Badeniho jazyková nařízení

Badeniho jazyková nařízení je označení pro jazyková nařízení, která 5. dubna 1897 vydali pro Čechy[1] a 22. dubna 1897 pro Moravu předlitavští ministři vnitra (Kazimír Badeni), financí, spravedlnosti, obchodu a orby.

Nařízení novelizovala Stremayrova jazyková nařízení z roku 1880 tím způsobem, že rovnoprávnost češtiny s němčinou měla nadále platit nejen ve vnějším, nýbrž i ve vnitřním úřadování. Kvůli velkému odporu Němců byla ovšem nařízení již 24. února 1898 modifikována novelou, nazývanou jako Gautschova jazyková nařízení.

Obsah nařízení

Nařízení se skládala ze dvou norem. První norma upravovala užívání zemských jazyků (češtiny a němčiny) při úřadech v Čechách a na Moravě, druhá norma pak určovala podmínky jazykové způsobilosti úředníků.

Nařízení upravující užívání zemských jazyků při úřadech bylo publikováno v českém zemském zákoníku 7. dubna 1897 pod č. 12/1897 z. z.[2] a v moravském zemském zákoníku 25. dubna 1897 pod č. 29/1897 z. z.[3] Stejně jako Stremayrova jazyková nařízení z roku 1880 stanovovala, že soudy a státní úřady podléhající ministerstvům vnitra, financí, spravedlnost, orby a obchodu mají žádosti a podání vyřizovat v jazyce podání (§ 1) a zrovnoprávňovala tedy češtinu s němčinou ve vnějším úředním styku. Badeniho jazyková nařízení ovšem nově zavedla pravidlo, že jazyk podání má být užit i při úředním jednání (§ 7) a zrovnoprávňovala tak češtinu s němčinou i ve vnitřním úředním styku.

Nařízení o jazykové kvalifikaci úředníků bylo publikováno v českém zemském zákoníku pod č. 13/1897 z. z.[4] a v moravském zemském zákoníku pod č. 30/1897 z. z.[5] Stanovovalo povinnost soudních a státních úředníků od 1. července 1901 prokázat znalost obou zemských jazyků slovem i písmem (§ 1) a nařizovalo příslušným úřadům, aby v přechodné době 1897–1901 přijímaly takovým způsobem, aby povinnost dvojjazyčnosti úředníků byla roku 1901 splněna (§ 1).

Protesty vůči nařízením
Policejní zásah v poslanecké sněmovně Říšské rady 25. listopadu 1897

Proti nařízením se zvedla velká vlna odporu ze strany Němců. Zatímco pro české úředníky nepředstavoval požadavek dvojjazyčnosti problém, němečtí úředníci by zkoušku z češtiny skládali jen obtížně. V praxi by tak realizace nařízení znamenala nahrazení části německých úředníků českými, a to i v oblastech s velmi nízkým podílem českojazyčného obyvatelstva.[6]

Němečtí poslanci proto již 9. dubna 1897 předložili v Říšské radě návrh na zrušení jazykových nařízení parlamentem. Když s tímto návrhem neuspěli, zahájili obstrukce, kvůli kterým ministerský předseda Kazimír Badeni nechal poslaneckou sněmovnu 2. června 1897 uzavřít. Toto opatření ovšem nezabránilo dalšímu vyhrocení situace. Během léta se v německých oblastech v českých zemích konaly protivládní a protičeské demonstrace, které někdy přerůstaly i v drancování českých obydlí. Po obnovení sněmovního jednání na podzim 1897 obstrukce navíc pokračovaly s ještě větší silou. Sněmovna byla proto 27. listopadu opět uzavřena. Nepokoje se však přenesly do ulic Vídně, kromě policie proti demonstrantům muselo zasahovat i vojsko, a tak Badeni pro uklidnění situace 28. listopadu 1897 podal demisi.[7]

Nový ministerský předseda Paul Gautsch pak Badeniho jazyková nařízení modifikoval novými nařízeními z 24. února 1898, jež byla v českém a moravském zemském zákoníku publikována 5. března 1898 a získala název Gautschova jazyková nařízení.[8]

Odkazy

Reference
  1. ŠEBA, Jan. Rusko a Malá dohoda v politice světové. Praha: Melantrich, 1936. 652 s. Kapitola II., s. 140. (čeština)
  2. LGVBl. Böhmen 12/1897, Nařízení, jež se týče užívání zemských jazyků při úřadech v království Českém.
  3. LGVBl. Mähren 29/1897, Verordnung betreffend den Gebrauch der Landessprachen bei den Behörden in der Markgrafschaft Mähren.
  4. LGVBl. Böhmen 13/1897, Nařízení, jež se týče jazykové způsobilosti úředníků, ustanovených při úřadech v království Českém
  5. LGVBl. Mähren 30/1897, Verordnung betreffend die sprachliche Qualification der bei der Behörden in der Markgrafschaft Mähren angestellten Beamten.
  6. BOROVIČKA, Michael; KAŠE, Jiří, a kol. Velké dějiny zemí Koruny české (1890–1918). Svazek XII.b. Praha: Paseka, 2013. ISBN 978-80-7432-293-8. S. 115–116.
  7. Velké dějiny zemí Koruny České XIIb, s. 119–122.
  8. Velké dějiny zemí Koruny České XIIb, s. 139.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.