Dějiny archeologie

Popis v klínovém písmu o výzkumech babylonského krále Nabonida

Již Chamuaset, syn Ramesse II., byl znám svým velkým zájmem o identifikaci a obnovu památek egyptské minulosti, například Džoserovy pyramidy z 27. století př. n. l. Díky své činnosti je někdy označován za „prvního egyptologa“.

Dalším starověkým vládcem, který se zajímal o minulost byl novobabylonský král Nabonid, který panoval v 6. století př. n. l. Ten se zabýval dávnou historií Mezopotámie, zejména objevil a analyzoval pozůstatky Akkadské říše z doby vlády krále Narám-Sína.[1][2] Nejenže Nabonid vedl první vykopávky, které měly najít základy chrámu boha slunce Šamaše, chrámu bohyně bojovnice Anunit (oba se nacházely v Sipparu) a svatyni, kterou nechal Narám-Sín postavit bohu měsíce, která se nacházela v Harranu. Také nechal tato místa obnovit do jejich dřívější podoby.[1] Byl také prvním, kdo se pokusil o dataci archeologického artefaktu při svém pokusu o dataci chrámu.[3] I když se ve svém odhadu zmýlil přibližně o 1500 let, stále to byl velmi dobrý odhad s ohledem na tehdejší nedostatek přesné datovací technologie.[1][2][3]

Raný systematický výzkum a historiografii lze vysledovat až k řeckému historikovi Hérodotovi, který žil v 5. století př. n. l. Byl prvním evropským učencem, který systematicky sbíral artefakty a zkoumal jejich vlastnosti. Byl také prvním, kdo poutavě psal o minulosti. Napsal soubor devíti knih s názvem Dějiny, ve kterých sepsal vše, co se dozvěděl o různých oblastech. Ve svém díle mj. diskutoval o příčinách a důsledcích řecko-perských válek. Prozkoumal také Nil a Delfy. Novodobí vědci však v jeho záznamech objevili chyby a pravděpodobně necestoval po Nilu tak hluboko do vnitrozemí, jak ve svém díle uvádí.

Láokoón a jeho synové, starověké řecké sousoší nalezené v Římě v roce 1506 datované do 1. století př. n. l., Vatikánská muzea

Archeologie se později vyvinula jako jedna oblast, kterou se zabývali antikváři. Ti studovali dějiny se zvláštním zřetelem na starověké artefakty a rukopisy a také na historické lokality. Obvykle byli antikváři bohatí lidé. Sbírali artefakty a vystavovali je v kabinetech kuriozit. Zaměřovali se také na empirické důkazy, pomocí kterých se snažili o pochopení minulosti. Sir Richard Colt Hoare, antikvář žijící v 18. století, zastával heslo „mluvíme z faktů, nikoliv z teorií“. Počáteční kroky k systematizaci archeologie jako vědy proběhly v Evropě v době osvícenství v 17. a 18. století.[4]

Během období říše Sung (960–1279) se čínská vzdělaná šlechta začala zajímat o antikvářství a sběratelství umění.[5] Neokonfuciánští učenci a úředníci se obecně zabývali archeologickými aktivitami, aby oživili používání starověkých relikvií z období Šang, dynastie Čou a dynastie Chan během státních rituálů. Tento jejich postoj ve svých esejích z roku 1088 kritizoval polyhistor Šen Kua. Tem zastával myšlenku, že starověké materiály by měly být studovány z hlediska jejich funkčnosti a jako zdroj pro studium starověkých výrobních technik.[6] I když takto smýšlejících čínských antikvářů byla menšina, existovali i jiní, kteří tuto disciplínu brali stejně vážně jako Šen Kua. Například úředník, historik, básník a esejista Ou-jang Siou (1007–1072) sestavil analytický katalog starověkých kamenných abrazí a čínských bronzových rituálních nádob.[7][8] Čao Ming-čcheng (1081–1129) zdůraznil důležitost používání starověkých nápisů k nápravě nesrovnalostí a chyb v pozdějších historických textech pojednávajících o dávných událostech.[8][9] Nativní čínské antikvářské studie z období říše Jüan (1279–1368) a říše Ming (1368–1644) téměř chybí, oživeny byly v období říše Čching (1644–1912), ale nikdy se nevyvinuly v systematickou disciplínu archeologie mimo čínskou historiografii.[10][11]

