Višňový sad

Višňový sad (rusky Вишнёвый сад) je divadelní hra Antona Pavloviče Čechova napsaná roku 1903. Hořká, sociálně kritická komedie (s prvky tragédie) o čtyřech jednáních byla poprvé uvedena v Moskvě 30. ledna (podle tehdejšího ruského kalendáře 17. ledna) 1904 k autorovým 44. narozeninám, půl roku před jeho smrtí. Višňový sad je posledním autorovým dílem, psal jej v době, kdy byl těžce nemocen tuberkulózou.

Višňový sad
AutorAnton Pavlovič Čechov
Původní názevВишнёвый сад
ZeměRuské impérium
Jazykruština
Žánrtragikomedie
Datum vydání1904
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hra je obrazem zániku nižší ruské šlechty (např.: Raněvská, Gajev), tedy "starého Ruska" a krizí tradičních hodnot; rozmáhání nové, podnikatelské třídy (Lopachin), tedy modernosti, povrchnosti a dravosti; a svým způsobem i o příchodu ruského revolučního proletariátu. Zachycuje tedy období konce 19. a začátku 20. století na ruském venkově. Nedějová hra stojí na vnitřních monolozích postav, na zvratech, které se dějí "za scénou" ("mezi řádky"), na životních filozofiích jednotlivých postav a na dialozích o smyslu života.

Postavy

Postavy jednají nerozhodně, nevýrazně a většinou v rozporu se svými ideály či představami. Téměř všechny postavy pociťují vnitřní prázdnotu svých životů.

  • Ljubov Andrejevna Raněvská – majitelka panství, odmítá přijmout realitu a rozloučit se s vlastním sadem, a tedy i se svým způsobem života. Ctí staré hodnoty a sentimentálním sněním se snaží zakrýt svůj prázdný život.
  • Aňa – sedmnáctiletá dcera Ljubovi Raněvské, naivně očekává změnu svého života, která má přijít se stěhováním do města
  • Varja – adoptivní dcera Ljubovi Raněvské, 24 let, snaží se starat o zadlužené panství, i když touží vstoupit do kláštera, tak za Lopachina by se provdala docela ráda.
  • Jermolaj Alexejevič Lopachin – dříve chudák, téměř bez financí, ale nyní podnikatel, jenž koupil višňový sad a nechal jej zničit, čímž zničil i rodinné vzpomínky Ljubovi Raněvské na dětství strávené na panství. Rychlému zisku obětuje i vztah s Varjou.
  • Leonid Andrejevič Gajev – bratr Ljubovi Raněvské, nemá práci a cítí tedy vinu, že sestře finančně nepomáhá.
  • Firs – velmi starý (87) oddaný komorník, který je velmi nemocen, umírá v domě, ve kterém je nedopatřením zapomenut.
  • Pjotr Sergejevič (Pěťa) Trofimov – láska k Anně ho mění v poměrně aktivního člověka.
  • Jaša – komorník chovající se povýšeně.
  • Boris Borisovič Simeonov-Piščik – statkář, známý Raněvské.
  • Šarlotta Ivanovna – guvernantka.
  • Semjon Pantělejevič Jepichodov – účetní.
  • Duňaša – pokojská.
  • Opilý kolemjdoucí.
  • Přednosta stanice.
  • Poštovní úředník.
  • Hosté.
  • Služebnictvo.

Obsah

Ljubov Andrejevna Raněvská se s dcerou Aňou vrací z Paříže, kam odjely po tragické smrti syna Gríši. Návrat na rodné sídlo v ní probudil sentimentální myšlenky. Vrací se z důvodu nedostatku financí. Statek je natolik zadlužen, že je jen kousek před krachem i přesto, že se o něj svědomitě stará Varja, nevlastní dcera Raněvské.

Statek má být prodán i s krásným višňovým sadem, proto Varjin nápadník, podnikatel Lopachin, radí pronajmout pozemky sadu chatařům, ale jeho návrh se Raněvské a jejímu bratrovi Gajevovi vůbec nezamlouvá, odmítají rozprodat svou minulost. Na dražbě panství překvapivě koupí Lopachin a nechává višňový sad vykácet.

Panovačná služebná Duňaša, odmítla již několik nabídek ke sňatku, ale zamilovala se do mladíka Jepichodova, prožívají krátký vztah, ale nakonec ji Jepichodov opustí kvůli své kariéře. Rodina se rozpadá, všem se změní jejich život. Varja se rozchází s Lopachinem, protože o ni již Lopachin nemá zájem. Raněvská a Gajev se, spolu s komorníkem Jašou, vracejí zpět do Paříže. Jaša se díky tomu zbaví panské Duňaši, a naivní Aňu láká nový život, respektive změna života.

Péťa Trofimov, student a bývalý učitel zesnulého Gríši, stejně jako Aňa věří, že Lopachin koupil panství jen dočasně. Hru ukončuje monolog nemocného komorníka Firse. Nevšimli si, že zůstal v domě určeném k demolici a tak zapomenut může jen čekat na nevyhnutelný konec.

Jazyk a styl

Čechov ve hře užil techniku tzv. monologizace dialogů, dialogy postav se vzájemně rozestupují do samostatných monologů, a tak přestávají být svázány s promluvou partnera. Takové "dialogy" umožňují hlouběji nahlédnout do nitra postav a zároveň vyjadřují jejich vnitřní osamělost.[1]

Filmová adaptace

V roce 1979 vznikl československý televizní film Višňový sad, v režii Jozefa Budského, v hlavních rolích: Leopold Haverl, Ladislav Chudík, Ivan Mistrík.

Višňový sad v českých divadlech

Reference
  1. A. P. Čechov - Višňový sad[nedostupný zdroj]
  2. Višňový sad - premiéra hry Archivováno 8. 11. 2011 na Wayback Machine ve Východočeském divadle Pardubice
  3. Archivovaná kopie. www.nazabradli.cz [online]. [cit. 2013-05-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-07.

Literatura
  • MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek, A–L. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 475 s. [Heslo „Višňový sad" je na str. 183–184.]

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.