Pompeje

Město bylo založeno v 6. století př. n. l. kmenem Osků na hřbetu staré vulkanické lávy v ústí řeky Sarno, které již v té době bylo užíváno jako přístav řeckými a fénickými mořeplavci. Zpočátku bylo město pod vlivem řeckým, řečtí obchodníci využívali jeho strategické polohy na cestě mezi řeckými osadami v Paestu a Cumae. Řecká kultura a obchod postupně asimilovaly a nahradily původní oská společenství. Jméno města bylo odvozeno od oského slova pope – pět, což pravděpodobně dokládá, že se v Pompejích nacházelo pět odlišných etnických skupin.[1] Mezi lety 525 př. n. l. až 474 př. n. l. bylo město pod etruským vlivem. V roce 474, kdy bylo etruské vojsko poraženo v bitvě u Syrakus, doba koexistence Řeků a Etrusků v oblasti Pompejí skončila, okolo města v té době vznikla silná hradba z lávových bloků obložených zvnějšku kvádry sarnského vápence. V 5. století př. n. l. bylo celé území dnešní Kampánie dobyto Samnity, z té doby pocházejí samnitská pohřebiště nalezená u Herkulánské a Stabijské brány.

Od roku 310 př. n. l. bylo město pod římským vlivem. Na rozdíl od většiny kampánských měst Pompeje totiž respektovaly smlouvu s Římem, čímž se postavily na odpor épeirskému králi Pyrrhovi a v roce 216 i Hannibalovi. Pompeje se zapojily do vzpoury měst Kampánie proti Římu v roce 89 př. n. l., ale Sullovo vojsko vzpouru potlačilo (stopy po ostřelování hradeb jsou dodnes patrné).[1] Město bylo zbaveno práv a stala se z něj kolonie Colonia Cornelia Veneria Pompeianorum. Událost byla oslavena stavbou Venušina chrámu na jihovýchodu města, který střežil cestu vedoucí do města od ústí řeky Sarno. Z té doby pochází tzv. druhý styl nástěnného malířství, fakt, že například Faunův dům si podržel dekorace prvního stylu ukazuje, že Samnité si své vlastnictví i po vítězství římanů udrželi.[1] Město nadále zůstalo důležitým obchodním místem pro zboží dopravené po moři a dále posílané do Říma nebo na jih po nedaleké Via Appia a díky tomu je 1. století našeho letopočtu obdobím největšího rozvoje města.

Vkus Říma ukázaly radikální změny v uspořádání veřejných budov. Staré Trojúhelníkové fórum se stalo součástí divadelního komplexu. Bylo postaveno malé, kryté divadlo (ódeion), kde se hrály hry v latině, ve velkém otevřeném divadle se nadále hrálo v jazyce Osků.[1] Vznikly nové lázně (Lázne u Fóra), starší Stabijské lázně byly přestavěny. Chrám na severní straně fóra byl přestavěn tak, aby vyhovoval kultu kapitolské trojice Jupiter – Juno – Minerva. Capitolinum bylo v římských městech pokládáno za transpozici hlavních státních božstev uctívaných v chrámu na římském Kapitolu. Největší stavbou římské doby byla však stavba amfiteatru, datovaná do roku 70 př. n. l. Staré tržiště se stalo Fórem, bylo vydlážděné bílým vápencem a uzavřené pro vozovou dopravu. Do Pompejí byl zaveden nový vodovod a v nejvyšší část města u Vesuvské brány byla postavena vodárenská věž, z níž vedly olověné trubky k 41 veřejným kašnám ve městě.

Dne 5. února 62 zničilo prudké zemětřesení přibližně 60 % města. Město bylo v krátkém čase znovu vystavěno, pravděpodobně ještě zdobněji a bohatěji než předtím, některé veřejné i soukromé stavby však byly opraveny jen zčásti, případně nebyly opraveny vůbec. Při zemětřesení bylo například těžce poškozeno Fórum, na němž se ovšem Capitolinum a Basilica do zničení města v roce 79 n. l. nedočkaly opravy, Capitolinum dokonce sloužilo jako kamenická dílna.[1] Zemětřesení způsobilo sociální nepokoje (město zůstalo předtím nedotčené mocenskými boji, které předcházely Augustově vládě), Vespasian byl nucen poslat do města jednoho ze svých úředníků, Suedia Clementa, aby obnovil pořádek.

