Charles de Gaulle

V srpnu 1914 vypukla první světová válka a 197 cm vysoký poručík de Gaulle se jí účastnil od prvního dne. Byl dvakrát raněn, ale po uzdravení vždy spěchal zpět na frontu. Na začátku roku 1916 odmítl, již kapitán de Gaulle, stát se pobočníkem plukovníka Boudhorse a dal přednost velení rotě na frontové linii: domníval se, že užitečnější bude na bitevním poli než v bezpečí štábu[2]. V březnu 1916 byl roku u Douaumontu těžce raněn a v bezvědomí zajat Němci. Zajetí snášel těžce a nikdy se s osudem zajatce nesmířil – pokusil se pětkrát o útěk, ale jeho vysoká postava poutající všude pozornost jej vždy prozradila (o jeden útěk se pokusil společně se slavným letcem Rollandem Garrosem, který jako první v roce 1913 přeletěl Středozemní moře). Nakonec byl přemístěn do tábora pro nenapravitelné zajatce – pevnost IX. v bavorském Ingolstadtu. Zde se setkal a spřátelil s budoucím sovětským maršálem Tuchačevským[3]. De Gaulle se ze zajetí vrátil na jaře 1919, ve válce byl vyznamenán řádem Čestné legie, Válečným křížem a třikrát byl uveden v rozkaze, byl však pouhým kapitánem, zatímco jeho spolužáci (pokud válku přežili) se stali plukovníky a generály.

Protože jako aristokrat a potomek severofrancouzské buržoazie byl silně protibolševický, vstoupil v květnu 1919 v Sillé-le-Guillaume k 5. pluku polských myslivců. S ním putoval až do Východní Haliče, kde bojoval proti ukrajinským nacionalistům. Po obsazení Haliče odešel do bývalé školy carské Imperiální stráže v Rembertówě u Varšavy, kde přednášel teorii taktiky. V červenci až srpnu se účastnil bojových akcí proti Sovětskému Rusku a byl povýšen na majora polské armády (po návratu do Francie byl ovšem stále kapitán), bojoval ve Volyni a u Varšavy jako velitel smíšeného pěšího a tankového oddílu. Za statečnost v boji byl uveden v rozkaze šéfa francouzské vojenské mise generála Weyganda.[3] Po svém návratu do Francie v roce 1920 působil na Saint-Cyru jako učitel vojenských dějin. V letech 1922–1924 studoval Vysokou válečnou školu, kde vystupoval proti lekcím, které jeho instruktoři vyvodili z Velké války (připraví se terén, vojsko se zakope a čeká) a prosazoval vlastní pojetí (válka se vyhrává díky iniciativě, manévrování a velitelům, kteří se nebojí převzít odpovědnost).[2] V roce 1924 byl převelen do štábu Rýnské armády, od roku byl 1925 pobočníkem maršála H. P. Pétaina. Od roku 1929 do roku 1932 byl důstojníkem francouzského sboru v Levantě, kde se zúčastnil potlačování vzpoury arabského obyvatelstva. Po návratu, od roku 1932 do 1937, byl už jako major přidělen do sekretariátu Nejvyšší rady národní obrany (ministerstvo obrany). Později ve svých Válečných pamětech napsal: "Práce, které jsem musel vykonávat mi odhalily rozsah našich prostředků, ale také neduživost státu." Podplukovník de Gaulle viděl rostoucí slabost Francie – téměř naprosté ochromení vlády v důsledku konstitučních slabin demokracie a parlamentních intrik, zastaralou, byrokratickou armádu, jejíž výcvik a doktríny se nevyvíjely od roku 1870 a ještě méně od roku 1918, a konečně generální štáb s jeho slepou vírou v obrannou strategii a ve spolehlivost opevnění[4]. Na tuto situaci se snažil reagovat knihou „Vers l'armée de métier“ (O válečném řemesle) z roku 1934, v níž navrhoval nahradit armádu založenou na branné povinnosti početně omezeným plně profesionálním sborem, plně motorizovaným a dostatečně vybaveným obrněnou technikou, zároveň v ní formuloval požadavky na moderní doktrínu vedení mobilní války. Tato kniha způsobila jeho značnou nepopularitu mezi francouzskou veřejností – levice profesionální armádu odmítala, protože by se mohla stát nástrojem pravicového státního převratu, pravice ji považovala za nepotřebnou, neboť věřila koncepci generálního štábu a střed znepokojovaly náklady, které by stála. Nejvážnější překážku pro přijetí de Gaullových myšlenek představoval generální štáb. Skládal se ze starších mužů, kteří se odvolávali na zkušenosti z Velké války s jejími souvislými frontami, bahnitými zákopy a pomalými pěšími ofenzivami za mohutného krytí dělostřelectvem. Koncepce podplukovníka de Gaulla nenalezly tedy ohlas na generálním štábu a neměly žádný vliv ani na veřejné mínění – knihy se ve Francii prodalo 700 výtisků.[4] O to větší úspěch však měla kniha v Německu, kde ji četl i tvůrce tankových vojsk Heinz Guderian[5] Koncem roku 1937 byl de Gaulle povýšen na plukovníka a stal se velitelem 507. tankového pluku, i odtud pokračoval ve své snaze o modernizaci armády – byl v kontaktu s některými politiky, kteří se snažili jeho vize prosadit v parlamentu (Paul Reynaud a další). Jako velitel tankového pluku získal přezdívku "plukovník Motor",[3] 507. pluk se pod jeho velením stává vzorem a jeho vojáci jsou podrobeni tvrdému výcviku.

