Imunodeficience

Humorální imunitní deficience (porucha B buněk) – hypoagamaglobulinémie (snížení hladiny jednoho či více typů protilátek) s projevy poruch dýchacích cest, agamaglobulinémie (chybí produkce protilátek)

• poruchy T buněk – často se projevují v sekundárních získaných imunodeficiencích (AIDS)
• poruchy granulocytů – snížená hladina granulocytů (granulocytopetie) nebo chybí granulocyty (agranulocytóza, neutropenie), chronické granulomatózní nemoci

• asplenia – nefuknčnost sleziny

Poruchy komplementového systému se mohou projevit jako imunokomplexní onemocnění, kdy tělo napadá své vlastní tkáně a orgány jako např. kůži, klouby, ledviny, cévy, srdce (Systémový lupus erythematodes), nebo v různých dysfunkcích iniciujících komplementovou aktivaci.[2]

• Hereditární angioedém - po různých podnětech dochází k nekontrolované aktivaci komplementu

Poruchy apoptózy mohou vést k různým neurodegenerativním onemocněním (Parkinsonova nemoc, Alzheimerova choroba, Amyotrofická laterální skleróza, Huntigtonova choroba[3], nádorovým bujením nebo hypotrofiím (zmenšení) různých tělesných orgánů nebo k různým vrozeným vývojovým vadám.[4]

• Autoimunitní syndromy

Poruchy fagocytózy vedou ke zvýšené náchylnosti a často se opakujícím infekcím způsobenými hlavně bakteriemi, parazity, houbami nebo plísněmi) a klinicky se projevujícími v podobě různých kožních projevů (vředy), dýchacích obtíží (pneumonie, sinusitis) a další hnisavé onemocnění.[5]

• Chronická granulomatózní choroba
• Chédiakův-Higashiho syndrom

Přesné znaky primárních imunodeficitů záleží na typu projevu onemocnění. Nejčastější jsou ale projevy opožděného vývoje společně s poruchami tělesných orgánů (kůže, srdce, projev obličeje) v důsledku přetrvávajících či často se opakujících infekcí. Další časté znaky jsou autoimunitní onemocnění, kdy tělo napadá své vlastní tkáně a mohou se tvořit tumory, např. lymphoma.

Primární imunodeficity jsou způsobeny genetickou mutací. Mutace mohou být recesivně nebo dominantně zděděny a mohou být způsobeny vadou jednoho genu nebo více geny. Některé imunodeficity mohou být přítomny, ale dosud se neprojevily (latentní) a spustí se jen díky určitému faktoru (např. reaktivní alergen) v průběhu života. Další imunodeficity se mohou projevit až v průběhu stárnutí těla a stárnutí buněk.

Metody vyšetření jsou různé. Základní diagnóza se tvoří z krevního obrazu na základě počtu krevních buněk a podle stanovení hladiny jednotlivých typů imunoglobulinů – hlavně IgG, IgA, IgM, nebo složek komplementu v séru.

Další diagnózy se provádějí podle podezřelých příznaků onemocnění:

• kvanitifikace různých typů monocytů v krvi, různých typů T lymfocytů a jejich povrchových markerů, např. CD4+, CD8+, CD3+, TCR alpha a beta, skupiny B-lymfocytů – např. CD19, CD20, imunoglobuliny, NK buněk a další
• testy na funkci T buněk – kožní test na hypersenzivitu, buněčné odpovědi na mitogeny,  produkce cytokinů
• testy na funkci B buněk – schopnost vazby protilátek, kvantifikace IgG podtřídy
• testy na funkce fagocytů
• a další[6]

Testy jsou vysoce specifické a provádějí se v specializovaných laboratořích.

Existuje spousta různých typů primárních imunodeficiencí (PID), které se podle International Union of Immunological Societies dělí do 9 tříd. V současné době je v databázi charakterizováno a identifikováno přes 350 typů PID.[7]

Většina PID jsou velmi vzácné, avšak IgA deficience je poměrně častá a vyskytuje se u 1 člověka z 500[8]. Další časté PID jsou časté variabilní imunodeficience (Common Variable Immunodeficiency (CVID)), těžké kombinované imunodeficience (Severe Combined Immunodeficiency (SCID)), Brutonova X-vázaná agamaglobulinémie, Wiskott-Aldrichův syndrom, DiGeorgův syndrom.

