Jan Hostivít Pospíšil

Narodil se jako Jan Pospíšil 30. května 1785 v Kutné Hoře ve velmi chudé rodině.[2] Ve škole absolvoval jen tři třídy, protože kvůli obživě rodiny musel pást krávu.[3] Jeho štěstím ale bylo, že se dostal do učení ke kutnohorskému knihtiskaři Františku Korcovi. Po vyučení byl přijat jako písař k šepmistrovskému úřadu.[p 1] Během napoleonských válek nakrátko vstoupil do dobrovolnického sboru myslivců, kde získal hodnost strážmistra; brzy se ale vrátil zpět do úřadu.[2]

Roku 1808 se oženil s Kateřinou Ptačovskou z Kutné Hory a z prostředků poskytnutých tchánem koupil malou tiskárnu v Hradci Králové.[2] Do té doby zanedbaný podnik se pod novým vedením rychle rozvíjel. Pospíšil zprvu tiskl především na zakázku — úřední formuláře, oběžníky, výroční zprávy gymnázií (Hradec Králové, Litomyšl, Rychnov nad Kněžnou, Broumov), modlitby, duchovní a kramářské písně.[4] V Hradci Králové se brzy spřátelil s místními obrozenci, jako byli Josef Liboslav Ziegler, Josef Chmela a Václav Kliment Klicpera. S jejich pomocí založil roku 1818 nakladatelství českých knih.[2] Vydavatelská činnost byla tehdy nevýnosná a riziková, řada knih se prodala se ztrátou. Honorářem pro autora byla často jen sláva a volné výtisky, které mohl prodávat.[4]

V Pospíšilově tiskárně vzniklo brzy středisko obrozenecké literatury. Vydávaly se práce Klicpery, Rettigové, Hanky, Pešiny a dalších, někdy samostatně, jindy v rámci almanachů (1823–25). Profesor Josef Chmela prováděl korektury a zpočátku i sázel některé práce. Pro svou pohostinnost získal Pospíšil od profesora Zieglera přezdívku Hostivít, kterou od té doby používal ve svém jménu.[2]

Roku 1815 byl obžalován za nepovolené šíření kramářské písně Ach škoda, přeškoda, že těch šajnů není, která připomínala nedávný státní bankrot, a za trest musel strávit osm dní ve vězení.[5]

Roku 1826 koupil od vdovy Veroniky Šollové koncesi na knihkupectví v Praze. První dva roky ho vedl pod původním jménem, později pod svým. Roku 1830 převzal vydávání časopisu Jindy a nyní, po roce 1834 přejmenovaného na Květy české. Pražskou tiskárnu předal roku 1842 svému nejstaršímu synu Jaroslavu.[2]

V roce 1849 (podle jiných zdrojů již 1842)[6] otevřel rovněž tiskárnu v Pardubicích a zakrátko ji přestěhoval do Chrudimi.[2]

Pospíšil patřil k významným nakladatelům i představitelům kultury ve východních Čechách. Vydal přes čtyř sta knižních titulů.[2] Vždy si dával záležet i na vnějším vzhledu knih. K jeho známým publikacím patřil např. Orbis pictus v pěti jazycích v úpravě Josefa Chmely nebo skvostné roráty;[2] uváděl ale také do literatury mladé české autory. Roku 1848 vydal první hradecký časopis, Polabský Slovan. Podpořil časopis Čechoslav, vydávaný Josefem Jaroslavem Langerem. Požíval velké úcty. K jeho hostům patřil např. František Palacký, ale i slovenští buditelé Jozef Miloslav Hurban a Ľudovít Štúr.[4]

Roku 1856 přenechal tiskárny synům a odešel do důchodu (na výměnek).[2] Závěr jeho života byl těžký. Roku 1864 ovdověl. V posledních letech byl známý tím, že na procházkách po Hradci Králové rozdával náhodným kolemjdoucím knihy.[7] Zemřel v Hradci Králové 8. října 1868,[2] pohřben byl v Kuklenách.[4]

Pospíšil měl čtrnáct dětí, z nichž se dvanáct dožilo dospělosti.[3]

• Syn Jan Jaroslav Pospíšil (1812–1889) byl ředitelem a později majitelem pražského nakladatelství.[4]
• Dcera Antonie Dušánková (1818[8]–1900)[9] se provdala do Plzně. V letech 1877–90 upravila několik vydání Domácí kuchařky M. D. Rettigové.[4]
• Syn Ladislav převzal tiskárnu v Hradci Králové. Jeho syn Jan Ladislav Pospíšil (1848–1893) rovněž pokračoval v rodinném podniku a jako dlouholetý komunální politik se zasloužil o zboření královéhradeckých hradeb.[10]
• Vnuk Ignát Herrmann (1854–1935), syn dcery Kateřiny, se proslavil jako novinář a spisovatel.[11] J. H. Pospíšilovi věnoval mimo jiné kapitolu Když si dědeček babičku bral v knize Tré kapitol z maloměstského života.[12]

Přeložil následující literární díla:[13]

• Georg Reinbeck: Usslechtilá Pawlinka, aneb, Prawá cnost wssude sstěstj dogde (1834, 1844)
• Christoph von Schmid: Josafat, syn krále Indického : přjběh ze starowěkosti křesťanské, od spisowatele Genowefy (1840, 1853)
• Christoph von Schmid: Stařeček z hor : powjdka pro djtky (1841)
• Christoph von Schmid: Hirlanda, Vévodkyně z Bretaně, aneb, Tak vítězí ctnost a nevinnost : příběh příkladný a pohnutlivý ze starožitnosti pro mladé i staré (1846, 1864)

Byl rovněž autorem oslavných jubilejních publikací:

• Zpěw srdce wděčného, který vrozenému a wysoce wáženému wlastency Pánu Panu Emanuelowi Dawidowi, měssťanostowi, a saudcowi kryminálnjho auřadu w králowském kragském a weysadnjm městě Plzni obětuge Jan Hostiwit Pospjssil (1840)
• Výjev citů k padesátému dni narození, jejž dne 14. července 1858 slaví blahorodý pán pan Josef Jaromír Štětka, doktor lékařství z Hory Kutné (1858)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Hostivít Pospíšil na Wikimedia Commons
• Encyklopedické heslo Pospíšil (Jan Hostivít a potomci) v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Hostivít Pospíšil
• Rodokmen Jana Hostivíta Pospíšila na Geni.com