Alžírský puč (1961)

Alžírský puč byl neúspěšný pokus o státní převrat ve Francii, ke kterému došlo ve dnech 21.–26. dubna roku 1961. Pučisté chtěli svrhnout prezidenta Charlese de Gaulla a udržet francouzskou nadvládu v Alžírsku, většina armády i policejní jednotky však zůstaly věrné stávající vládě. Alžírsko se nakonec stalo roku 1962 nezávislým státem.

Alžírský puč
trvání: 21. dubna26. dubna 1961
místo: Francouzské Alžírsko
výsledek: Porážka puče
  • pokračování vlády Charlese de Gaulla
  • Alžírsko se roku 1962 stalo nezávislým státem
strany
Francie Francie Francouzští nacionalisté
velitelé
Charles de Gaulle
Michel Debré
gen. Maurice Challe
gen. Edmond Jouhaud
gen. André Zeller
gen. Raoul Salan

Pozadí

Od roku 1954 probíhala v Alžírsku, jehož území rozdělené na tři departementy bylo součástí Francie, válka za nezávislost.[1] Představitelé francouzské armády a francouzští osadníci v Alžírsku nechtěli možnost alžírské nezávislosti připustit a odmítali se podřídit vládě v Paříži. Aby politici situaci uklidnili, souhlasila většina z nich na jaře roku 1958 s návratem Charlese de Gaulla k moci.[2] Část z těch, kteří mu k vládě pomohli, ale netušila, že de Gaulle považuje alžírskou nezávislost za nevyhnutelnou. V září 1959 dal de Gaulle své úmysly veřejnosti najevo a proces vedoucí k nezávislosti zahájil, v roce 1960 pak vyhlásil referendum o sebeurčení. V něm s převahou zvítězili stoupenci alžírské nezávislosti. 11. dubna 1961 de Gaulle prohlásil, že (Alžírsko) „stojí Francii víc, než jí přináší“ a Francie by se ho tedy měla vzdát, na což francouzští osadníci v Alžírsku a část francouzské armády reagovali 21. dubna pokusem o státní převrat.[3]

Průběh puče

Převrat zorganizovali penzionovaní generálové Challe a Salan, kteří dříve úspěšně veleli v alžírské válce,[3] spolu s generálem Zellerem, bývalým náčelníkem štábu armády a generálem Jouhaudem, kterým předtím sloužil jako generální inspektor letectva.[4] Spoléhat se mohli na větší množství důstojníků, velících v alžírské válce a asi dvě divize vojáků. Pučistům se podařilo zajmout velitele francouzské armády v Alžírsku generála Gambieze a jejich parašutisté ve Francii měli v plánu po spojení s obrněnými jednotkami postup na Paříž.[4] Francouzská vláda však měla plnou podporu veřejnosti a předseda vlády Debré vyzval občany, aby se svými auty nebo i pěšky parašutistům postavili do cesty.[3]

Jeden z vůdců neúspěšného převratu, generál Edmond Jouhaud

Klíčový vliv na další průběh puče měl televizní projev prezidenta de Gaulla z večera 23. dubna.[5] Ten, oblečen do generálské uniformy, pronesl mimo jiné následující slova: „vydávám rozkaz použít všech prostředků, opakuji, všech prostředků k zastavení těchto mužů“.[3] De Gaulle se také rozhodl uplatnit článek 16 francouzské ústavy, který mu v případě mimořádné situace dává do rukou výjimečné pravomoci. Jeho řeč pak přiměla důstojníky, kteří zatím stáli stranou, k rozhodnutí se do puče nezapojit. Na stranu vlády se postavili také odvedenci plnící brannou povinnost, část z nich pak obsadila vojenské sklady. De Gaulla podporovalo i francouzské námořnictvo a letectvo v Alžírsku, které se přemístilo do Evropy. Vojenští účastníci převratu sice měli podporu Francouzů žijících v Alžírsku, ale jejich cílem nebylo masové povstání, nýbrž čistě vojenský převrat, a tak ji nevyužili.[5] Generál Challe odmítl během převratu i spolupráci s OAS, kterou francouzští osadníci v Alžírsku podporovali.[3]

Ve Francii se vzbouření výsadkáři nechali přesvědčit policií, aby své operace přerušili,[4] armáda jako celek zůstala věrná prezidentovi i vládě, a tak se 25. dubna Challe a Zeller vzdali.[3][5] Puč definitivně skončil 26. dubna.[4]

Následky

Členové OAS, k nimž patřili i generálové Jouhaud a Salan, se rozhodli za francouzské Alžírsko dále bojovat pomocí terorismu a mimo jiné spáchali několik neúspěšných atentátů na de Gaulla. Nakonec byli Jouhaud i Salan zatčeni. Válka v Alžírsku skončila v březnu 1962 po podpisu evianských dohod, na základě nichž se Alžírsko mělo stát nezávislým státem.[3] K tomu došlo 4. července 1962, když moc od Francie převzala provizorní alžírská vláda.[4]


Reference

  1. FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha: Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-888-8. S. 342–346. [Dále jen Ferro].
  2. Ferro, s. 348–350.
  3. Ferro, s. 350–354.
  4. MIKABERIDZE, Alexander. Conflict and Conquest in the Islamic World: A Historical Encyclopedia, Svazek 1. Santa Barbara, Denver, Oxford: ABC-CLIO, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1-59884-336-1. S. 81. (anglicky)
  5. BERSTEIN, Serge. The Republic of de Gaulle 1958-1969. Paříž: Cambridge University Press, 1993. Dostupné online. ISBN 2-7351-0469-9. S. 50–51. (anglicky)
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.