Na začátku druhé světové války se de Gaulle stal velitelem tankové brigády 5. francouzské armády v Alsasku. Ze svého nového působiště nepřestal upozorňovat na slabost francouzské armády. V lednu 1940 poslal memorandum osmdesáti nejvýznamnějším civilním a vojenským osobnostem, v němž opakoval své předchozí názory -nepřítel zaútočí mocnou obrněnou silou za podpory letectva a francouzská armáda bude poražena, pokud okamžitě neseskupí všechny své tanky do několika obrněných divizí, které budou schopny odrazit německou ofenzivu... Nikdo mu však nevěnoval pozornost. V lednu 1940 postavila Francie konečně jednu obrněnou divizi se 120 tanky vyrobenými ve dvacátých letech, podle de Gaulla jich měla mít 500 a těch nejmodernějších[6]. 11. května 1940 byl stále ještě jako plukovník, jmenován velitelem 4. tankové divize, která se však teprve formovala z různých rozptýlených jednotek a nováčků. Jeho divize byla 17. května 1940 nasazena v oblasti Laonu s úkolem co nejdéle zadržovat nepřítele, aby mohla 6. francouzská armáda vytvořit obrannou linii v cestě na Paříž (v té době už 1.,2.a 3. francouzské tankové divize neexistovaly, byly zničeny v bojích u Rethelu, Saint-Quentinu a Charleroi).[4]

De Gaulle v duchu svých vlastních myšlenek znal jen jediný způsob obrany tankových vojsk – útok. Dne 17. května 1940 tedy zahájil útok směrem Moncornet. Měl jen 150 tanků, většinou v záběhu, s osádkami tvořenými nováčky, neměl radiostanice ani rezervní benzín, žádnou leteckou ani dělostřeleckou podporu a pouze jeden prapor pěchoty, přesto po zahájení útoku postoupil 20 km k řece Sarre, k jejímuž překonání mu však chybělo dělostřelectvo a pěchota. Následně se pod údery německého letectva a dělostřelectva musel stáhnout, nicméně úkol byl splněn, neboť 6. armáda stačila zaujmout obranné pozice. Generál Heinz Guderian o tomto napsal: "Věděli jsme o přítomnosti 4. tankové divize de Gaulla, jehož aktivitu jsme pociťovali již od 16. května… De Gaulle se boji nevyhýbal a několika tanky se 19. května probojoval na vzdálenosti 1,5 km od mého velitelského stanoviště… a já jsem strávil pár krušných hodin nejistoty, než hroziví návštěvníci změnili směr".[7]

