Heinrich Karl von Haymerle

Vystudoval Orientální akademii ve Vídni a během revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství se v říjnu 1848 podílel na vídeňském studentském povstání. Byl zatčen a jen díky přímluvě barona Alexandera von Hübnera u Alfreda Windischgrätze unikl trestu zastřelení. Od roku 1850 působil v diplomatických službách, zprvu jako úředník v Istanbulu, později například byl pověřen diplomatickými úkoly během krymské války. Od roku 1862 byl legačním tajemníkem ve Frankfurtu nad Mohanem. Po německo-dánské válce nastoupil roku 1864 v Kodani s cílem urovnat diplomatické vztahy s Dánským královstvím. Roku 1866 se účastnil mírových jednání mezi Prusy a Rakušany v Praze. Následně byl až do roku 1868 prozatímním vyslancem v Berlíně a pak ho Friedrich Ferdinand von Beust povolal na ministerstvo zahraničí. Krátce působil v Instanbulu, od prosince 1869 v Aténách a od roku 1872 v Haagu. Roku 1876 opět krátce působil přímo na ministerstvu, v době úřadování Gyuly Andrássyho. V lednu 1877 byl jmenován velvyslancem v Římě. Následujícího roku byl třetím rakousko-uherským zplnomocněncem na Berlínském kongresu.[1][2]

Od 8. října 1879 do 10. října 1881 zastával post ministra zahraničí Rakouska-Uherska (jedno ze tří společných ministerstev Rakouska-Uherska, zřízených po rakousko-uherském vyrovnání) a z titulu této funkce byl i formálním ministerským předsedou Rakouska-Uherska.[3] Historik Otto Urban ovšem uvádí, že na rozdíl od svého předchůdce Gyuly Andrássyho, který měl faktický zásadní vliv na politiku monarchie, byl Heinrich Karl von Haymerle převážně aktivní výlučně jako šéf diplomacie a do vnitřních otázek státu nezasahoval.[4] Ve funkci ministra se zasloužil roku 1881 o znovuobnovení spolku tří císařů, aliance Německa, Rakouska-Uherska a Ruska o vzájemné neutralitě. Připravil rovněž prostor pro vznik trojspolku Německa, Rakouska-Uherska a Itálie (ustaven až po Haymerleho smrti roku 1882).[1]