Protilátkové imunodeficience

• Autosomálně dědičná agamaglobulinémie
• Brutonova agamaglobulinémie
• Selektivní deficit IgA
• Běžné variabilní imunodeficience
• Syndrom hyperimunoglobulinémie IgM

Kombinované a buněčné imunodeficience

• Těžké kombinované imunodeficience SCID
• Retikulární dysgeneze
• Omennův syndrom
• X-vázaný lymfoproliferativní syndrom
• Wiskottův-Aldrichův syndrom

Imunodeficience způsobené poruchami fagocytózy

• Chédiakův-Higashiho syndrom
• Chronická granulomatózní choroba
• Shwachmanův-Diamondův syndrom
• Těžká vrozená neutropenie (Kostmannův syndrom)
• Deficit glukózo-6-fosfát dehydrogenázy
• Defekt myeloperoxidázy

Imunodeficience způsobené poruchami komplementu

• Hereditární angioedém
• Deficit lektinu vázajícího manózu

Imunodeficience způsobené poruchami apoptózy

• Autoimunitní lymfoproliferativní syndrom

Imunodeficience jako součást syndromů chromosomální nestability

• Ataxia telangiectasia (Louis-Barův syndrom)
• Bloomův syndrom

Imunodeficience jako součást mikrodelečních syndromů

• DiGeorgův syndrom

Léčba primárních imunodeficitů závisí hlavně na projevu a typu onemocnění. Cílem léčby je snaha držet pod kontrolou infekce a nastartovat reakci imunitního systému pomocí preventivního podávání antibiotik nebo antivirotik. V případě poruchy humorální imunity se využívá substitutivní léčba v podobě vpravení imunoglobulinů do žíly (intravenózní imunoglobulin – IVIG). V případě autoimunitních onemocnění se používají imunosupresivní terapie nebo kortikoidy.

Poslední dobou je nerozšířenější možností léčby SCID a dalších vážných imunodeficitů transplantace kmenových buněk kostní dřeně. Komplikací je zajištění vhodného dárce s co největší shodou v HLA antigenech a je zde riziko reakce štěpu proti hostiteli (GHVR).

U primárních imunodeficitů, způsobených genetickou mutací zatím neexistuje skutečná kauzální terapie, která by cíleně “opravila” mutaci. U X-vázané SCID byla u jako první lidské choroby provedena genová terapie, ale u pacientů se posléze rozvinula leukémie jako reakce na narušení tumor-supresových genů.[9][10] Současné metody genové terapie využívají retrovirových nosičů, které náhodně vkládají sekvenci do genomu, ale často se vyskytují komplikace. Pokroky v genové terapii by ale v budoucnu mohly najít nějaký způsob léčby.[11]

• nádory lymfatického systému (hypergamaglobulinemie – lymfomy,[13] myelomy)
• zvýšené ztráty imunoglobulinů: nefrotické syndromy
• střevní lymfangiektázie a rozsáhlé střevní záněty[14]

Po některých virových infekcích dochází ke snížení počtu obranných imunitních buněk. Nejzávažnějším typem získané poruchy buněčné imunity je AIDS.

Tyto deficity se vyvíjejí u dětí, u kterých proběhne nákaza virem HIV nitroděložně nebo perinatálně. Podobný obraz můžeme pozorovat i u pacientů s celkovými metabolickými chorobami či se selháváním ledvin[15] (nefropatie, akutní renální selhání - uremie; chudokrevnost).

Kombinované imunodeficity se mohou rozvinout i vlivem nutričních faktorů – zejména podvýživy a deficitu stopových prvků a vitaminů ve stravě.

K poruchám fagocytózy dochází vlivem farmakoterapie, ozařování, či destruktivním působením autoprotilátek, které posléze vedou k neutropeniím.[16]

Dochází k nim při absolutnímu vyčerpání těla (imunokomplexové choroby a septické stavy).[17]