Jiří Steimar

Narodil se v tehdejší Svatopetrské čtvrti v Praze naproti nynějšímu ostrovu Štvanice. Jeho tatínek byl pekařem, jehož živnost byla známá po celé Praze. Jiří měl o tři roky starší sestru Marii. Navštěvoval obecnou školu, která stála v sousedství pekárny, a poté karlínskou reálku, kde neměl žádný výjimečně dobrý prospěch.

Dne 10. července 1915 se oženil s dcerou Vendelína Budila Annou Budilovou (1889 – 1962)[2] a měli spolu dceru Jiřinu (1916) a syna Miloše (1922 – 1949), který se vydal také na hereckou dráhu, ale ve 27 letech zemřel na otravu oxidem uhelnatým. Měl rád hospodářství, především zvířata; životní láskou byli holubi, choval i psy a slepice. Byl i vyhlášený kuchař. Za honoráře si brzy koupil velký pozemek v Černošicích u Prahy včetně půlky ostrova na Berounce a postavil si tu zprvu dřevěnou chalupu. S celou rodinou se sem přestahoval. Později tuto chalupu přestavěl v rozlehlý penzion, o který se staral jako hoteliér.

Do jeho černošického penzionu se sjížděli významní hosté, především přátelé z Národního divadla a další umělci (Saša Rašilov, Olga Scheinpflugová, Xena Longenová, Marie Hübnerová, Jan Masaryk, Jan Kubelík, Rudolf Friml). Steimar však i v Černošicích organizoval divadlo, režíroval a hrál s místními ochotníky, do her zapojoval i své návštěvníky, personál a děti. Jeho první manželství skončilo nakonec rozvodem, ale ani druhé manželství nebylo šťastné, manželka Žofie byla z bohaté rodiny, panovačná a rozhazovačná a měla snad zachránit do dluhů upadající penzion. Steimar její povahou a vztahem k nevlastním dětem dost trpěl.^[zdroj?]

Roku 1939 Steimarovi hotel v Černošicích prodali (penzion už za nových majitelů za 2. světové války obsadil Hitlerjugend, později se z něho stal Domov důchodců). Žili krátký čas v Praze a asi od roku 1941 měli vlastní vilu postavenou v horském stylu v Úvalech, zde žil až do roku 1967. Byl jmenován zasloužilým umělcem a v den své smrti národním umělcem. O tom se už nedozvěděl, zemřel na zhoubný nádor v nemocnici Na Františku 16. prosince 1968.

Vystudoval herectví u Karla Želenského, roku 1910 nastoupil do svého prvního angažmá ve smíchovském divadle U Libuše. Debutoval zde v postavě Apollonia ve stejnojmenné hře Jiřího Karáska ze Lvovic. Roku 1913 byl Jaroslavem Kvapilem angažován v Národním divadle [3] a záhy se stal platným členem činohry v rolích hlavně salónních milovníků a později i zralých mužů. Současně s působením v ND byl v roce 1919 i ředitelem divadla Rokoko [3]. Pro některé konflikty dvakrát Národní divadlo opustil. V sezóně 1922/1923 byl šéfem činohry v divadle v Olomouci, a v letech 1924, 1928 – 1929 hrál v Městském divadle na Královských Vinohradech) [4]. Láska k Národnímu divadlu jej záhy vrátila na jeho prkna, kde setrval až do svého odchodu do důchodu v roce 1959 a i později zde pohostinsky vystupoval. Dlouhá léta byl hereckým partnerem Anduly Sedláčkové, s níž vytvořil sourodou dvojici obdobných hereckých typů. Role ideálního milovníka hrával i po boku Jarmily Kronbauerové a Olgy Scheipflugové.

Měl dar jemného humoru, který uplatňoval v klasických hrách W. Shakespeara, G. B. Shawa a O. Wildea. V české klasice mu repertoár nabízel spíše postavy urozených mužů – králů, duchovních, velmožů a státníků, ale dobře se uplatnil i v postavách lidových hrdinů (Antonín, Alois Jirásek, Vojnarka). V době zralosti pak mu dala příležitost i ruská dramatika, např. v Ostrovského hře Ovce a vlci (Lyňajev), v Čechovově Višňovém sadu (Lopachin) a v Gorkého Jegoru Bulyčovovi (Dostigajev). V Národním divadle vystoupil naposledy 3. prosince 1968 v roli Profesora v Čapkově Bílé nemoci [5].

Výčet jeho filmových rolí je rozsáhlý, ale málokdy dostal možnost zahrát tak velkou roli, aby si ho v ní diváci pamatovali. Začínal v několika němých filmech společnosti ASUM před 1. světovou válkou. Z němých filmů vešel do historie kinematografie film Démon rodu Halkenů (1918). Ve zvukovém filmu dostával především role továrníků, advokátů a lékařů, často otců titulního hrdiny či hrdinky (Sextánka s Hanou Vítovou). Významnější byla role poslance Topola ve filmu Kvočna, kde hrál zetě Růženě Naskové, nebo film Příklady táhnou, kde hraje jejího přítele. Po roce 1945 už hraje drobné role. V roce 1964 byl obsazen do malé ale významné role otce Kolaloky ve snímku Limonádový Joe aneb koňská opera, v níž si ho pamatuje i mladší generace.

• 1933 Státní cena
• 1953 titul zasloužilý umělec
• 1958 státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu
• 1968 titul národní umělec; o udělení titulu bylo rozhodnuto ještě za umělcova života, diplom byl předán až posmrtně vdově[6]

• Armand Duval (A. Dumas ml., Dáma s kaméliemi, 1916)
• Stavitel Ahlquist (Karel Čapek, R.U.R., 1921)
• Sir Robert Chiltern (Oscar Wilde, Ideální manžel, 1921, 1928)
• Antonín (Alois Jirásek, Vojnarka)
• Profesor Higgins (George Bernard Shaw, Pygmalion)
• Lyňajev (A. N. Ostrovskij, Ovce a vlci)
• Lopachin (A. P. Čechov, Višňový sad)
• Pickering (George Bernard Shaw, Pygmalion, 1946)
• Vilém Marshal (Lilian Hellmanová, Lištičky, 1948)
• Dostigajev (Maxim Gorkij, Jegor Bulyčov)
• Dr. Ridgeon (G. B. Shaw, Lékař v rozpacích)
• Korotkin (N. V. Gogol, Revizor)
• Císař Zikmund (Alois Jirásek, Jan Žižka)
• Napoleon (Victorien Sardou, Madame Sans-Géne)
• Profesor (Karel Čapek, Bílá nemoc (hra), 1968