Byzantsko-seldžucké války

Rozdělení říše císařem Theodosiem I. roku 395

Vzdálené počátky seldžucko-byzantských válek leží až u pádu Římské říše a úsvitu Byzance ve 4. století. Ještě před utvořením byzantské sféry ve východní části Římské říše, čelila říše několika vojenským a politickým krizím; politické vraždy a nebezpečné kampaně vedly k vystřídání 32 císařů na trůně v období 50 let.[1] Ještě větší problémy pro impérium představovaly špatný stav ekonomiky a demografické problémy. Populace říše začala ve 4. století upadat kvůli nedostatku dobyvačných válek a s tím spojeným nedostatkem otroků,[2] kteří tvořili nezbytnou součást římské populace. Reformy císařů Konstantina Velikého a Theodosia I. prodloužily existenci Římské říše, ale již roku 395 byla císařem Theodosiem I. rozdělena na Západní a Východní část.[3] Západořímská říše nedokázala čelit náporu barbarů a roku 476 zanikla, zatímco Východořímská říše přečkala a začala se postupně helénizovat a transformovat se v Byzantskou říši. Na rozdíl od Západu nezakusila Východní část říše tak silné barbarské nájezdy, ačkoliv války s Huny a Peršany držely východořímské císaře zaměstnané a držely je od jakýchkoliv pokusů o znovudobytí nějakých pozic na Západě.

V období 7. a 8. století byzantská říše vedla mnohé války s novou hrozbou a ztratila tak mnohé důležité provincie v Egyptě, Levantě a Africe. Byzantské vzchopení za vlády Makedonské dynastie dovolilo pro Byzanc znovudobýt některá území v Sýrii a Mezopotámii; zvláště pak za vlády císaře Basileia II., který na přelomu 10. a 11. století Byzanc přetvořil v nejmocnější stát tehdejšího světa.[4]

Vpád Hunů vedených Attilou do Itálie, 19. století

Navzdory těmto úspěchům však byla říše neustále v ohrožení. Po smrti Basileia II. se na trůnu vystřídalo množství císařů, kteří však nebyli schopni Byzanc ochránit před nepřáteli zvenčí. Největší nebezpečí pro Byzantskou říši od konce válek s Araby představovala invaze Turků na Blízký východ. Turecké kmeny kočovaly v Persii a Mezopotámii. Některé kmeny v období 7. a později 8. století postupně přijaly islám[5] a staly se zanícenými bojovníky ve službách islámu. Turci nebyli jednotným národem, dělili se na množství více či méně mocných kmenů a zdaleka ne všichni Turci přijali islám; mnohdy Turci konvertovali od islámu k jiné víře, což arabští muslimové nikdy nedělali.[6]

Zatímco se Byzantinci v 10. století plně soustředili na boj proti Arabům, v Persii se zatím chopila moci turkická dynastie Ghaznovců. Migrace seldžuckých Turků v Persii nakonec v 10. století vedla k pádu Ghaznovců v Persii, zatímco Seldžuci si osvojili perskou kulturu i jazyk.[7] Moc Seldžuků začala růst a roku 1055 se turecké jednotky zmocnily Bagdádu a s ním i Abbásovského chalífátu. Turci se postavili do chalífových služeb, zároveň však zcela ovládali nejvyšší státní funkce a nezřídka svrhávali a dosazovali chalífy dle svých zájmů.[6] Svou pozornost nyní zaměřili proti nepřátelskému chalífátu Fátimovců i proti Byzantské říši. Turci pod prapory Abbásovců vpadli do Fátimovci ovládané Palestiny a roku 1071 dobyli Jeruzalém.[8]

Saracénský jízdní lučištník ze středověké turecké kroniky

Ke kontaktům mezi Byzantinci a Seldžuky v období mezi smrtí Basileia II. a tureckého dobytí Bagdádu prakticky nedocházelo. Nicméně jako důsledek jiného konfliktu, války Byzantinců s Gruzií, Byzantinci zasáhli do oblasti, kde i Seldžuci měli své zájmy a byzantsko-gruzínská válka byla v některých ohledech ovlivněna tureckými nájezdy do Gruzie.[9] Když Turci opět zaměřili svou pozornost na Byzantskou říši, zvolili pro útok vhodnou chvíli; vláda v Konstantinopoli byla slabá a čelila na západních hranicích útokům Normanů,[10] zatímco Abbásovci byli oslabeni schismatem a válkou s Fátimovci.[11]