De Gaullovy bojové operace u Laonu přirozeně nemohly mít velký vliv na vývoj událostí. Dosáhnout více, však bylo za daných okolností nemožné.[8] Po ústupu od Laonu se 4. divize vydala 22. května za západ, za pět dní urazila 180 km a zaujala postavení na jihovýchod od města Abbeville na řece Sommně. De Gaulle dostal rozkaz zlikvidovat soustředění německé armády u Abbevillu. Dne 27. května v 18:00 hod vyrazila 4. divize se 140 tanky a 6 pěšími prapory do útoku. Němci ustoupili a 28. května ráno byl de Gaulle povýšen na brigádního generála a opět vedl osobně divizi do útoku. Z pravého břehu řeky Sommy vedlo nepřátelské dělostřelectvo těžkou palbu a jeho tanky byly bombardovány Luftwaffe. V bojích 28. května ztratil de Gaulle 40 tanků a několik set mužů, postoupil však o dalších 5 km k Abbevillu. Ráno 29. května ve 4:00 hod znovu obnovil útok a zatlačil Němce k řece Sommě. Na zničení nepřítele však už neměl síly, zbylo mu 34 tanků, žádné palivo a armáda neměla zálohy, které by jej podpořily, nezbývalo tedy, než útok zastavit.[8]

6. června 1940 byl odvolán od bojující armády a předseda vlády Paul Reynaud jej jmenoval státním podtajemníkem Národní obrany a tím skončila kariéra vojáka a z de Gaulla se stal politik a hned večer se ujal své nové funkce. Věděl, že válka v Evropě je pro Francii prohraná, neboť francouzské tankové divize byly rozbity, nejlepší armádní divize byly obklíčeny u Dunkerque a i když byly částečně evakuovány do Británie, ztratily veškerou výzbroj a proti zbývajícím divizím měli Němci převahu 2:1,[5] ale kapitulace pro něj byla nepřijatelná, proto vypracoval plán postupného ústupu a přesunutí armády do kolonií v severní Africe, odkud chtěl dále pokračovat v boji. O tomto přesvědčil i předsedu vlády Reynauda, který však byl slabý a váhavý. Reynaud byl postupně ovlivněn Petainem, Lavalem, Weygandem, svojí milenkou Madame de Portes a dalšími a vedl Francii ke kapitulaci.[4] Tito lidé byli přesvědčeni, že válka je prohraná a další odpor pouze zvýší ztráty a utrpení národa, přičemž nevěřili, že by Británie byla schopna pokračovat v boji (i když byl britský Expediční sbor evakuován z Dunkerque, ztratil veškerou výzbroj a Britové neměli nic, čím by svoje vojáky znovu vyzbrojili). Navíc řada z nich byl značně anglofobní (jako velitel loďstva admirál François Darlan) a viděli budoucnost Francie ve spojení s Německou říší. Na zasedání vlády 16. června 1940 se její předseda Paul Reynaud, ovlivněn de Gaullem, naposledy pokusil vzchopit a vyburcovat vládu k odporu, když se mu to nepodařilo, tak podal demisi. Ještě téhož dne ve 22:00 hod pověřil prezident Albert Lebrun sestavením nové vlády maršála Pétaina. O necelé tři hodiny později předal Pétain španělskému velvyslanci nótu, určenou Berlínu: žádal v ní Německo o sdělení podmínek příměří...[2]

17. června 1940 v 10:00 hodin de Gaulle odletěl do Londýna, aby pokračoval v boji, nad kanálem La Manche ho dostihl radiový vzkaz, že v jeho vlasti na něj byl vydán zatykač.[6]

