Agenor Gołuchowski mladší

Pocházel z polské šlechtické rodiny. Jeho otec Agenor Gołuchowski starší byl významným rakouským politikem a dlouholetým místodržícím Haliče. Agenor Gołuchowski mladší se díky svému nadání pro jazyky dal na diplomatickou dráhu. Roku 1872 se stal atašé v Berlíně, později tajemníkem ambasády. Od roku 1875 zasedal po svém otci v Panské sněmovně (horní jmenovaná komora Říšské rady). Od roku 1880 působil na rakousko-uherské ambasádě v Paříži, kde později dosáhl vyšších úřednických postů (od roku 1883 vyslaneckým radou). Ačkoliv byl založením konzervativec, atmosféru Paříže si oblíbil. Roku 1885 si zde za manželku vzal Annu Muratovou, přibuznou Joachima Murata. Roku 1887 byl vyslán jako diplomat do Bukurešti. Roku 1893 se vrátil na rodný statek v Haliči.[1][2]

Jeho kariéra vyvrcholila na přelomu století. Od 15. května 1895 do 24. října 1906 byl ministrem zahraničí Rakouska-Uherska, tedy šéfem rakousko-uherské diplomacie a zároveň z titulu této funkce i předsedou ministerské rady pro společné záležitosti (nominálním ministerským předsedou Rakouska-Uherska).[3] Ovšem po rakousko-uherském vyrovnání nehrál tento post skutečnou roli předsedy exekutivy, kterou vykonávaly samostatné předlitavské a uherské vlády.[4] V krátkém období od 14. července do 24. července 1903 působil také dočasně jako společný ministr financí Rakouska-Uherska, coby provizorně pověřený šéf rezortu.

Jako ministr zahraničí řešil Haagské úmluvy z roku 1899, zabýval se opakovanými krizemi na Balkánu (turecko-řecká válka o Krétu z roku 1897, převrat v Srbsku roku 1903 či následná celní prasečí válka mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem). Za jeho funkčního období proběhlo též jisté sblížení Rakouska-Uherska s Ruskou říší (návštěva císaře v Petrohradě roku 1897 a Mürzstegská konference počátkem století otevírající cestu s dohodě obou velmocí ohledně Makedonie).[1] Historik Otto Urban hodnotí Gołuchowského působení na pozici ministra jako nevzrušivou éru, kterou dává do protikladu k turbulencím následujícího období Aloise Lexy z Aehrenthalu.[5]

Po odchodu z ministerské funkce vedl Polský klub v Panské sněmovně. I během první světové války zůstal přesvědčeným austrofilem a budoucnost polského národa viděl v rámci monarchie.[1]