Orel (heraldika)

Pod pojmem orel se v české heraldice rozumí vyobrazení orla, který má dvě hlavy, oproti tomu orel s jednou hlavou se nazývá orlice. Jedná se o terminologické specifikum české heraldiky, protože jiné jazyky používají pro odlišení těchto dvou zvířat počet hlav.[1]

První známý orel pochází z 23. století př. n. l. ze starověké Babylonie. Ve starém orientálním umění tkaní koberců se často opakovaně vytvářely obrácené obrazy. Z tohoto stylu tkaní se i do dalších uměleckých odvětví přenesl tento motiv proti sobě stojících párů zvířat coby dekorativní symetrický vzor. Dalším zjednodušováním ze dvou zvířat vzniklo jedno zvíře dvouhlavé.

Tímto čistě technickým způsobem vznikl ze dvou jednohlavých orlů rovněž jeden heraldický orel se dvěma hlavami. Vyobrazení orla na orientálních textiliích se dostala v 11. století do Evropy a kolem roku 1100 i do jejího umění (např. užití obrazu v románské plastice ve Francii). První pečeť s podobou orla se objevuje v roce 1180 jako zvolený osobní symbol hrabat ze Saarwerdenu.

Orel ve zlaté a černé byl znakem města Vídně již od roku 1237, kdy jí byl propůjčen Friedrichem II., u příležitosti volby Konráda IV. německým králem.[2]

V pozdní Byzanci směli orla užívat císaři z rodu Palailogů. Odtud převzala orla roku 1487 ruská carská říše jako „třetí Řím“, po „pohanském“ Římě a křesťanské Konstantinopoli. V současnosti je opět v ruském státním znaku.

Svatá říše římská užívala orla od časů vlády císaře Zikmunda, konkrétně od roku 1433. Předtím byla ve znaku již od dob Karla Velikého jednohlavá „Říšská orlice“ jako znak císařské moci. Roku 1871 zřízená Německá říše přijala opět jednohlavou verzí, tj. orlici.