Všem Francouzům!, De Gaullova výzva z 18. června 1940

De Gaulle následoval hlasu svého svědomí; od svého mládí zastával názor, že "smyslem života je vykonat ve jménu Francie veliký čin".[6] Věřil, že přijde den, kdy se mu taková příležitost naskytne a této příležitosti se dočkal v padesátém roce svého života. Byl jediným francouzským generálem, jediným členem poslední zákonné vlády, který otevřeně a odhodlaně pokračoval v boji.[3] 18. června 1940 pronesl v BBC svoji výzvu Francouzům aby pokračovali v boji:[9] "Vojenští velitelé, kteří stojí po dlouhá léta v čele francouzské armády, vytvořili vládu. S poukazem na porážku našich vojsk vstoupila tato vláda ve styk s nepřítelem, aby zastavila boj… Ale bylo tím řečeno poslední slovo? Je třeba se vzdát naděje? Utrpěli jsme snad definitivní porážku? Nikoli! Francie není osamocena! Tato válka není omezena na nešťastné území naší země. Tuto válku nerozhoduje bitva o Francii. Tato válka je válka světová. I když jsme byli nyní rozdrcení tankovými silami, budeme moci zvítězit v budoucnu silou, která bude ještě větší… Já, generál de Gaulle, v současné chvíli v Londýně, vyzývám francouzské důstojníky a vojáky, letce a námořníky, vyzývám francouzské inženýry a specializované dělníky zbrojních závodů, ať jste kdekoliv, připojte se k těm, kdo chtějí bojovat. Jednoho dne, to vám slibuji, naše spojené síly, francouzská armáda, mechanizovaná a pozemní vojsko, letectvo a námořnictvo spolu s našimi spojenci vrátí svobodu světu a velikost vlasti".[3]

V Londýně generál začal budovat hnutí Svobodných Francouzů, jehož symbolem se stal dvouramenný lotrinský kříž. V prvních dnech měl de Gaulle po svém boku pouze svého pobočníka poručíka Courcela a k dispozici jen krajně omezenou zásobu anglických slov. Podporoval jej jediný Angličan – ten se ovšem jmenoval Winston Churchill. To však také znamenalo, že lze na něj spoléhat jen v té míře, v jaké Churchill považoval generála de Gaulla za užitečného pro své úsilí k dosažení politických cílů vlády Jeho Veličenstva, krále Velké Británie.

Dne 19. 6. 1940 ze ním přijela paní de Gaullová s dětmi. Podařilo se jim odplout z Brestu posledním britským parníkem. Syn Philippe byl brzy přijat do námořní školy (později bude sloužit ve válečném námořnictvu) a dcera Élisabeth navštěvovala kurs zdravotních sester (dcera Anna byla duševně nemocná a zanedlouho zemřela). Společenský život pro de Gaulla neexistoval, nevyhledával žádné rozptýlení, nenavštěvoval ani divadla, ani kluby apod. Kromě kontaktů, které byly pro jeho práci nezbytné, nenavazoval žádné další styky a žil uzavřeným životem. Jeho matka zůstala ve Francii. Žila v Bretani u jeho staršího bratra Xaviera, který zde velel ochraně skladů. Když Xavier padl do německého zajetí, zůstala u matky své snachy, Geneviève de Gaulle, kterou Němci později poslal do koncentračního tábora v Ravensbrücku. O tom, že syn pronesl 18. června rozhlasovou výzvu, se jeho matka, dozvěděla od vesnického faráře, který poslouchal BBC. Stařenka k tomu poznamenala: "Tak to má být, poznávám v tom Charlese, je to přesně to, co musí udělat." Matka zemřela 16. července 1940 a brzy na to de Gaulle dostal, od hnutí odporu, fotografii jejího hrobu, pokrytého květinami.[3]

Vedle mnohatisícové armády v Británii a v koloniích se mu prostřednictvím legendárního odbojáře Jeana Moulina podařilo sjednotit podzemní skupiny do Národní rady odboje čítající kolem sta tisíc lidí. On sám zastával názor, že jeho hnutí, od roku 1942 nazývané Bojující Francie, je reprezentantem Francie. 25. srpna 1944 triumfálně vstoupil do Paříže i přes palbu nepřátelských odstřelovačů a převzal politickou moc. Ozbrojenému doprovodu, který jej toho dne chránil, velel důstojník československé armády Ivan Matoušek.[10] V září 1944 se poté Charles de Gaulle stal předsedou prozatímní francouzské vlády. Díky zdatné zahraniční politice se mu pak podařilo znovu vyzbrojit armádu, získat německou okupační zónu a stát se stálým členem Rady bezpečnosti OSN.

