Oběšení

Hromadná poprava Srbů rakousko-uherskou armádou za První světové války.

Kolem roku 1870 bylo v Rakousku-Uhersku zavedeno speciální zařízení na vykonání trestu oběšení, tzv. Würgegalgen (německy doslova škrtící šibenice), česky označovaná jako „popravčí prkno“. Hlavní součástí byla bytelná dřevěná fošna (někdy trám, nebo dřevěný sloup), podle potřeby 3-5 metrů dlouhá, upevněné ve svislé poloze například zapuštěním do země. V horní části prkna byl upevněn hák, na němž byla přivázána škrtící smyčka. U dlouhého prkna byla na horní hraně ještě kladka s provazem. Odsouzenec byl spoután, kolem hrudníku opásán pevným popruhem a za něj provazem, provlečeným kladkou, vytažen k hornímu konci prkna. Tam mu kat stojící na žebříku na krk nasadil smyčku. Dalším dlouhým provazem mohl být popravovaný spoután na kotnících. U složitějších zařízení byla ve spodní části prkna další kladka s provazem připoutaným ke kotníkům odsouzeného. Když potom kat povolil lano provlečené kladkou, poklesl prudce odsouzenec a smyčka stahující se kolem jeho krku ho zbavila života přetržením (lidově zlomením) vazu a porušením míchy. [2]

Po rozpadu Rakousko-Uherska tento způsob popravy přejaly nástupnické státy Rakousko, Maďarsko i Československo. V Československu byli takto popraveni např. Martin Lecián, Karl Hermann Frank, Karel Čurda a stovky dalších.

Od první poloviny 50. let bylo v Československu užíváno jiného způsobu oběšení, kdy nedocházelo k přetržení vazu pádem z výšky, ale k pověšení odsouzeného za krk. Aby bylo umírání rychlejší, mohli ještě katovi pomocníci táhnout přes spodní kladku za provaz upevněný na kotnících a zkrátit tak popravovanému utrpení.[3] Přesto umírání trvalo několik dlouhých minut. Takto zemřela například Milada Horáková[4] nebo Rudolf Slánský[5].

"Černoch za živa pověšený za žebra na šibenici".

V roce 1713 byl legendární slovenský zbojník Juraj Jánošík odsouzen k smrti zavěšením za levá žebra. Byl ponechán pomalé smrti.[6]

Postup používaný v USA je následující (může se v jednotlivých státech USA trochu lišit). Den před popravou je odsouzenec zvážen a je provedena zkouška s pytlem písku o stejné hmotnosti. Je to k určení nezbytné délky pádu (provazu) pro zajištění rychlé smrti. Jestliže je provaz příliš dlouhý, může být vězeň dekapitován. Jestliže je provaz příliš krátký, může se vězeň dusit až 45 minut. Provaz (2 až 3 cm v průměru) musí být dostatečně natažen, aby nepružil. K zajištění hladkého průběhu je uzel u smyčky (oprátky) namazán mýdlem nebo voskem. Těsně před popravou jsou vězňovi zabezpečeny ruce a nohy, zavázány oči a je mu kolem krku umístěna smyčka (uzel za levým uchem). Je otevřen poklop a vězeň se propadne. Vězňova hmotnost by měla rychle způsobit zlomení krčních obratlů a následnou smrt. V případě, že má vězeň silné krční svaly, má nízkou hmotnost, pád je příliš krátký nebo když byla smyčka špatně upevněna, zlomení krčních obratlů není rychlé a smrt je způsobena zadušením. V případě, že toto nastane, může být poprava doprovázena defekací a vystrčením jazyka; jsou patrné prudké vězňovy pohyby.

Jsou země (např. Írán), kde je používán „zastaralý“ způsob popravy oběšením. V těchto zemích se nenastavuje délka provazu a ten je příliš krátký pro zajištění zlomení obratlů, často se ani nepoužívá metoda pádu a odsouzenec je vytažen do výšky pomalu jeřábem. Smrt je většinou způsobena zadušením.