Přes důležitost antikvářství v literatuře pocházející ze starověkého Říma, jako je Liviova diskuze o starověkých římských památkách, vědci obecně předpokládají, že fenomén antikvářství vznikl až ve středověku.[12][13] Italský renesanční humanista, Flavio Biondo, vytvořil na počátku 15. století systematického průvodce ruinami a topografií starověkého Říma. Proto je nazýván raným zakladatelem archeologie.[14] Italský obchodník a humanista Ciriaco de' Pizzicolli (1391 – asi 1455) cestoval po Řecku a zaznamenával své nálezy starověkých budov a předmětů. Poznatky ze svých cest po východním Středomoří zaznamenal ve svém deníku Commentaria, který měl nakonec šest svazků.

Antikváři včetně Johna Lelanda a Williama Camdena prováděli průzkumy anglického venkova, kreslili, popisovali a interpretovali památky, na které během svého výzkumu narazili. Tito jedinci byli často duchovními, mnoho vikářů zaznamenávalo místní památky ležících v jejich farnostech, detaily krajiny i starověké památky, jako byly například menhiry, přestože někdy plně nechápali význam těchto artefaktů.

První archeologické vykopávky

Pohled na Stonehenge, červenec 1877

Mezi prvními archeologickými lokalitami, kde proběhl archeologický průzkum, byl Stonehenge a další megalitické památky v Anglii. První známé vykopávky ve Stonehenge provedli William Harvey a Gilbert North na počátku 17. století. Krátce poté tam kopili i Inigo Jones a vévoda z Buckinghamu. John Aubrey byl průkopnický archeolog, který zaznamenal řadu megalitických a dalších terénních památek v jižní Anglii. Zmapoval také neolitickou henge Avebury. Na konci 17. století napsal Monumenta Britannica, ve které se zabýval průzkumem raných městských a vojenských lokalit, včetně římských měst, táborů a pevností a také zde sepsal přehled archeologických pozůstatků, včetně hrobů, silnic, mincí a uren. Svou dobu předběhl i v analýze svých nálezů. Pokusil se zmapovat chronologický stylistický vývoj rukopisů, středověké architektury, oblečení a tvaru štítů.[16]

William Stukeley byl dalším antikvářem, který se zasloužil o raný rozvoj archeologie na počátku 18. století. Také zkoumal prehistorické památky Stonehenge a Avebury.[17] Byl jedním z prvních, kteří se pokusili datovat megality, o nichž tvrdil, že jsou to pozůstatky předrománského druidského kultu.

Pohled na Pompeje s Vesuv v pozadí, 1900

Archeologické vykopávky byly prováděny i v Pompejích a Herculaneu. Obě města byla pokryta vrstvou popela při erupci Vesuvu v roce 79. Tyto vykopávky započaly roku 1738 v Herculaneu pod záštitou neapolského krále Karla III. Španělského a v roce 1748 započaly vykopávky v Pompejích. V roce 1768 bylo v Herculaneu objeveno divadlo, bazilika a vila Papyri. Tento objev zachovalých celých měst včetně předmětů každodenní potřeby, zachovaných dutin po lidských tělech a starověkých fresek měl velký dopad na celou Evropu.

Velmi vlivnou postavou v rozvoji teoretického a systematického studia minulosti prostřednictvím fyzických pozůstatků byl zakladatel moderní archeologie Johann Joachim Winckelmann.[18] Winckelmann byl zakladatelem vědecké archeologie díky tomu, že nejprve aplikoval empirické kategorie stylu na rozsáhlé, systematické klasické (řecké a římské) dějiny umění a architektury. Jeho původní přístup byl založen na podrobných empirických zkoumáních artefaktů, ze kterých bylo možné vyvodit závěry a vypracovat teorie o starověkých kulturách.

