Jan Bechyna

Záznam v jičínské farní matrice o smrti Josefky Čilé 4. ledna 1833.

Podrobné informace o jeho životě získal roku 1926 Jan Vojtěch Sedlák z archivu vojenského soudu v Hradci Králové. Podle něj se narodil roku 1810 v Nymburku. Nebyl vyučen[1] (i když některé zdroje uvádějí, že byl obuvníkem).[2] Na vojně sloužil u praporu myslivců v Jičíně. Tam se během kateřinské zábavy seznámil s místní dívkou, Josefkou Čilou, která se v té době nepohodla se svým milencem, obchodníkem Flambergem, a s Bechynou protancovala celý večer. Ani ona, ani její rodiče si ale žádné pokračování jejich vztahu nepřáli. Nešťastně zamilovaný Bechyna za ní docházel, prostřednictvím přátel i s pomocí jejího souseda se s ní snažil navázat kontakt a několikrát se zřejmě i sešli. Vše ale bylo marné, její otec mu další známost s ní zakázal a odmítl mu dát ji za ženu.[1]

Odmítnutý Bechyna byl zmítaný nezvládnutou vášní. V noci z 2. na 3. ledna 1833 zůstal až do třetí hodiny ráno v rozporu se svými povinnostmi ve městě, mimo kasárny, a byl za to potrestán šestnáctihodinovým vězením. V té době ho napadla myšlenka na pomstu. 4. ledna si vzal pistoli svého velitele, napil se v hostinci „na kuráž“, odešel k sousedovi Čilých a jako dříve ho požádal o přivolání Josefy. Ta ale odmítla. Bechyna poté vyšel z domu a schoval se za stodolou, kde v té době byla jeho vytoužená s nevlastní matkou. Jakmile vyšly, střelil Bechyna Josefu do srdce, takže za hodinu zemřela.[1]

Po vraždě se vrátil do hostince, kde se před ostatními – k jejich zděšení a překvapení – k činu přiznal. Zpíval si také „Kdybych já věděl, kde ležet budeš, má zlatá Pepičko!“. Byl zatčen a 6. ledna odvezen do Hradce Králové k vyšetřování. To se protáhlo na řadu měsíců, ale 31. prosince 1833 byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Když tento rozsudek potvrdily také vyšší instance, byl Bechyna 16. října 1834 v Hradci Králové popraven.[1]

V druhé polovině 19. století se v tisku objevovaly články o jeho autorství populární písně Horo, horo, vysoká jsi. Zřejmě prvním zdrojem, který tuto informaci otiskl, byl časopis Lumír z 23. září 1852.[3] V krátkém článku cituje z rukopisu dr. Dlabače,[p 1] podle nějž byl nymburský rodák Bechyna, popisovaný jako švec a vojín u císařských myslivců, který vzal tragický konec v Jičíně, autorem slov i hudby k této písni. Víc k němu ale neuvádí, naopak žádá čtenáře, aby mu, pokud mohou, poskytli k jeho životu a smrti bližší informace.[2]

Podle nejznámější verze z 19. století složil Bechyna tuto píseň v hradeckém vězení a o večerech ji zpíval. Věznice stála poblíž kašny, kam chodily služky pro vodu. Ty potom rozšířily jak píseň, tak pověst o zpěváku po celém kraji, takže ji v roce 1843 zařadil do jedné ze sbírek i Karel Jaromír Erben.[3] Této teorii dodal váhu také Otakar Hostinský, který ji uveřejnil ve studii Česká světská píseň lidová (1892, 1906).[3]

