Jaroslav Pospíšil (nakladatel)

Narodil se 13. září 1812 v Hradci Králové s křestním jménem Jan[2] jako nejstarší syn tiskaře a nakladatele Jana Hostivíta Pospíšila.[3] Studoval nejprve na gymnáziu v rodném městě, kde jeho učiteli byli mimo jiné Václav Kliment Klicpera a Josef Chmela,[4] a pak rok v Praze u Josefa Jungmanna. Vyučil se rovněž sazečem a získal praxi v korektuře. Potom pracoval na různých pozicích v rodinném podniku.[3]

Ve třicátých letech mu otec svěřil řízení svého pražského závodu.[4] Pod Pospíšilovým vedením se knihkupectví v pražské Liliové ulici stalo střediskem českého literárního života. Scházeli se tu mladí spisovatelé, jako např. Karel Hynek Mácha, František Jaromír Rubeš, Josef Kajetán Tyl, Josef Bojislav Pichl a další.[5] Osobní přátelství vázalo Pospíšila zejména s Boleslavem Jablonským a A. J. Vrťátkem.[4] Roku 1837 převzal na tři roky od J. K. Tyla redakci časopisu Květy, který jeho závod vydával již od r. 1834.[2] V letech 1837–39 vydal za redakce B. Jablonského tři ročníky almanachu Vesna.[5]

Roku 1842 se oženil s devatenáctiletou Julií Machytkovou a téhož roku převzal otcův pražský závod do vlastnictví.[5] Pokračoval v rozvoji podniku, například založením vlastního knižního skladu.[3] V letech 1843–47 vydal například dvanáct svazků Tylova Pražského posla, práce Prokopa Chocholouška, Boženy Němcové, Václava Bolemíra Nebeského aj.[5]

V roce 1848 poklesl zájem čtenářů o nepolitickou literaturu, což mělo mimo jiné za následek zánik stěžejního časopisu Květy.[3] Místo něj založil Pospíšil politický časopis Květy a plody pod vedením redaktora K. B. Štorcha. Změnil rovněž Pražský posel na politický list a ve svém podniku tiskl Havlíčkovy Národní noviny.[5] Účastnil se také veřejného dění jako člen nejprve Svatováclavského, později Národního výboru.[3]

Nástup reakce po roce 1848 vedl k zániku řady nakladatelství; Pospíšil pokračoval jako jeden z mála.[4] Politické časopisy byly zastaveny a ostatní zápasily s nedostatkem čtenářů. Pokus o obnovu Květů a Pražského posla skončil nezdarem; tentýž osud potkal i nový časopis Obzor (s redaktorem K. B. Štorchem), který se měl stát konkurencí Musejníku. Některé z vydaných knih byly konfiskovány, což způsobovalo hospodářské ztráty. Například v letech 1850–52 vycházel u Pospíšila na pokračování Rittersbergův Kapesní slovníček novinářský a konversační, ale vydávání bylo úředně zastaveno u písmene M[3] (údajně kvůli heslu Malefikant — zločinec, zlosyn — které vyvolalo nelibost vojenské vlády).[5][6] a příslušný díl zabaven.[3] Úspěch naopak v této době slavila Babička Boženy Němcové (první vydání v roce 1855)[7], Jablonského Básně, Erbenova Kytice (první vydání 1853), reedice Domácí kuchařky Rettigové (vydáváno od roku 1826) a další díla. Velký ohlas měla i edice Divadelní bibliotéka, která přinášela řadu dramatických děl v příznivé ceně a byla využívána zejména kočovnými divadelními společnostmi.[4]

Po ukončení Bachova absolutismu se Pospíšil opět vrátil do veřejného života. V letech 1861 až 1865 zastával funkci přednosty pražského grémia knihtiskařů, poté ale odstoupil pro zaneprázdněnost.[3] Do konce života byl předsedou spolku knihkupců. Roku 1869 zasedal jako porotce v tiskovém soudním sporu proti novináři A. Polákovi z časopisu Pokrok; jménem poroty pak vyhlásil osvobozující rozsudek, což vyvolalo velký ohlas na veřejnosti.[5]

