Dějiny Univerzity Karlovy (1740–1918)

Brzy po roce 1740 se císařovna Marie Terezie rozhodla pro radikální reformy školství včetně univerzit. Přípravou byl pověřen její osobní lékař, osvícenec Gerhard van Swieten (1700–1772). Univerzity byly postupně podřízeny zájmům státu a státním úřadům, unifikovány a zbaveny zbytku své autonomie. Nově ustanovená státní správa vytlačila akademickou samosprávu univerzity na okraj a převzala všechny důležité činnosti. Také pravomoc arcibiskupa byla silně omezena a roku 1747 byla i jeho univerzitní funkce zařazena do státní správy. Reformy, proti nimž se stavěli zejména jezuité, vyvrcholily papežským zrušením jezuitského řádu roku 1773 a vyloučením bývalých jezuitů z duchovních fakult univerzity, což úroveň v řadě oborů výrazně poškodilo. Prakticky všichni profesoři univerzity pak už pocházeli z Českých zemí a i cizích studentů výrazně ubylo.

Za vlády Josefa II. roku 1774 se univerzita zbavila církevního dohledu a stala se orgánem absolutistického státu. V důsledku tolerančního patentu (1781) mohli zde studovat i nekatolíci. Pražská univerzita – stejně jako všechny ostatní v Rakousku – měla především vychovávat státní úředníky, soudce, učitele, lékaře a kněze. Roku 1784 ztratila svou právní i hospodářskou autonomii, císař zavedl nové studijní obory, povinný německý jazyk a používání jednotných učebnic. Rozhodování o obsahu studia převzal od roku 1791 studijní konses, složený z rektora, děkanů a státem jmenovaných osob, který pak vykonával i funkci cenzora.

Počet škol v Čechách vzrostl od roku 1779 do 1791 na dvojnásobek a počet žáků z 50 na 185 tisíc, tedy na čtyřnásobek.[1] To se výrazně odrazilo i na poslání a složení univerzity: zatímco roku 1784 studovala více než polovina studentů teologii, roku 1789 to bylo jen 20 % a roku 1841 pouhých 8 %. Po krátké epizodě vlády Leopolda II., který chtěl fakultám a jejich profesorům vrátit jistou samosprávnost, následovalo roku 1793 další utužení. Fakulty řídili státem jmenovaní direktoři, kteří často zastávali i funkci cenzorů.

Také v obsahu studia nastaly značné změny. Na univerzitě přibylo exaktních oborů a v letech 1787 až 1815 byla součástí filosofické fakulty i inženýrská škola, dnešní ČVUT. Prvním profesorem českého jazyka a literatury se roku 1793 stal F. M. Pelcl. Profesorem nově zavedeného povinného předmětu „Náboženská věda“ byl v letech 1802–1819 oblíbený osvícenský kněz a významný vědec Bernard Bolzano. V letech 1802 až 1848 se počet studentů univerzity pohyboval mezi 1700 až 3500. Protože panovník pokládal i studenty za zaměstnance státu, museli studenti vytvořit roku 1800 a 1808 menší oddíly („legie“), které sice táhly proti Napoleonovi, ale do bojů přímo nezasáhly.[2]

Révový dvůr v Klementinu

Liberální a nacionalistické nálady studentů německých univerzit, probuzené odbojem proti Napoleonovi, prosakovaly i do Prahy, byly však ostře potlačovány. Přesto vyvolávaly podobné postoje i mezi českými studenty, kteří s velkými sympatiemi sledovali například polské povstání 1830. K velkým oslavám univerzitního výročí roku 1848 vyšly jednak dějiny univerzity od mladého W. W. Tomka (německy 1848, česky 1849) a byl slavnostně odhalen pomník Karla IV. na Křižovnickém náměstí.

Mezitím však vypukly ve Vídni studentské bouře a pražští studenti se přidali: 15. března 1848 vydala univerzita petici, v níž „poníženě prosila“, aby se přestalo s náboženskou diskriminací učitelů, zavedla svoboda vyučování, rovnoprávnost obou jazyků a tělocvik. Studenti žádali také právo navštěvovat zahraniční univerzity a zakládat studentské spolky. Pražskou delegaci nadšeně uvítali vídeňští studenti a pražský místodržitel petici vyhověl. Studentská legie měla asi 3500 členů, polovinu tvořili studenti techniky.

Studentské spolky a jejich „kohorty“ se brzy začaly polarizovat národnostně, jako česká Slavia a německá Markomania. V červnu se hlavně české oddíly radikalizovaly a požádaly vojenského velitele knížete Windischgrätze o 2000 pušek a baterii děl, což velitel pochopitelně odmítl; studenti začali stavět barikády a obsadili Klementinum. Po několika drobných střetech je vojáci dobyli a asi 60 studentů zajali. O další konflikt se postaral ruský revolucionář Bakunin, který na jaře 1849 agitoval v Praze, ale když v květnu v Drážďanech vypukla jím inspirovaná revoluce, pražská policie pozatýkala 24 německých a 16 českých radikálů, z nichž 7 a 4 byli odsouzeni k smrti. Trest byl pozměněn na dlouholeté vězení, v Praze však byl vyhlášen výjimečný stav.

Roku 1849 za ministra školství hraběte Leo Thuna-Hohensteina vyšel nový zákon, který vycházel z osvědčeného berlínského modelu von Humboldtova (1810) a platil až do druhé světové války. Fakultu vedl sbor všech profesorů, kteří volili děkana. Univerzitu vedl senát, složený z rektora, děkanů, proděkanů a dalších zástupců fakult, rektoři se střídali ze všech 4 fakult. Thunova reforma dala univerzitám jistou míru svobody, podstatně zlepšila postavení profesorů – které nebylo například možno propustit nebo penzionovat – a položila důraz na vědeckou činnost profesorů a docentů. Při obsazování profesorských míst navrhovali profesoři tři jména, z nichž si ministr a císař vybrali; v důsledku toho se úroveň rakouských univerzit výrazně zlepšila.

Ti, kdo univerzitu pomáhali modernizovat, však byli většinou mladí vědci z Německa, kteří v Praze začínali. Naopak čeští kandidáti – například František Palacký nebo František Ladislav Rieger – naráželi na odpor, Pavel Josef Šafařík a František Ladislav Čelakovský brzy odešli a prosadil se pouze starý Jan Evangelista Purkyně. Tím se posiloval vliv němčiny, i když mezi studenty pozvolna převládali Češi. Roku 1855 měli převahu jen na filosofické a teologické fakultě, kde většina studentů pocházela ze selských a řemeslnických rodin, kdežto na právech a medicíně, kde převládaly děti šlechty a bohatých měšťanů, byla většina Němců. Naproti tomu roku 1875 už představovali Češi 65 % studentů, na teologii dokonce 83 %; to byl důsledek rostoucího počtu českých gymnázií a celkové liberalizace poměrů po roce 1860.