Saint Pierre a Miquelon jsou dva malé francouzské ostrovy na východním pobřeží Kanady a poslední pozůstatek francouzského kolonizovaného území v Severní Americe. Po kapitulaci Francie v roce 1940 guvernér ostrova zůstal věrný vládě ve Vichy, ovšem většina obyvatel sympatizovala s de Gaullem. Guvernér Bournat nechal 40 předáků gaullistů uvěznit a opakovaně odmítl všechny požadavky ostrovanů vyjádřit své přání v referendu. Na ostrově docházelo k manifestacím, které guvernér potlačil a vláda tak pevně zůstávala v rukou vichistů.

Oba ostrovy se nachází blízko Kanady a USA a na Saint Pierre byl umístěn silný vysílač. Tedy ideální místo pro německé agenty a ponorky. Kanadská a americká vláda se rozhodly na ostrov vyslat posádku, která by jej kontrolovala, nicméně neměli v úmyslu změnit vichistickou (a tedy proněmeckou) vládu. De Gaulle se rozhodl Američany předejít. Vyslal admirála Museliera s ponorkou Surcouf a loděmi Alysse, Aconit a Minosa aby ostrovy osvobodil. Churchill i kanadská vláda byli o věci informováni, nicméně Churchill k tomu nedal souhlas, dokud nebudou souhlasit USA – ty však hodlaly ostrovy využít po svém.

De Gaulle neviděl důvod proč by Američané měli rozhodovat o francouzském území a 25. prosince 1941 malá flotila připlula k ostrovu; námořní pěšáci Svobodné Francie se vylodili, byli přivítáni rozjásanými davy a ihned vztyčili vlajku s lotrinským křížem. Marseillaisa ze Saint Pierre zazněla na americkém ministerstvu zahraničí jako trouby posledního soudu. Ministr zahraničí Cordell Hull, který de Gaulla osobně nenáviděl, přijal vichistického velvyslance a ujistil ho, že USA se zasadí o obnovení Pétainovy suverenity nad ostrovy. Hned poté tlumočil britskému velvyslanci „naléhavé přání své vlády“, aby de Gaulle okamžitě z ostrovů odešel s tím, že nad nimi převezmou kontrolu USA.

Churchill, který nesdílel Rooseveltovo okouzlení Pétainem se rozhodl moc netlačit na pilu a de Gaulla v první chvíli podpořil. Cordell Hull a Roosevelt však byli rozhodnuti prosadit svou za každou cenu a Churchill začal být bombardován jejich žádostmi aby de Gaulla donutil se stáhnout. A tak 14. ledna 1942 došlo k následujícímu rozhovoru mezi britským ministrem zahraničí Anthony Edenem a de Gaullem. Eden: „Američané chtějí k ostrovům poslat křižník a dva torpédoborce, chtějí vás vytlačit ze Saint Pierre. Co uděláte?“ De Gaulle: „Spojenecké lodě se zastaví na hranici výsostných vod a americký admirál přijde poobědvat s Muselierem, který bude nadšen.“ Eden: „Překročí-li hranice?“ De Gaulle: „Naši je obvyklou cestou vyzvou, aby se zastavili.“ Eden: „Budou-li pokračovat?“ De Gaulle: „To by bylo velmi nemilé, protože v tom případě na ně budeme muset střílet.“ Eden jen nešťastně zalomil rukama…

De Gaulle byl neústupný, moc dobře věděl, že vypudit jej silou nemohou, neboť veřejné mínění v USA i Velké Británii bylo jeho činem nadšeno a frankofonní Québec nedovoloval kanadské vládě podpořit akci proti Svobodným Francouzům. Šlo jen o to vydržet a de Gaulle uměl být tvrdý a trpělivý. Američané měli dost potíží v Pacifiku, kde se Japonci vylodili na Filipínách a tak spor o ostrovy postupně vychladl.