Obyvatelé Pompejí žili v přesvědčení, že Vesuv je vyhaslý a znepokojivým signálům nevěnovali pozornost, pravděpodobně je nespojovali s aktivitou Vesuvu. Byli zvyklí na drobné otřesy země a výrony plynů z Vesuvu a ani zemětřesení roku 62 n. l. je nevarovalo. Na začátku října roku 79 n. l. vyschly všechny studny ve městě, ale varování stále nebylo dostatečně silné. Katastrofa nastala s velkou pravděpodobností 24. října[2] 79 n. l. (nebo i o něco později; podle dřívějších názorů pak 24. srpna), kdy došlo ke dva dny trvající erupci.

První fází erupce byl vlastní výbuch (asi ve 13 hodin) následovaný deštěm pemzy (lapilli) trvajícím asi 18 hodin, který ještě dovolil většině obyvatel uniknout. Tato domněnka vyplývá z okolnosti, že na místě bylo dosud nalezeno jen asi 1150 těl a poměrně málo cenností; většina uprchlíků je pravděpodobně odnesla s sebou. Naopak u mnoha ostatků nešťastných opozdilců se vyskytly klenoty, mince a stříbrné předměty.

Někdy v noci nebo začátkem následujícího dne se objevily pyroklastické proudy, které úplně nebo částečně zničily vše, co jim stálo v cestě, zahubily zbývající obyvatelstvo a změnily krajinu včetně pobřeží. Pompeje samotné byly pyroklastickými proudy přímo zasaženy několikrát, již první způsobil okamžitou smrt i lidem ukrytým v budovách (výsledky studie publikované v roce 2010 ukázaly, že dokonce ve vzdálenosti 10 km od pyroklastického proudu horkého 250 °C byla kvůli větru teplota dostatečná záhubě lidí^[zdroj?]). K večeru druhého dne erupce skončila a zůstal jen slabý opar, kterým prosvítalo slunce. Prostor Pompejí zůstal pokryt dvanácti různými vrstvami tefry o celkové tloušťce kolem 6 metrů, ze kterých vyčnívaly zbytky vyšších budov (je vhodné poznamenat, že zánik Herkulanea proběhl odlišně). Následující erupce Vesuvu v letech 471–473 a 512 přidaly další vrstvy.

Roku 1508 vyšel tiskem První dopis Plinia Mladšího Tacitovi. Plinius mladší, v době erupce Vesuvu roku 79 n. l. sedmnáctiletý, byl jejím očitým svědkem, a v tomto (a zejména v Druhém dopisu) podrobně popsal její průběh. Dopis vznikl 25 let po události a vyplývalo z něj, že k erupci mělo dojít 24. srpna, toto datum bylo po následujících téměř pět set let po uvedeném tisku bráno jako jisté. Původní dopis je znám pouze z opisů opakovaných napříč staletími, v jejichž průběhu vznikly nepřesnosti a existuje tudíž několik částečně odlišných verzí, které nevylučovaly ani pozdější datum (až 23. listopadu), což se v současnosti ukazuje jako velmi pravděpodobné.

O pozdějším datu erupce svědčí přímé i nepřímé důkazy. V roce 2018 byl objeven nápis psaný dřevěným uhlem, který obsahuje datum 17. října, a musel tedy vzniknout před erupcí. Mezi mincemi nalezenými v Domě zlatého náramku (Casa del Bracciale d'oro, House of the Golden Bracelet) byla i jedna, která nemohla být ražena dříve nežli v září 79.

Pochybnosti o srpnu jakožto měsíci erupce ovšem vznikly již těsně před koncem 18. století, neboť pozůstatky čerstvého ovoce a zeleniny v obchodech odpovídaly říjnovému sortimentu a naopak letní ovoce typické pro srpen se prodávalo již v sušené nebo konzervované formě. V městě Oplontis byly nalezeny plody kaštanů, které nedozrávají dříve než v polovině září. Rovněž byly objeveny amfory původně s vínem, již zapečetěné a připravené k distribuci, což nelze očekávat dříve než před koncem října.

Další podporu pro podzimní erupci lze najít ve skutečnosti, že někteří lidé pohřbení v popelu na sobě měli teplejší oděv než lehké letní oblečení typické pro srpen, například v listopadu roku 2020 byly zjištěny oděvy z poměrně silné vlněné látky.