V březnu 1871 předal tiskárnu svému zeti Janu Ottovi,[8] a po čase i knihkupectví. Nakladatelství si ponechal; protože však byl zvyklý většinu práce vykonávat sám, klesala s jeho zhoršujícím se zdravím i nabídka nových titulů.[4] Zemřel 13. března 1889 po krátké nemoci na zánět mozkových blan. Pohřben byl na Olšanech.[3]

Pospíšil byl oceňovaný pro své vlastenectví, svědomitost a horlivost, s nimiž přispěl k rozšíření a zdokonalení českého jazyka a literatury v jejich obtížných začátcích.[3] Ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století bylo více překladů než původních děl a jejich kvalita byla tak nízká, že — slovy Jana Nerudy — korektor byl často důležitější než spisovatel. Pospíšil byl v této situaci mužem na svém místě — dbal o jazykovou správnost a ve vydávaných dílech kombinoval zábavu s poučením.[9] Kromě běžné korektury také sledoval, aby díla odpovídala realitě. Jednomu dramatiku např. vytkl, že jeho hrdinka slyšela v Bubenečské oboře zpívat slavíky — protože v tomto parku žádní slavíci nejsou, musí dramatik uvést jiného ptáka. Když tentýž spisovatel v jiném díle napsal o mladíkovi, že vypil čtyři láhve vína, vyžádal si Pospíšil, aby počet upravil na dvě, protože řádný člověk takové množství nemůže vypít.[5]

Nevydával nejnáročnější díla, jako např. Jungmanna nebo Čelakovského (to dělala Matice česká), přesto uvedl ke čtenářům řadu významných autorů. Byl příznivcem svobody a pokroku.[9] Vyučila se u něj řada typografů a knihkupců.[4] Vlídně zacházel se svými podřízenými, kteří se mu odvděčovali dlouhodobou loajalitou. Hospodaření jeho podniku bylo vždy spořádané.[5]

• S manželkou Julií (1823-1872)[3][10] měl pět dcer a jednoho syna.[4]
  • Syn Jaroslav Pospíšil (1862-1910) byl právník se zaměřením na autorské právo. Zprvu pokračoval ve vedení rodinného nakladatelství, později svůj podíl prodal a věnoval se pouze advokacii a činnosti ve vlasteneckých spolcích.[11] Jeho dcera Jarmila (1889-1962), překladatelka z francouzštiny,[12] se roku 1919 provdala za malíře Josefa Čapka.[13]
  • Dcera Milada (1848-1900)[10][14] se provdala za nakladatele Jana Ottu (1841–1916), který po r. 1871 převzal většinu Pospíšilova podniku[4]
  • Dcera Olga se r. 1877 provdala za bratrance Jana Ladislava Pospíšila (1848–1893), královéhradeckého tiskaře, nakladatele a komunálního politika[15]
  • Dcera Ludmila (1843-??)[10] byla druhou manželkou soudce a politika Františka Seitla[16]
• Otec Jan Hostivít Pospíšil (1885–1868) byl známý královéhradecký tiskař a nakladatel.
• Synovec Ignát Herrmann (1854–1935) byl známý novinář a spisovatel.[17]

Vedle vydavatelské činnosti byl autorem např. těchto publikací:[18]

• Válka německo-francouzská roku 1870 a podněty její (1870)
• Válka německo-francouzská roku 1870–71, jakož i jiné důležité události doby této v obou říších (1871)
• Z dob vlasteneckých : výňatky z dopisů zasloužilých spisovatelů (1885)

Překlady:

• Caroline Pichler: Kwintin Messis (1836)
• Heinrich Zschokke: Wečer před swatbau : dárek newěstám (asi 1842)
• Heinrich Zschokke: Mistr Jordan : powjdka ze žiwota řemeslnického (1847)
• Józef Korzeniowski: Starý manžel (1861), veselohra

Roku 1837 přispěl do almanachu Vesna cestopisem Vzpomínky na Halič, v němž popisoval své zážitky z roku 1834. Článek pochválil František Palacký v Musejníku.[2]