Dějiny Prahy 1348–1523

Praha se výrazně rozšířila založením Nového Města; na jeho radnici pokojný vývoj roku 1419 skončil

Do dějin Prahy výrazně zasáhl Karel IV., který usiloval o její přeměnu v reprezentativní sídlo nejen českého království, ale i celé římské říše. Rozvoj města pokračoval i za vlády jeho syna Václava IV.

Roku 1348 Karel IV. založil Nové Město, kterým velkoryse rozšířil pravobřežní Staré Město širokým pásem sahajícím od oblasti Poříčí se starobylým kostelem sv. Klimenta a kostelem sv. Petra až k Vyšehradu na jihu; k zamýšlenému spojení obou měst však nedošlo. Následně rozšířil i levobřežní Malou Stranu výstavbou Hladové zdi. Celkový počet obyvatel všech čtyř pražských měst je po roce 1348 odhadován na asi 40 tisíc[1] a stala se jedním z největších měst Starého kontinentu.[2]

Praha procházela bouřlivým stavebním rozvojem. K nejvýraznějším veřejným stavbám patřil monumentální kamenný (dnes Karlův) most s reprezentativní bránou v podobě Staroměstské věže, který nahradil povodní stržený Juditin most z 12. století. Stavební práce se kromě Pražského hradu (nová katedrála a přestavba královského paláce) soustředila především do velkoryse urbanisticky založeného Nového Města se třemi hlavními náměstími (Senný, Koňský a Dobytčí trh), kde vyrůstá soustava nových kostelů s kláštery (Emauzský klášter, Karlov ad.). Stranou nezůstávalo ani Staré Město, například Týnský chrám, klášterní kostely sv. Jiljí a sv. Jakuba, na Malé Straně kostel sv. Tomáše. Nově byl také opevněn Vyšehrad (brána Špička) a vystavěn zde nový kapitulní kostel.

K příznivému rozvoji města přispělo i to, že bylo jen málo dotčeno velkou morovou epidemií v polovině století. Roku 1348 byla založena Karlova univerzita, první univerzita na sever od Alp. Vznikla listinou vydanou císařem Karlem IV., měla čtyři fakulty a studovali zde příslušníci čtyř národů; Češi, Poláci, Bavoři a Sasové. Rozkvět obchodu i vzdělanosti zařadil Prahu mezi přední evropská města.

Bitva na Vítkově, klíčový okamžik v dějinách Prahy i husitství

Zásadní roli sehrála Praha v době husitství. Západní církev procházela krizí (papežské schizma), které bylo v Praze doprovázeno prudkým nárůstem jejího majetku a úřadů v době rozkvětu města. Již v předhusitské době kazatelé kritizovali nešvary církve a toto reformní hnutí se pak soustředilo na univerzitě a vyvrcholilo v postavě Jana Husa, kazatele v Betlémské kapli. Sociální skladba obyvatel Nového Města, vzestup významu českého obyvatelstva a ponárodněním univerzity dekretem kutnohorským roku 1409 pak předznamenalo sociální a národnostní aspekty husitské revoluce.

Vlastní revoluce započala svržením protireformních konšelů radikály vedenými novoměstským kazatelem Janem Želivským z Novoměstské radnice roku 1419. Po nezdařené snaze pražanů o dohodu s nástupcem krále Václava Zikmundem došlo roku 1420 k obležení Prahy a její obhájení mělo rozhodnout i o osudu husitského hnutí. Praze proto přišli na pomoc venkovští stoupenci husitství a v nevelké, ale strategicky významné bitvě na Vítkově za vedení Jana Žižky byl útok odražen; vítězství pak bylo potvrzeno v bitvě pod Vyšehradem. Zároveň byl v té době v Praze potvrzen husitský program v podobě čtyř artikul pražských a Praha získala vedoucí roli v rané fázi husitství, dotvrzenou roku 1421 vznikem pražského svazu středočeských a východočeských měst a svou rolí na sněmu v Čáslavi. V Praze nastolená diktatura oblíbeného a radikálního Želivského byla 1422 ukončena jeho popravou na Staroměstské radnici a Praha pak zaujala středovou pozici mezi umírněnými a radikály. V roce 1424 však o svou vůdčí roli přišla, když byla ve svatohavelské koalici poražena Žižkou vedenými radikály v bitvě u Malešova.

Umírněný Pražan Rokycana vyjednává s Žižkou

I po ztrátě předního postavení však Praha do vývoje v době husitských válek zasahovala, například při svržení umírněných husitů na Starém Městě nebo příklonem novoměstských k radikálním orebitům. Vzrůstající moc tehdy získával duchovní vůdce umírněných pražských husitů, týnský farář Jan Rokycana, který se stal správcem pražského arcibiskupství a později husitským vyjednavačem na basilejském koncilu a neuznaným pražským arcibiskupem. Roku 1434 se staroměstští spojili s umírněnými husity a katolíky, dobyli Nové Město a přispěli k porážce polních vojsk radikálů v bitvě u Lipan. Husitské požadavky byly následně dojednány se zástupci koncilu v kompromisní podobě roku 1436, vtěleny do textu basilejských kompaktát a umístěny v kapli Božího Těla na Novém Městě. Výsledkem husitského období bylo počeštění pražských měst, pokles významu duchovních, nárok Starého Města v účasti na zemských sněmech a celkové posílení postavení města.

Roku 1483 došlo k povstání, které rozpoutali utrakvisté, ovšem jako reakci na připravované násilné kroky katolíků. Během bouři byla z města vyhnána řada mnichů, kněží i řadových katolíků. Vzpoura byla mimořádně násilná – vyvrcholila vražděním na Staroměstské i Novoměstské radnici a obsazením Pražského hradu a Vyšehradu. Jejím výsledkem bylo zvýšení pravomocí utrakvistů, ale také zhoršení vztahů s Vladislavem Jagellonským. Rozbouřená situace byla urovnána až v průběhu Kutnohorského sněmu, který naznačil budoucí vývoj celé Evropy.