V Americe Thomas Jefferson, možná inspirovaný svými zkušenostmi z Evropy, dohlížel v roce 1784 na systematické vykopávky indiánského pohřebiště s mohylami ve Virginii. Přestože jeho výzkumné metody předběhly dobu, byly podle novodobých měřítek primitivní.

Obraz Léona Cognieta zobrazující Napoleonovu egyptskou expedici

Napoleonova armáda prováděla vykopávky během svého egyptského tažení v letech 1798 až 1801. Jednalo se tak o první velkou mimoevropskou archeologickou expedici. Napoleon do Egypta přivedl 500 civilních vědců, specializujících se na biologii, chemii i jazyky, aby provedli důkladné studium starověké egyptské civilizace. Klíčovou pro egyptology se stala práce Jeana-Françoise Champolliona, který díky rosettské desce rozluštil starověké hieroglyfy.[19]

Ačkoliv před vývojem moderních technik byly výkopy spíše náhodné, důležitost konceptů, jako stratifikace a kontext nálezu byly zcela přehlíženy. Například v roce 1803 byl kritizován Thomas Bruce, 7. hrabě z Elginu za odstranění Elginových mramorů z Parthenónu v Athénách. Samotné mramorové sochy byly oceňovány pouze pro svou estetickou kvalitu, nikoliv jako zdroj informací o starověké řecké civilizaci.[20]

V první polovině 19. století bylo zorganizováno mnoho dalších archeologických expedic. Například Giovanni Battista Belzoni a Henry Salt sbírali artefakty pro Britské muzeum, Paul-Émile Botta prováděl vykopávky v paláci asyrského krále Sargona II., Austen Henry Layard odkryl ruiny Babylonu a Nimrudu a objevil Aššurbanipalovu knihovnu a Robert Koldewey a Karl Richard Lepsius prozkoumávali lokality na Blízkém východě. Metodika výzkumu však byla stále nedostatečná a vykopávky byly zaměřeny především na získávání artefaktů a odkrývání architektonických pozůstatků.

Artefakty nalezené v roce 1808 v Bush Barrow

Otcem archeologického výzkumu byl William Cunnington (1754–1810). Okolo roku 1798 provedl vykopávky ve Wiltshire.[21] Cunningtonovu práci financovala řada mecenášů, z nichž nejvýznamnějším byl Richard Colt Hoare, který v roce 1785 po svém dědečkovi zdědil panství Stourhead. Hoare se začal zabývat antikvářstvím a v roce 1804 začal financova Cunningtonovy vykopávky. Popisy těchto výzkumných pracích Hoare v roce 1810 publikoval v knize nazvané Ancient History of Wiltshire.

Cunnington pořizoval pečlivé záznamy z vykopávek mohyl datovaných převážně do období neolitu a doby bronzové. Mnoho jím používaných termínů je v archeologii dodnes používáno. První zmínka o použití zednické lžíce během archeologického výzkumu pochází z dopisu Cunningtona z roku 1808. Ten v tomto dopisu popisuje, že ji použil John Parker během vykopávek v Bush Barrow.[22]

Jedním z hlavních úspěchů archeologie v 19. století byl rozvoj studia stratigrafie. Tato nová myšlenka o překrývajících se vrstvách, díky kterým je možné vysledovat časovou posloupnost byla převzata z geologické a paleontologické práce vědců jako byli William Smith, James Hutton a Charles Lyell. Stratigrafická metoda byla nejdříve v archeologii aplikována na pravěkých lokalitách a lokalitách z doby bronzové. Ve druhé polovině 19. století začali archeologové jako Jacques Boucher de Perthes a Christian Jürgensen Thomsen dávat nalezené artefakty do chronologického pořadí.

