Josef Maria Baernreither

Vystudoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, kde roku 1871 získal titul doktora práv. Působil jako soudce u pražského obchodního soudu, později u trestního soudu. Od roku 1874 byl soudním adjunktem v Liberci. Následujícího roku působil krátce u zemského soudu v Praze a téhož roku nastoupil na vídeňské ministerstvo spravedlnosti. Od roku 1878 zasedal jako poslanec na Českém zemském sněmu, kam byl zvolen ve velkostatkářské kurii a kde se začlenil do frakce ústavověrného velkostatku.[1][2]

Stal se i poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor). Podle některých zdrojů již v roce 1883[1], podle jiných až ve volbách do Říšské rady roku 1885 (velkostatkářská kurie v Čechách). Mandát ve vídeňském parlamentu obhájil za tuto kurii i ve volbách do Říšské rady roku 1891, volbách do Říšské rady roku 1897 a volbách do Říšské rady roku 1901 a setrval zde do konce funkčního období sněmovny, tedy do roku 1907.[3]

Po volbách roku 1885 patřil do klubu Sjednocené levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných proudů německých liberálů.[4] Po rozpadu Sjednocené levice přešel do frakce Německorakouský klub.[5] V roce 1890 se uvádí jako poslanec obnoveného klubu německých liberálů, nyní oficiálně nazývaného Sjednocená německá levice.[6] Ve volbách roku 1891 byl na Říšskou radu zvolen opět za Sjednocenou německou levici.[7] Po volbách roku 1897 se uvádí jako člen klubu ústavověrných velkostatkářů.[8]

Kvůli politické dráze opustil post ministerského úředníka a profesně působil u vídeňského zemského soudu, později se zcela zaměřil na profesionální politickou činnost. V parlamentu se zasloužil o soudní reformu a patřil mezi výrazné osobnosti německé liberální scény.[1][2]

První vrchol jeho politické kariéry nastal koncem 19. století za vlády Franze Thuna, v níž se stal ministrem obchodu. Funkci zastával v období 7. března 1898 – 4. října 1898.[9] Jako ministr spustil přípravy k přijetí nového zákona o cenných papírech.[1] Thunova vláda ovšem netrvala dlouho, Baernreither ji opustil už v říjnu 1898. Na přelomu století vrcholilo česko-německé napětí v Čechách. V letech 1900-1905 se proto věnoval převážně tématům národnostního vyrovnání v Čechách, později se orientoval na ochranu dětí a roku 1907 inicioval konání prvního kongresu na ochranu dětí v Salcburku.[2]

V roce 1908 (podle jiných zdrojů v roce 1907) byl jmenován členem Panské sněmovny. Zde se připojil k frakci ústavověrné levice. Byl členem společné delegace předlitavského a uherského parlamentu a stal se odborníkem na Bosnu a jihoslovanskou otázku, jejíž vyřešení považoval za klíčový problém monarchie.[1][2]

Opětovně se na ministerskou pozici dostal až za první světové války, kdy byl ministrem bez portfeje ve vládě Heinricha Clam-Martinice (od 20. prosince 1916 do 22. června 1917).[10] Jako ministr se snažil rozvíjet sociální péči. Po rozpadu monarchie se stáhl z aktivního politického života.[2]

Zemřel roku 1925 v Teplicích a byl pohřben v rodinné hrobce na Olšanských hřbitovech v Praze[11].