Slavatovská zahrada

Zahradu (1673) a po té letohrádek (kolem 1680) vybudoval Jan Jiří Jáchym Slavata z Chlumu a Košumberka (1638 -1689), tajný císařský rada a nejvyšší zemský soudce, vnuk defenestrovaného místodržícího, pro sebe, svou manželku Marii Magdalénu z Trautsonu (1643 - 1698) a potomstvo. Aristokrat poslední čtvrtiny 17. století, který dával přednost městským palácům, u tohoto sídla položil důraz na rovnováhu městského sídla ve venkovském prostředí, protože zde a ve Vídni trávil služební čas, což byly až tři čtvrtiny roku.[2] Současně s tím se mělo budovat nové předměstské sídlo uprostřed veliké zahrady. První část plánu vymyslel ještě Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. On a později i oba jeho nejstarší vnukové systematicky vykupovali domy v okolí fideikomisního paláce. Teprve v době vladaření Jana Jáchyma však vznikl velký pozemkový komplex, místo pro reprezentativní palácovou stavbu předního českého šlechtického rodu.[3] Městskému paláci jeho rodu na Malé Straně scházela větší a reprezentativnější zahradní plocha, která by odrážela nové požadavky nastupující barokní doby.[4] Proto v letech 1678 a 1679 skoupil ve čtyřech transakcích velký pozemek na Smíchově za újezdskou branou poblíž kostela sv. Jakuba a Filipa a malostranských Petřelkovských mlýnů, který dosahoval až na břeh Vltavy.[5] Různorodý soubor nechal scelit a započal s výstavbou raně barokní zahrady, z níž se však do dnešních dnů téměř nic nezachovalo. Pozemek byl rovný a vhodný pro zahradu francouzského typu. Reprezentační vstupní bránu letohrádku zdobily rodové znaky nesené dvěma štítonoši v podobě plastik medvědů, kteří jsou v heraldice obvyklé také pro rody Rožmberků či Medicejských. Následovalo několik parterů. V zahradě se prokazatelně pracovalo v letech 1678 až 1687 a kolem roku 1680 byl také dostavěn celý letohrádek (Neuegebäude), na jehož vnitřním zařízení se pracovalo ještě v roce 1687, stejně jako na kašně a dalších prvcích soudobé zahrady, jako byla grotta či sochy. Dominantní okrasou zahrady byla kamenná kašna s patrovou fontánou, nesenou sochami medvědů, na vrcholu se sochou Neptuna s trojzubcem, kterou z pískovce vytesal sochař Jeroným Kohl do roku 1689,[6] tato jediná zahradní dekorace se dodnes zachovala.[7][8] Byla přemístěna nejdříve před Justiční palác, odkud ji v r. 1945 vytlačil sovětský tank. Umístěna na nám. 14. října. (Malé dějiny Smíchova a Košíř) V areálu se nacházela i soukromá kaple a letohrádek, který byl místem schůzek fanatických katolíků, kteří zde kuli pikle proti evangelíkům. Po defenestraci byl letohrádek také Slavatovým úkrytem. Do areálu se vstupovalo Medvědí bránou – mohutným kamenným portálem s aliančními erby. Portál tvoří bosované pilastry, nesoucí překlad s hlavní římsou a trojbokým štítem, Dvě znakové kartuše nesou dva štítonoši - medvědi, slavatovské erbovní figury. jde o znaky Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka a jeho manželky Kateřiny z Monfortu), vytesané z pískovce. Brána byla po zániku zahrady přemístěna do Kinského zahrady a roku 1905 osazena do Lapidária Národního muzea. Bránou se vstupovalo na malý dvorek, který vedl do velkého parku uprostřed něhož stál barokní letohrádek. Za letohrádkem v další zahradě pak stávaly ještě dva menší pavilonky.

Po Slavatech připadla zahrada malostranské koleji jezuitů.

Zahradu koupil v roce 1814 jako letní sídlo židovský podnikatel Aron Beer Přibram (1780 - 1866)[9] se svou manželkou Ester, který zde zřídil kartounku, tj. továrnu na barvení a potisk bavlněných látek. V jejím provozování pokračoval jeho syn Salomon Přibram, zanikla až při parcelaci této části Smíchova na činžovní domy a Národní dům v roce 1890. V té době ještě stál u vltavského břehu jeden ze zahradních pavilonků s plastikou fauna hrajícího nymfám na flétnu. Roku 1899 byl Slavatovský letohrádek zbořen, zahrada existovala jen o necelé tři roky déle do r.1902.