Ivan Štampach

Narodil se v Praze; žil v letech 1946 až 1948 v Plzni, poté v Trenčíně na Slovensku, kde 1963 až 1967 studoval učitelství 2. stupně ZDŠ na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě se sídlem v Trnavě, 1968 až 1970 dálkově filosofii a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Roku 1970 byl ze studia vyloučen „za přípravu na opuštění republiky a přípravu na podvracení republiky“ a vězněn v Bratislavě a Ilavě do roku 1974, pak se vrátil do Prahy, kde pracoval ve výpočetním středisku.

V roce 1978 vstoupil do privátního spolku Societas Incognitorum Eruditorum In Terris Austriacis (první učená společnost toho jména existovala v Olomouci 1746 - 52) a postupně se stal jedním z jeho nejpřednějších členů. SIE (12 - 18 přátel, převážně absolventů FFUK a MFFUK) od května 1976 do prosince 1988 vydávala v rozsahu nad sto hustě popsných stránek (řádkování 1) strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum. (Dnes^[kdy?] v Libri Prohibiti J. Gruntoráda.) Společnost už periodikum nevydává, pouze některé její členy lze i po Listopadu označit za publicisty (I. Štampach, J. Cieslar, J. Hozák, L. Křížek, P. Pavlovský, S. Pavlovská). Jinak ale existuje dodnes^[kdy?] a pravidelně se schází, ovšem už nikoli pracovně.

V letech 1978 až 1983 tajně studoval teologii, ukončení studia později potvrdil dominikánský řád. Na kněze byl vysvěcen v Berlíně roku 1983 kardinálem Meisnerem.[6] Teologii v letech 1982–1989 učil v tajných kurzech a publikoval v samizdatových časopisech (Teologické texty, Sursum a Acta incognitorum). Roku 1987 vstoupil do dominikánského řádu, přijal řádové jméno Odilo.

Od roku 1990 zahájil veřejnou pedagogickou činnost. Roku 1992 získal licenciát teologie na Papežské teologické akademii v Krakově (práce Nástin ekumenické teologie) a roku 1994 doktorát teologie na Papežské teologické fakultě v Poznani, jeho disertační práce byla Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku. Na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci se habilitoval roku 1996 (práce Náboženství v dialogu).

V polovině 90. let se Ivan Štampach profiloval jako výrazný kritik kurzu římskokatolické církve.[7] Roku 1996 neprodloužilo tehdejší vedení za rektorování Václava Volfa Katolické teologické fakulty UK Štampachovi učitelskou smlouvu.[8] V letech 1998 až 2000 byl spolu s brněnským historikem Jiřím Hanušem a publicistkou Hanou Holcnerovou mluvčím iniciativy Kairos 98. V této funkci ho v roce 2000 vystřídal sociolog Jan Spousta.

28. června 1999 požádal o přijetí mezi duchovní starokatolické církve, starokatolická církev jeho žádost přijala. Ve veřejnou známost to vešlo 9. července téhož roku, o 13 dnů později byl oficiálně představen jako starokatolický duchovní.[9] 29. července proto Damián Němec, provinciál české provincie dominikánů, vydal dekret, v němž konstatoval, že se bratr Štampach svým činem dopustil deliktu schizmatu, čímž automaticky upadl do exkomunikace, automaticky byl propuštěn z dominikánského řádu a ztratil pravomoci plynoucí z jeho kněžského svěcení.[10] Od července 1999 byl členem starokatolické církve, do dubna 2002 jako výpomocný duchovní při kapli sv. Máří Magdalény v Praze. Od října 1999 do roku 2002 byl členem synodní rady starokatolické církve.[11][12]

V roce 1991 se stal Štampach členem zednářské Velké lóže České republiky.[13] Ke svému členství v lóži se veřejně hlásil.[14] O zednářství a podobná hnutí se dlouhodobě zajímá i jako religionista.

Zastával řadu akademických a veřejných funkcí: je předsedou Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, členem předsednictva Českého helsinského výboru a místopředsedou správní rady nadace Světový Étos - Centrum Prokopios. V parlamentních volbách v červnu 2002 byl jako nestraník lídrem kandidátky Strany zelených v Pardubickém kraji. Byl členem Křesťansko-sociální platformy ČSSD.[15] Byl také jedním z mluvčích iniciativy ProAlt.[16][17]

Od roku 1990 Ivan Štampach učil na řadě vysokých a vyšších odborných škol. Mimo jiné v letech 1990 až 1996 učil na Katolické teologické fakultě UK kurs fundamentální teologie, od roku 1995 na Vyšší sociálně-pedagogické a teologické škole Jabok religionistiku, od roku 1996 dosud na Evangelické teologické fakultě UK v Praze religionistická témata v rámci studia Teologie křesťanských tradic, od roku 2000 působí na Univerzitě Pardubice, tč. jako docent na katedře religionistiky.

Po přemístění Literárních novin jejich šéfreraktorem Jakubem Patočkou do Brna v roce 2000 (v rozporu s částí redakce, která pak v Praze ustavila dvoutýdeník A2) stal se členem výboru Společnosti pro Literární noviny, která tento týdeník vydávala.

• 1992 – Sekty, Pastorační středisko pražské arcidiecéze
• 1992 – Malý přehled náboženství, SPN Praha
• 1993 – Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku
• 1995 – Sekty a nová náboženská hnutí. Naděje a rizika, Oliva Praha, 1994
• 1995 – Nástin ekumenické teologie. Informace a úvahy s ohledem na českou ekumenickou situaci
• 1997 – Snění v plné bdělosti. Rozhovory s Odilonem Ivanem Štampachem (ptal se Jiří Hanuš), CFK Brno
• 1998 – Náboženství v dialogu. Kritické studie na pomezí religionistiky a teologie
• 2000 – A nahoře nic… O možnostech postmoderního člověka žít duchovně, Portál, Praha
• 2001 – Tušili světelné záplavy, Cherm Praha
• 2004 – Čaroděj dřímá v každém z nás. Hovory s Ivanem O. Štampachem (ptala se Božena Správcová), Lubor Kasal Praha
• 2008 – Přehled religionistiky
• 2010 – Na nových stezkách ducha. Přehled a analýza současné religiozity, Vyšehrad Praha