Willard Libby

Willard Frank Libby (17. prosince 1908 – 8. září 1980) byl americký fyzikální chemik, který objevil a významně zdokonalil tzv. radiokarbonovou metodu datování, která způsobila revoluci v archeologii. Za to také získal roku 1960 Nobelovu cenu za chemii.[1] Objevil též, že za pomoci tritia lze určovat stáří vody, což ovlivnilo zejména obchod s vínem.

Willard Frank Libby
Narození	17. prosince 1908 Grand Valley, Colorado, USA
Úmrtí	8. září 1980 Los Angeles, Kalifornie, USA
Národnost	Američan
Vzdělání	Univerzity of California, Berkeley Princeton Univerzity
Alma mater	Kalifornská univerzita v Berkeley Princetonská univerzita
Povolání	chemik a fyzik
Zaměstnavatelé	Kalifornská univerzita v Los Angeles Kalifornská univerzita v Berkeley Chicagská univerzita
Ocenění	Nobelova cena, medaile Elliotta Cressona
Choť	Leona Woods
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Narodil se v Grand Valley ve státě Colorado. Doktorát za chemii dostal v roce 1933 na University of California v Berkeley. Tam se pak stal odborným asistentem. 30. léta 20. století strávil budováním citlivého Geigerova počítače na měření přírodní a umělé radioaktivity. Bylo mu uděleno Guggenheimovo stipendium, které využil většinou v roce 1941 na Princeton University. Po začátku druhé světové války pracoval s nositelem Nobelovy ceny, chemikem Haroldem Ureyem na projektu Manhattan (výroba první atomové bomby) na Columbia University, byl zde zodpovědný za plynovou difúzí a obohacení uranu 235.

V roce 1945 se stal profesorem na univerzitě v Chicagu. V roce 1954 byl jmenován do americké komise pro atomovou energii. V roce 1959 se stal profesorem chemie na University of California (UCLA), na tomto postu působil až do jeho odchodu do důchodu v roce 1976. Měl tu čest učit studenty prvního ročníku chemie v letech 1959 až 1963 (v souladu s univerzitní tradicí, kdy senior fakulty učí první ročník). Byl po mnoho let ředitelem celostátního institutu Geofyziky a planetární fyziky (IGPP) při University of California, včetně doby, kdy došlo k přistání na Měsíci.
V roce 1966 se podruhé oženil s Leonou Woods Marshallovou, původně experimentátorkou na prvním nukleárním reaktoru na světě, později profesorkou tvorby a ochrany životního prostředí na UCLA. Také byl u počátku prvního programu tvorby a ochrany životního prostřední na UCLA v roce 1972.
V roce 1960 se stal nositelem Nobelovy ceny za chemii jako vedoucí týmu (sestávajícího z Jamese Arnolda a Ernie Andersona, kterým byl udělen příspěvek 5 000 dolarů), který vyvinul datování pomocí uhlíku ¹⁴C.

Během svého pobytu v New York City bydlel v Leonia, New Jersey.[2]