Svobodná Francie se tedy rozrostla o dva ostrovy s pěti tisíci obyvateli a francouzské válečné loďstvo o stovku zkušených námořníků.[2]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Charles de Gaulle na anglické Wikipedii.

• DE GAULLE, Charles. Válečné paměti 1940–1944. Překlad Svetozár Pantůček. [s.l.]: Naše vojsko, 1989. 522 s.
• ORT, Alexandr. Zahraniční politika gaullistické Francie. [s.l.]: Svobodné slovo, 1966. 122 s.
• MOLČANOV, Nikolaj Nikolajevič. Generál de Gaulle. Překlad Pavel Borský. [s.l.]: Svoboda, 1976. 447 s.
• SYRUČEK, Milan. Dědictví generála. [s.l.]: Mladá fronta, 1975. 368 s.
• TARABA, Luboš. Charles de Gaulle. Praha: Horizont, 1990. 132 s. ISBN 80-7012-039-8.
• ORT, Alexandr. Jak se dostat k moci. Praha: Mladá fronta, 1990. 224 s. ISBN 80-204-0129-6.
• EICHLER, Jan. Francouzská armáda od de Gaulla k Mitterrandovi. Praha: Naše vojsko, 1990. 153 s. ISBN 80-206-0070-1.
• CIMICKÝ, Jan. Atentáty na de Gaulla. Třebíč: Akcent, 2002. 89 s. ISBN 80-7268-219-9.
• KERSAUDY, François. De Gaulle a Churchill: srdečná neshoda (De Gaulle et Churchill: La mésentente cordiale). Překlad Pavel Starý. Praha: Themis, 2003. 526 s. ISBN 80-7312-023-2.
• KERSAUDY, François. De Gaulle a Roosevelt: souboj na nejvyšší úrovni (De Gaulle et Roosevelt: Le duel au sommet). Překlad Marie Goldmannová. Praha: Themis, 2006. 472 s. ISBN 80-7312-049-6.
• AGULHON, Maurice. De Gaulle: dějiny, symbol, mýtus (De Gaulle, histoire, symbole, mythe). Překlad Doubravka Olšáková. Praha: Lidové noviny, 2005. 101 s. ISBN 80-7106-996-5.[1]
• BROŽ, Ivan. Povstalci, vlastenci, pučisté a de Gaulle: Drama alžírské války 1954–1962. [s.l.]: Epocha, 2012. 240 s.
• JÍRŮ, Jaroslav. De Gaulle: studie o člověku, který dokázal to, co je v politice vůbec nejtěžší: nikdy se nesklonil před nepřítelem a ubránil se i svým spojencům. Praha: Prostor, 2014. 488 s. ISBN 978-80-7260-307-7.
• UHLÍŘ, Jan Boris. Charles de Gaulle ve světle svých Válečných pamětí. Historický obzor, 2001, 12 (1/2), s. 29-37. ISSN 1210-6097.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Charles de Gaulle na Wikimedia Commons
• Osoba Charles de Gaulle ve Wikicitátech
• SOBOLA, Ondřej. „Francie bude veliká, nebo vůbec.“ Před 130 lety se narodil Charles de Gaulle. ČT24 [online]. Česká televize, 2020-11-22 [cit. 2022-05-09]. Dostupné online.
• HERTL, David. Charles de Gaulle, ten flegmatik s prohnanýma očima [online]. Český rozhlas, 2014-01-10 [cit. 2022-05-09]. Dostupné online. Záznam pořadu