 2011, s. 66-136.
  • BRENNER, Christiane. Briefe an den toten Freund: Aussiedlung und gesselschaftlicher Umbruch in der tschechischen Nachkriegsliteratur. In: HÖHNE, Steffen; LUDGER, Udolph. Deutsche – Tschechen – Böhmen. Kulturelle Integration und Desintegration im 20. Jahrhundert. Köln Weimar Wien: Böhlau, 2010. ISBN 978-3-412-20493-8. S. 35–46.
  • DEBNÁR, Viktor A. František Kovárna – zapálený vyslanec své vlasti. Literární noviny. 2005, roč. XVI, čís. 21, s. 11.
  • HOROVÁ, Anděla. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Praha: Academia, 1995. S. 392–393.
  • VONDRA, Viktor. Vzpomínka na F. Kovárnu. Svobodné slovo. 1990, roč. XLVI, čís. 142, s. 5.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.