Císař Titus jmenoval dva bývalé konzuly, kteří měli zorganizovat pomoc, přičemž věnoval velké množství peněz z císařské pokladnice na pomoc obětem. Pompeje navštívil krátce po erupci a znovu následující rok, ale na obnově Pompejí ani jiných míst v Kampánii se již nikdy nezačalo pracovat.[3] Ihned po katastrofě byly do zasypaných Pompejí vyslány záchranné vojenské jednotky. Ty se pravděpodobně orientovaly podle zbytků zdí a střech, které místy dosud vyčnívaly. Záchranáři po sobě zanechali nápisy na zdech, které při hloubení odkryli „Tady jsme pronikli dovnitř“ či „Tady jich bylo padesát, stále leží, kde byli“[3] Když se ukázalo, že ve městě nikdo nepřežil, pozornost se zřejmě obrátila k cenným materiálům a sochám na Fóru (zmizely dlažby, sochy a mramorová obložení). Odnášeli je pravděpodobně jak jejich majitelé, tak i zloději; využívali ve značné míře tunelů. Archeologové v Pompejích také našli jen malé množství peněz a domácích potřeb.[3]

Dekorativní freska: Europa a býk

Silná vrstva popela pokryla dvě města na úpatí sopky a jejich poloha a jména byla zapomenuta. Herculaneum bylo objeveno v roce 1738, Pompeje v roce 1748. Od té doby byly provedeny rozsáhlé archeologické práce a odkryto mnoho zachovalých budov s nástěnnými malbami. Poloha měst byla objevena již v roce 1599, když architekt jménem Fontana navrhoval nový tvar toku řeky Sarno, ale trvalo téměř 150 let, než byl zahájen skutečný archeologický výzkum. V roce 1860 se do výzkumu zapojil Giuseppe Fiorelli.

Během prvních vykopávek byly občas nalezeny dutiny ve vrstvě popela, které obsahovaly lidské pozůstatky. Giuseppe Fiorelli přišel s nápadem vyplnit dutiny sádrou, což vedlo k získání věrných podob Pompejanů, kteří nestihli utéct, v jejich posledním okamžiku. Výraz zděšení je jasně viditelný v jejich tvářích. Pohled na tyto odlitky je šokujícím a velmi hlubokým zážitkem.

Terentius Neo s manželkou

Objevují se spekulace, že Fontana původně odkryl některé ze slavných erotických fresek, a poté je, s ohledem na cudnost běžnou v té době, znovu zakryl ve snaze o archeologickou cenzuru. Tento názor je podpořen záznamy pozdějších archeologů, kteří měli pocit, že místa, na kterých pracují, byla v minulosti navštívena a znovu zakryta.

Forum, lázně, mnoho domů a vil bylo překvapivě dobře zachováno. V blízkosti města byl nalezen hotel (1 000 m²). Pompeje jsou jediné starověké město, jehož topografie nebyla změněna a tudíž jej vidíme tak, jak bylo postaveno původně. Ulice byly rovné, tvořily pravoúhlou mřížku, byly dlážděny mnohostěnnými kameny a po obou stranách lemovány obchody a lázněmi.

Amfiteátr v Pompejích

Mořská brána – je nejzachovalejší bránou, mnoho dalších bran (Vesuvská brána, Sarnská brána) nebyly po zemětřesení v roce 62 kvůli politickému klimatu římské říše, v níž nebyly pevné hradby nadále potřeba, opraveny.

Fórum – centrum veřejného života Pompejí, rozkládá se v severo-jižním směru. Na severním konci fóra stojí Jupiterův chrám, vybudovaný za samnitské éry v druhém století př. n. l. a později zemněný na Capitolinum. Po stranách chrámu jsou dva oblouky, věnované pravděpodobně císařské rodině.[4] Na západní straně fóra leží městská pokladnice, sýpky a Apolónův chrám. Na jižní straně fóra stála budova senátu, vedle budova chrámu zasvěceného pravděpodobně Vespasiánovi (zemřel v roce 79, tedy ve stejném roce, kdy došlo k výbuchu Vesuvu).

Bazilika – leží na jihozápadním okraji fóra. Bazilika byla centrem finančních aktivit. Budova byla postavena koncem 2. století př. n. l. na úctyhodné ploše 55 × 24 metrů. Měla tři vchody, tři lodě, přičemž hlavní loď byla podepřena dochovanými sloupy. Budova byla po zemětřesení v roce 62 opuštěna a do doby zkázy Pompejí nebyla opravena.

Trojúhelníkové fórum – náměstí kolem kterého jsou seskupeny významné stavby – dvě divadla a tělocvična. Ve středu fóra jsou zbytky dórského chrámu ze 6. století př. n. l., který je důkazem styků Pompejí s řeckými městy v jižní Itálii, především pak v Cumae. Chrám byl zrestaurován ve 4.–3. století př. n. l., později však nebyl využíván a v římské době byl přestavěn na jednoduchou kapli.