Dalším důležitým milníkem byla myšlenka „hlubokého času“. Do té doby měli lidé o Zemi představu, že je docela mladá. James Ussher použil Starý zákon a vypočítal, že byl svět stvořen 23. října 4004 př. n. l. Později Jacques Boucher de Pethes (1788–1868) zavedl mnohem hlubší smysl pro čas ve svém díle z roku 1847 Antiguités celtiques et antédiluviennes.

Důležitou postavou pro vybudování moderní archeologie byl Mortimer Wheeler. Jeho vysoce disciplinovaný přístup k vykopávkám a systematický výzkum lokalit ve 20. a 30. letech 20. století dal základ pro moderní archeologii.[28] Wheeler vyvinul mřížkový systém výkopových prací, který dále vylepšila jeho studentka Kathleen Kenyon.[29][30] Jejich neustálé pokusy o vylepšování archeologických metod byly založeny na přísné stratigrafické kontrole při výkopových pracích (k tomuto účelu sloužily valy mezi výkopy k uchování záznamu o vrstvách, které byly vykopávány) a na publikování záznamů o výkopu formou, která vypovídala o příběhu zkoumaného místa.

Škody způsobené bombardováním během druhé světové války a následná obnova poskytly archeologům příležitost poprvé smysluplně prozkoumat dlouho obydlená místa.[31] Vybombardovaná města poskytla náhled do vývoje evropských měst, jejichž minulost byla za normálních okolností pohřbena pod stojícími budovami.[32] Městská archeologie vyžadovala nový přístup, protože staletí lidského osídlení vytvářela hluboké stratigrafické vrstvy.

Archeologie se v první polovině 20. století čím dál více stávala profesionální činností. Přestože většinu pracovní síly během vykopávek i nadále tvořili dobrovolníci, běžně je vedl profesionální archeolog. Archeologie také začala být vyučována na univerzitách.

Důležitým technologickým objevem v archeologii ve 20. století bylo zavedení radiokarbonové metody datování. Ta byla vypracována na základě teorie amerického vědce Willarda Libbyho z roku 1949. Navzdory mnoha jejím omezením (ve srovnání s pozdějšími metodami je nepřesná, lze ji použít pouze na organický materiál, při kalibraci je závislá na datové sady a funguje pouze na pozůstatky staré maximálně 10 tisíc let) přinesla tato metoda revoluci v archeologickém porozumění minulosti. Díky ní bylo poprvé možné poměrně přesně datovat nálezy, jako například kosti. V některých případech vedla u úplnému přehodnocení významu starších nálezů. V roce 1989 dala katolická církev souhlas k použití této techniky na Turínské plátno, které bylo následně datováno do středověku.[33]

Další vývoj technik v archeologickém průzkumu, často založený na válečných technologiích, přinesl další vědecký pokrok. Pro terénní archeologii bylo nejvýznamnější z nich použití geofyzikálního průzkumu. Ten zahrnuje řadu technik dálkového průzkumu, jako je letecké snímkování či satelitní snímky. Používá se také metoda LIDAR, metoda dálkového měření vzdálenosti na základě výpočtu doby šíření pulsu laserového paprsku odraženého od snímaného objektu, se kterou se měří výška povrchu země na velkých plochách krajiny s rozlišením a přesností, které do té doby nebyly k dispozici. Aplikace fyzikálních věd na archeologii známá jako archeometrie nebo archeologická věda, se stala hlavní součástí archeologického bádání.

V archeologii se používá i geografický informační systém určený k zachycování, ukládání, manipulaci, analýze, správě a vizualizaci všech typů geoprostorových dat.

Objev mumie nazvané Ötzi, která byla objevena v roce 1991 v Ötztalských Alpách, vyústil v použití genetických technik, které našly v archeologii uplatnění. S pomocí analýzy DNA mohli vědci zjistit, že Ötzi nepatří do žádné známé lidské populace. V dalších letech pomohla genetika rekonstruovat lidskou migraci, ke které došlo v pravěku.