Heinrich Zschokke

Byl synem zámožného soukeníka a po předčasné smrti svých rodičů byl vychováván strýcem. Vzděláván byl nejprve v místní klášterní škole a pak studoval ve svém rodišti na gymnáziu. Roku 1788 ve svých sedmnácti letech ze školy utekl a nějaký čas se potuloval s kočovnými herci jako jejich dramatik. Roku 1790 začal studovat na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou teologii, filosofii, dějiny a právo. Krátce působil jako farář v Magdeburgu, ale pak se vrátil do Frankfurtu nad Odrou a zde na univerzitě získal roku 1792 titul soukromého docenta („privatdozent“). V té době také roku 1793 napsal svůj loupežnický román Abällino, der grosse Bandit (Aballino, velký zbojník), který roku 1795 zdramatizoval a který jej proslavil.[2][3]

Johann Heinrich Daniel Zschokke

Roku 1795 se vydal na vzdělávací cestu po Německu ,Švýcarsku, Francii a Itálii. Protože jej pruská vláda odmítla učinit řádným profesorem, usadil se pak roku 1796 ve Švýcarsku, kde řídil vzdělávací instituci na zámku Reichenau. Od roku 1798 působil v různých kantonech jako významný úředník švýcarské vlády a hodně se věnoval zájmům chudších vrstev komunity, vzdělávací problematice i reorganizaci lesnictví. Propagoval vytvoření občanské společnosti a v Aarau založil zedenáčkou lóži. Roku 1805 se oženil s dcerou švýcarského teologa Jakoba Nüsperliho Annou Elisabeth, se kterou měl jedenáct synů a jednu dceru. Z veřejného života odešel roku 1843. Zemřel ve svém venkovském domku Blumenhalde v Aarau, ve kterém žil s rodinou od roku 1818.[2][3]

Jeho tvorba byla nejprve ovlivněna hrůzostrašnými a rytířskými tématy, na jejichž základě psal své lidové romány i dramata. V jeho následujících historických prózách se projevoval vliv Waltera Scotta. Později se v jeho díle projevily osvícenské tendence a úsilí o výchovné působení rozvinutím myšlenek edukačního reformátora Johanna Heinricha Pestalozziho. Byl také novinářem a redaktorem a jím vydávané časopisy měly politickou a kulturní váhu. V letech 1811–1827 vydával například měsíčník Erheiterungen, ve kterém otiskl většinu svých povídek. Je také autorem řady teologických, historických i odborných spisů. Byl jedním z nejčtenějších německých spisovatelů své doby.[1][2]

• Meine Wallfahrt nach Paris (1796-1797, Moje pouť do Paříže), cestopis, dva díly.
• Die Alpenwälder (1804, Alpské lesy), odborná publikace pro přírodovědce a lesníky.
• Stunden der Andacht zur Beförderung wahren Christenthums (1809-1814, Hodiny oddanosti pro podporu pravého křesťanství), česky jako Křesťana Poklad domácí.
• Lebensgeschichtliche Umrisse (1825), autobiografie.
• Die Allmacht Gottes in den Werken der Natur (1840, Všemocnost Boha v dílech přírody).
• Eine Selbstschau (1842), autobiografie.

• Abelino, veliký zbojník, Praha: Josef Jan Vetrl z Wildenbrunu 1816, překlad divadelní hry.
• Zlatodol, aneb Zpustlá wesnice, Praha: Martin Neureuter 1830, přeložil František Jan Svoboda, znovu Praha: Fr. A. Urbánek 1875.
• Námluvy, Praha: Knížecí arcibiskupská knihtiskárna, nákladem Václava Špinky 1835, přeložil Václav Filípek, znovu Praha: I.L. Kober, 1888
• Ovoce dobročinnosti, Praha a Hradec Králové: Jan Hostivít Pospíšil 1835, přeložil Jan Nepomuk Vávra-Lomnický.
• Mrtvý host, Praha a Hradec Králové: Jan Hostivít Pospíšil 1837, přeložil Frantiček Břetislav Trojan.
• Tetinka Rosmarinová, Praha: Knížecí arcibiskupská knihtiskárna, nákladem Václava Špinky 1838, přeložil Václav Klement Püner.
• Láska vystěhovanců, Praha: Václav Špinka 1840, přeložil Václav Filípek, znovu Praha: I.L. Kober 1885.
• Kořaleční mor aneb Kratochvilné poučení, proč a jak se člověk pití kořalkyvwarovati má, Praha: Jan Spurný 1840, druhé opracené a rozmnožené vydání spisku vyšlého roku 1838 pod názven Poučení o pití kořalky, přeložil Jan Evangelista Krbec.
• Večer před svatbou, Praha: Jan Hostivít Pospíšil 1842.
• Uprchlec v horách Jurských, Praha: Jan Hostivít Pospíšil 1847, přeložil František Josef Sudík pod pseudonymem Vlastimila Růžičkowá.
• Pěkná uhlířka, Litomyšl: František Berger 1847
• Mistr Jordan, anebo, Řemeslo zlaté dno, Praha: Karel Wilím Medau 1847, přeložil Jaroslav Pospíšil.
• Malé příčiny, Praha: Jaroslav Pospíšil 1849, přeložil Jan Nepomuk Vávra-Lomnický.
• Roztlučený džbán, Praha: Jaroslav Pospíšil 1850, přeložil Jan Nepomuk Vávra-Lomnický.
• Křesťana Poklad domácí, Praha: Josef Procházka 1851.
• Princezna z Wolfenbüttlu, Praha: Synové Bohumila Haase 1852, přeložil Josef Václav Šesták.
• Kdo vlastně vládl?, Praha: Jaroslav Pospíšil 1853.
• Milionář, Praha: Jaroslav Pospíšil 1861.
• Dobrodružství Sylvestrovy noci, Praha: Jaroslav Pospíšil 1861.
• Tajemná vidění, Praha: Jaroslav Pospíšil 1862, přeložil Emil Herrmann.
• Paša Budínský, Praha: Jaroslav Pospíšil 1863, přeložil Emil Herrmann.
• Panovníkův pohled, Praha: Jaroslav Pospíšil 1863, přeložil Jan Nepomuk Vávra-Lomnický.
• Jonatan Frok, Praha: Jaroslav Pospíšil 1863, přeložil František Alois Hora.
• Strážmistr; Hostinec v Kransaku, Praha: Jaroslav Pospíšil 1864, přeložil Emil Herrmann.
• Mocnost času; Fizole, Praha: Jaroslav Pospíšil 1864, přeložil Antonín Nekvasil.
• Kreol; Adrich, Praha: Jaroslav Pospíšil 1864, přeložil Emil Herrmann.
• Tetinka Rosmarinová, Chrudim: Stanislav Pospíšil 1865, přeložil E. H. Sokolský.
• Krásná Sidonie, Praha: Mikuláše & Knapp 1873, upravený překlad Jana Nepomuka Štěpánka, znovu Praha: M. Knapp [1912].
• Novelly humoristické, Praha: Karel Bellmann 1881, přeložil Antonín Vend. Novák.
• Mrtvý host, Brno: Tiskem a nákladem V. Burkarta 1909, přeložil Č. Kalandra.