Jeroným Kohl

Jeroným (Hieronymus) Kohl byl synem Hieronyma Kohla staršího (1593–1667), měšťana a horníka, a Cathariny rozené Paulusové (* 1594).

Do Prahy přišel z Horního Slavkova jako šestnáctiletý a roku 1652 se dal na šest let do učení k Arnoštu Janu Heidelbergerovi. Velmi živě přitom vnímal také rozvíjející se tvorbu Jana Jiřího Bendla. S vdovou Severovou získal Kohl dům i nevlastního syna Jana Bedřicha Kohla-Severu, který se později také stal sochařem a pokračovatelem dílny. Na Hradčanech Kohl v různých obdobích vlastnil domy „U modré hvězdy“ a „U tří žlutých růží“ a minimálně ještě jednou se oženil „s vdovou Dorotou“.[1] Kromě nevlastního syna mezi jeho učně a tovaryše patřil také František Preiss, vlastní Kohlův pokračovatel.[2]

Na jeho díle pozorujeme syntézu manýristické tradice a barokní inovace, formalistického i realistického, místního a přineseného pojetí opakovanou v každém pokolení.

Kazatelna v klášterním kostele sv. Vojtěcha v Broumově

Neptun v horní části Medvědí kašny na Smíchově

Kazatelna v klášterním kostele sv. Vojtěcha v Broumově

Kazatelna v klášterním kostele sv. Vojtěcha v Broumově, vůbec nejstarší známá Kohlova práce, vznikla v letech 1671–1672 za účasti malostranského truhláře Matěje Vockingera podle ideového návrhu malostranského malíře Jana Bedřicha Hesse, který následně provedl štafírování a pozlacení řezeb andělů. Dochovaná malířova korespondence s břevnovsko-broumovským opatem Tomášem Sartoriem umožňuje detailně sledovat průběh zakázky. Jednání začala v dubnu roku 1671, kazatelna byla na místo dovezena v létě následujícího roku. Jeroným Kohl byl honorován 160 zlatými.[3]

Kostel sv. Voršily a Barchov

Esovitě prohnutá a v proporcích vyvážená socha sv. Voršily z novoměstského kláštera sester voršilek u novoměstské sv. Voršily, z nadpraží vchodu datovaného chronogramem 1677, dnes nahrazená kamennou kopií (original je vystaven v Muzeu hl. m. Prahy). Tato práce ukazuje Kohlův projev již poněkud vzdálený jeho učiteli, v robustní tělesnosti figury, v celkové realistické charakteristice, v oživení a citlivosti detailní modelace, a přece k němu odkazuje ornamentální precizností řezby. Hlava světice je antická i oživená, cípy jemně zřasené drapérie vlají v pomyslném vánku. Řezby téže stylizace rozeznaváme také na oltáři z pražského dómu v zámecké kapli ve východočeském Barchově, který byl postaven děkanem Macariem v roce 1681 a na němž jsou původní postranní sochy sv. Šebestiána a sv. Rocha, také andílci v nástavci a nejvyšší socha archanděla Michaela.[4]

Kostel sv. Tomáše

Z let 1684–1686 pak pochází jeho pískovcové sochy sv. Augustina z niky v ose kostela a sv. Tomáše na boční fasádě malostranského kostela sv. Tomáše Apoštola. Tyto sochy tam K. I. Dienzenhofer ponechal později při své přestavbě. Obě tyto vážné vznosné postavy objemných, mírně zvlněných těl, krásných stařeckých hlav a bohatě rozložených drapérií připomínají Bendlovy vzory, ale liší se od nich vznosností jiných proporcí a tence vypracovanou, složitou drapérií.

Medvědí kašna a Medvědí brána

Detail plastické výzdoby Medvědí kašny

K pracím z Kohlových nejlepších let patří tzv. Medvědí kašna ze Slavatovské zahrady s postavou Neptuna (do roku 1685 ), posunutá po roce 1903 do parku na náměstí 14. října na Smíchově). Také vstupní bránu zahrady tesal Kohl, její originál byl rozebrán a přenesen do Lapidária Národního muzea.

Leopoldova (Lví) kamenná fontána

Kašna na druhém nádvoří Pražského hradu (1686) byla zbudována v architektonické koncepci italským kameníkem Francescem della Torre. Kašna byla postavena na půdorysu kvadrilobu, je signována „HK“ (Hieronymus Kohl). Tři kamenné stupně nesou dolní nádrž, zdobenou festony, lvími hlavami, maskarony a kartušemi s monogramem L císaře Leopolda I.. Na středním sloupu jsou umístěny dvě odstupněné nádrže s bohatou výzdobou (akant, andílčí postavičky, kanelury). Spodní sloup podpírají postavy antických bohů Merkura, Vulkána, Neptuna a Herkula, horní sloup nesou dva tritóni a je završen je koulí, vzpíranou třemi vzpínajícími se lvy. Na kouli stál (po r. 1918 odstraněný) habsburský orel.[5] Kohlovy dolejší postavy božstev – živlů i hořejší postavy tritónů, jsou zde podsaditější a svalnatější, ukazují bendlovské vlivy, a přece zas odbočují k podrobnějším, až lineárně prokresleným povrchovým reliéfem a dekorativním akcentem.

Kostel sv. Klimenta

V kostele sv. Klimenta na Novém městě pražském provedl v roce 1699 truhlářské a řezbářské práce na nově zřízeném oltáři sv. Anny. Zároveň také vyřezal nový baldachýn nad kazatelnu.[6]

Kostel sv. Mikuláše v Lounech, Kuks, Karlův most

Jako řezbář pracoval v kamení, a přece, když s dvorním truhlářem Markem Nonnenmacherem, malířem J. J. Schummerem a se svým žakem Preissem získal rozsáhlou zakázku na tři oltáře do kostela sv. Mikuláše v Lounech (1701–1708) a měl původně vytvořit hlavní figurální část, přenechal ji podle všeho svému žáku a spokojil se s méně namáhavou prací na řezbářských ozdobách.[7] V Kuksu jsou ještě rozeznatelné Kohlovy vážné stařecké typy i jeho tuhá modelace v ležících postavách stařeckých tritónů při kaskádách někdejších lázní (1705–10) a konečně i na Karlově mostě, v obou augustiniánských sochách (sv. Augustin a sv. Mikuláš Tolentinský), které byly častěji připisovány mladšímu Kohlovi pro pokročilý věk Jeronýmův (bylo mu třiasedmdesát) i pro neshody, které měl s nevlastním synem. Jejich sochařské pojednání je vskutku měkčí a velkorysejší, a přece v některých podrobnostech i v celkovém jejich zjevu zaznívá strohá vážnost 17. století, jemuž Jeroným Kohl cele náleží.[8]

V roce 2008 vyšel román Slavíci kamenného mostu Tomáše Mlynkce – o sochařích dělajících sochy pro Karlův most, v němž je zmiňován i Jeroným Kohl. Primárně se jedná o fiktivní životopis Matěje Václava Jäckla. Jde o hluboce lidský příběh člověka a jeho kolegů tvořících v dramatické době, osobně i pracovně ovlivňovanými pohnutkami a rozmary mocných.