V roce 1926 se v Hradci Králové objevila iniciativa, vybudovat Bechynovi pomník na místě jeho popravy. To vyvolalo reakci literárních vědců, kteří začali zpochybňovat jeho autorství písně. Prvním z nich byl etnograf Ludvík Kuba. Ten poukázal na ukrajinskou píseň se stejným textem i hudbou, která byla vydána v ruském sborníku roku 1834; podle něj je nemožné, aby se Bechynova píseň dostala do Ruska tak rychle. Navíc existovaly i velmi podobné písně v Polsku a dokonce v Rumunsku. Na Kubovu kritiku navázal literární historik Miloslav Hýsek. Ten se pozastavil především nad tím, že veškeré informace o Bechynově autorství pocházejí až z druhé poloviny 19. století, nikoliv z doby jeho života. V Hradci Králové v té době působil Jan Hostivít Pospíšil, nakladatel Tylových Květů, tento časopis měl ve městě dopisovatele a samotný Tyl měl zájem o zveřejňování prací samouků. Bylo by proto zvláštní, že by si nevšimli autora tak populární písně. Tyl navíc už roku 1834 zařadil píseň – zjevně jako lidovou – do své Fidlovačky. Veškeré informace o Bechynově autorství tak pocházejí z Nymburka, od pisatele článku v Lumíru, na kterého pak navázal Alfred Waldau (v knize Böhmische Naturdichter, vydané 1860; uvádí jen velmi stručné údaje). Po nich se k tématu vyjádřilo několik regionálních spisovatelů, zčásti přinášejích nesprávné a protichůdné údaje. Podle Miroslava Hýska je zřejmě skutečností, že Bechyna tuto píseň zpíval, služky ji poslouchaly a pak dále šířily; nebyl však jejím autorem, ale znal ji již z dřívějška, pravděpodobně z Jičína.[3]

Další podrobnosti shromáždil v 60. a 70. letech 20. století Miroslav Ivanov v knize Historie skoro detektivní (1973). Na základě studia třinácti kramářských vydání písně, uložených v knihovně Národního muzea, zjistil, že existují tři hlavní verze. Za nejvýznamnější z nich pokládal následující:

V jednom z rukopisů pak Miroslav Ivanov našel i dodatečnou 25. sloku, bezprostředně odkazující na Bechynu:

Z těchto textů i z dalších prostudovaných zdrojů Ivanov vyvozuje, že Bechyna rozšířil starou lidovou píseň a v této podobě ji zpíval v hradeckém vězení. Jím doplněné sloky, kterými se snažil působit na city posluchaček (např. „…ve dne v noci slzy cedím…“) nemají příliš společného s realitou jeho zločinu, ani nejsou umělecky hodnotné. Ivanov dále potvrzuje, co zjistili i předchozí badatelé, že Bechyna není autorem ani hudby, ani cennějších úvodních slok.[4]

Vzpomínky pamětníků nebyly vždycky spolehlivé a o Bechynově činu a písni se v tisku objevila řada legend.[3] Podle jedné z nich měl Bechyna v Jičíně vážnou známost, ale byl nakrátko povolán do Lomnice nad Popelkou, kde se zamiloval do jiné; jičínskou dívku pak zastřelil proto, aby se jí zbavil.[5][6] Jiní autoři umísťovali události do Kutné Hory, popř. spekulovali, o kterou horu se v písni jedná (např. Kaňk nebo Tábor u Lomnice).[3]

Božena Němcová v XV. kapitole Babičky vypráví o popravě dvou blíže neurčených zločinců v Hradci; jeden byl ošklivý, odsouzený za vraždu dívky, která mu nic neudělala, a lidmi nenáviděný; druhý krásný, odsouzený za vraždu kamaráda, kterého podezíral ze svádění své milenky, a mezi lidmi oblíbenými za píseň, kterou složil. V téže kapitole navíc cituje jednu ze slok písně Horo, horo vysoká jsi.[7] Tato pasáž je ovlivněná Bechynovým příběhem.[8]

Bechynův osud byl roku 1877 literárně zpracován v povídce Horo, horo, vysoká jsi!, která vycházela na pokračování v Pražském deníku. Řada údajů zde neodpovídá realitě (např. hlavní postava se jmenuje Václav Bechyna).[9][p 2]

Zpravidla je uváděn jako Jan Bechyna. Ve vyšetřovacím spisu je ale soustavně zmiňován jako Johann Bechina a tímto příjmením se tam také podepsal, i když o pravosti jeho podpisu mohou být spory.[1] Některé zdroje dávají přednost počeštěné verzi Bechyně.[3] Miroslav Ivanov ve své studii používal příjmení Bechyňa.[4]