Ladislav Novák (politik)

Ladislav Novák byl synem význačného mecenáše a průmyslníka Josefa Vincence Nováka a Vilémíny Kaplanové. Měl tři sourozence Václava, Josefa (1875–1941) a Vilemínu Funkovou (1882–1957).

Vystudoval střední školu a vysokou školu technickou v Praze. V roce 1899 se oženil[4] s dcerou rytíře Bedřicha Klenky Olgou (1875–1836), se kterou měl dvě děti: Karlu Čulíkovou (1900) a Ladislava (1901). Po svatbě pobýval delší dobu v zahraničí. Po návratu se stal ředitelem továrny Novák a Jahn v Praze. Podílel se na organizování a koncentraci strojírenského průmyslu.[3]

V roce 1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění za Českou státoprávní demokracii, respektive za z ní vzniklou Československou národní demokracii. Nastoupil sem na 109. schůzi v lednu 1920.[5] Po parlamentních volbách v roce 1920 se stal poslancem Národního shromáždění. Mandát ale získal až dodatečně v prosinci roku 1920 jako náhradník poté, co rezignoval poslanec František Sís.[6][7] Poslanecké křeslo obhájil v následujících volbách, tedy v parlamentních volbách v roce 1925[8] i parlamentních volbách v roce 1929.[9][10]

Ve straně se profiloval jako odborník na hospodářské otázky.[11] Podle údajů k roku 1929 byl profesí ministrem obchodu, bytem v Praze.[12]

Vládní posty držel po dlouhou dobu. Ve vládě Edvarda Beneše a první vládě Antonína Švehly zastával v letech 1921–1925 post ministra průmyslu, obchodu a živností. V druhé vládě Antonína Švehly nebyl přítomen, ale pak od roku 1928 zaujal stejný resort v třetí vládě Antonína Švehly. Setrval na něm do roku 1929 i v první vládě Františka Udržala. Ve vládě Edvarda Beneše v letech 1921–1922 kromě toho zastával funkci ministra zahraničního obchodu. Tento rezort byl poté zcela zrušen. Ve straně patřil Ladislav Novák k pragmatickému, průmyslovému křídlu. V roce 1929 vyvinul tlak na předsedu Karla Kramáře a docílil tak zastavení protibenešovské kampaně.[13]

Ladislav Novák je také znám jako autor řady libret k operám a baletům.[14] Napsal také řadu vzpomínkových knih, např. Opera a balet staré gardy Národního divadla, Oskar Nedbal v mých vzpomínkách, O těch, kteří odešli, Stará garda Národního divadla, Dva čeští muzikanti (o K. Weisovi a K. Kovařovicovi) a Rodina vynálezců (o Josefu, Františku a Romualdu Božkovi).[15]