Velké divadlo v Pompejích

Velké a malé divadlo – obě divadla leží v jižní části města. Ve velkém divadle se dochovala tribuna – sloužila pro významné návštěvy města, velké divadlo bylo schopné pojmout až 5 000 diváků. Vedle ležící malé divadlo sloužilo pro menší představení (recitace, atd.), maximálně bylo schopné pojmout 1 000 diváků. Velké divadlo se dochovalo ve své podobě z Augustovy doby, malé divadlo bylo přestavěno okolo roku 80 př. n. l.

Amfiteátr – mohl pojmout až 20 000 diváků, jde o nejstarší známý římský amfiteátr.[4] Byl vybudován díky štědrosti C. Q. Valga a M. Porcia, vedle něj se nachází velká tělocvična (palestra), sloužící pro trénink gladiátorů.

Dům Vettiů – patřil rodině bohatého obchodníka a reprezentuje životní styl bohatší vrstvy pompejských občanů z prvního století n. l. U domu je zrekonstruovaná zahrada, proslul nástěnnými malbami a dekoracemi stěn, z nichž některé jsou explicitně erotické (Priapos vážící svůj vlastní falus).

Faunův dům – pojmenovaný podle sošky Fauna. Reprezentuje architekturu samnitské doby (2. století př. n. l.), svým uspořádáním připomíná řecký styl. V místnostech je mozaiková podlaha, nejslavnější mozaika zobrazuje bitvu Alexandra Velikého s perským králem Dareiem (originál je dnes vystaven v Archeologickém muzeu v Neapoli).

Místnost s lůžkem ve veřejném domě v Pompejích

Veřejný dům – dům, v němž je k vidění 10 místností, každá s kamenným lůžkem. Na stěnách se dochovaly fresky s erotickou tematikou (originály opět v Archeologickém muzeu v Neapoli) – např. Pan a Hermafrodit, Priapos se dvěma penisy, atd.

Dům Tragického básníka – patřil bohatému majiteli obchodu, což dokazují dva obchody ve vestibulu, proslul nicméně především mozaikou psa na podlaze vestibulu a nápisem Cave Canem – Pozor pes.

Dům Venuše s mušlí – u domu se dochovala překrásná zahrada na jejíž jižní zdi je malba Venuše koupající se v moři na mušli.

Lázně – stojí na rohu Via delle Terme a Via del Foro. Vybudovány byly okolo roku 80 př. n. l. v době římské kolonizace města. Dělí se do mužské a ženské části, v každé je převlékárna s výklenky na uložení prádla, studená lázeň a teplý bazén. Dochovalo se též Calidarium – místnost, v níž cirkuloval teplý vzduch.

Předměstské lázně – leží hned u dnešního vstupu do areálu, před starověkými hradbami. Zajímavostí je malovaná výzdoba odkládací haly s řadou milostných scén. V západní apsidě bylo vybudováno velké okno pro výhled na Neapolský záliv.

Vila mystérií – nejobdivovanější dům leží mimo Pompeje, severním směrem od městských hradeb. Vykopávky, které zde začaly v letech 1909–1910, nejsou dosud dokončeny. Vila byla postavena na místě starší stavby v Augustově době, po zemětřesení však byla opravena pouze jako venkovská vila. Na stěnách vily lze nalézt velké malby v egyptském stylu (včetně egyptských symbolů). Malby se vztahují zřejmě k některým z mystérií – starověkým kultovním obřadům, jejich účel však není přesně známý.[4] Hlavními postavami maleb mysteriálních obřadů jsou Dionýsos, Ariadna a Satyrové – zobrazují mystovu cestu skrze bičování, orgiastické tance až k mostu bohů.[4]

• Herculaneum
• Stabie
• Oplontis

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pompeje na Wikimedia Commons
• Téma Pompeje ve Wikicitátech
• Oficiální stránka Pompejí
• Stránka Herculaneum/Pompeje/Stabie
• Digitalizace Pompejí
• Archaeological Areas of Pompei, Herculaneum and Torre Annunziata (UNESCO) (anglicky)
• Překlad Pliniových dopisů ohledně zániku Pompejí Archivováno 9. 10. 2007 na Wayback Machine

Odkazy na knihy popisující a znázorňující nástěnné malby v Pompejích, jež byly digitalizovány v rámci služby eBooks on Demand v Národní technické knihovně v Praze:

• Dipinti murali di Pompei, 1890
• Nuovi scavi di Pompei. Casa dei Vettii, 1890