Jan Deyl

Na přelomu let 1923 a 1924 onemocněl angínou a musel se podrobit operaci. Ačkoliv se zdálo, že se poté jeho stav zlepšil, zemřel náhle 16. února 1924 ve svém pražském bytě.[12]

Pohřebního obřadu v panteonu Národního muzea se 20. února 1924 účastnila řada významných osobností, např. ministři Bohdan Bečka, Ladislav Novák, Rudolf Bechyně a Josef Dolanský, poslanec Karel Kramář, rektor František Pastrnek, náměstek pražského primátora Ludvík Vaněk, starosta Sokola Josef Scheiner aj. Církevní obřady vykonal arcibiskup František Kordač. Na Wilsonově nádraží se pak se zemřelým rozloučili chovanci Deylova ústavu.[13] Poté byla rakev převezena vlakem do Vysokého Veselí,[13] kde byla o den později po dalším obřadu uložena do rodinné hrobky.[14]

Prof. Jan Deyl byl velmi oceňovaný pro svou vědeckou a humanitární činnost.[13] První sjezd českých „okulistů“ v roce 1911, který organizoval, mu vyslovil ocenění za úspěšné vedení oční kliniky, kterou převzal ve velmi nepříznivých podmínkách, a položení pevných základů české oftalmologie.[15] Pražská městská rada mu udělila zlatou záslužnou medaili.[3] Skladatel Karel Weis uznale vzpomínal na jeho mimořádnou intuici, se kterou dokázal vystihnout skutečný problém pacienta, ale i jeho smysl pro humor a citlivý přístup k lidem.[16] Za války Deyl obětavě pomáhal zraněným vojákům (viz výše),[10] neváhal ale také finančně přispět potřebným.[17] Jak uvedl jeden z nekrologů, žil jen dobru a lásce a vedle bohatě naplněného vědeckého odkazu si získal vděčnost a úctu národa.[12]

Určitou kontroverzi vyvolal zpočátku svými pedagogickými názory. Podle něj měli chovanci jeho ústavu získat vzdělání pouze na úrovni dvou nebo tří tříd základní školy, protože by si po získání větších znalostí mohli zbytečně uvědomit vlastní bezmocnost ze slepoty. Kvůli tomuto postoji, rozšířenému v té době mezi mnoha učiteli, se dostával do konfliktu se školním inspektorem Zemanem. Díky úsilí pedagogů, kteří zajišťovali běžný provoz, se ale nakonec věnovala vzdělávání dostatečná péče.[18]

Deyl je autorem řady vědeckých prací, publikovaných v Čechách i v zahraničí, samostatně i v časopisech. Zaměřil se v nich především na vztahy očních nemocí k chorobám v jiných částech těla. Zabýval se např. vlivem tabáku, alkoholu a příjice na oko. Jeho články vycházely především v Časopise českých lékařů a Rozpravách akademie.[2]

Redigoval časopis Deylův obzor.[12] Přispíval do Ottova slovníku naučného.[2]

Samostatně vyšly např. jeho práce:[19]

• O poměru příjice k oku (1887)
• O tupozrakosti alkoholové a tabákové (1891)
• O kystách na okraji víček očních (1893)
• Pokusy s pseudotuberkulosou zvlášť na oku (1893)
• O ochraně oka (1901)
• Návod pro ošetřovatele válečných poranění očních (1914)
• O vývoji čivu zrakového u kostnatých ryb (1915)
• Zevní choroby oční (vyšlo posmrtně 1925 s pozdějšími reedicemi; spolupracovali Otakar Lešer a Záboj Bruckner)