V polovině 11. století, přibližně v době počátku tureckého dobytí Bagdádu, Byzantinci podnikli několik tažení na východ a získali Edessu na horním Eufratu a další území v Sýrii. Roku 1067 Turci vtrhli do Anatolie a napadli pisidijskou Antiochii a roku 1069 i Iconium.[12] Byzantský protiútok podniknutý roku 1069 však tureckou invazi dokázal zastavit a další byzantské ofenzivy zatlačily Turky zpět na východ přes Eufrat.

Sultán Arp Arslan ponižuje zajatého císaře Romana Diogena, středověký francouzský rukopis

Turky neúspěch velké invaze ale neodradil, omezili se však na drobné nájezdy na byzantská území. Turecké jednotky tvořila zpravidla lehká jízda, díky čemuž byli velice pohybliví a místní byzantské posádky zahrnující pěchotu jim tak prostě nestačily.[6] Turci území většinou jen drancovali, ale nedrželi a jak rychle přišli, tak i zmizeli bez toho, že by se s byzantskými jednotkami skutečně utkali.[6] Roku 1071 se Turkům vedeným sultánem Arp Arslanem podařilo zmocnit města Mantzikert a císař Romanos IV. Diogenes proti Turkům vytáhl s obrovskou byzantskou armádou ve snaze zlikvidovat tureckou hrozbu a získat pro sebe prestiž velkého vojevůdce, čímž by posílil svou moc, nicméně byzantský vliv se na západních hranicích v Itálii hroutil pod náporem Normanů. Byzantincům se podařilo znovudobýt Mantzikert, ale následná bitva s tureckými vojsky pro Byzantince dopadla katastrofálně; Byzantinci se nechali vlákat to léčky, armáda byla zničena a sám císař byl zraněn a zajat. Turci poté Mantzikert znovu rychle obsadili.[13] Z této porážky se Byzantská říše již nikdy nevzpamatovala,[14] nicméně samotná bitva neznamenala pro Byzanc okamžitou rozsáhlou územní ztrátu. V říši však jednotliví generálové začali soupeřit o uprázdněný trůn a v zemi se rozpoutal chaos.[14] To podnítilo turecké kmeny aby houfně začali migrovat do Anatolie a trvale ji kolonizovat.

Bezprostředně po bitvě po Mantzikertu Seldžukové zkoncentrovali své síly na svých východních, které ohrožovali Fátimovci, kteří právě čelili abbásovskému útoku v Palestině, ačkoliv sultán Arp Arslan povzbuzoval menší spřátelené turecké skupiny, Beyliky, a další vazaly, aby táhli a obsadili Anatolské vnitrozemí[15] – centrum byzantské moci.[16] Mnoho Byzantinců v porážce nevidělo porážku rozhodující pro existenci impéria, nepochybovali že se jim podaří ztracená území dobýt zpět.[16] Když Turci začali postupovat do nitra Anatolie, začali se byzantští Řekové ve velkých městech stavět na odpor a nějaký čas se jim dařilo se udržet, ale ztráta spojení mezi Konstantinopolí a anatolskými městy znamenala jejich neodvratný pád.[14] Rozšíření Turků po Anatolii usnadnila i občanská válka mezi jednotlivými byzantskými uchazeči o trůn (ke kterým se po svém propuštění ze zajetí přidal i Romanos Diogenes[14]), kteří si Turky najímali jako žoldnéře do svých armád. Ti tak získávali na území říše vysoké funkce a zmocňovali se vlády v byzantských velkoměstech; roku 1078 nechal jeden z uchazečů o trůn obsadit Nikaiu svými tureckými žoldnéři,[17] jejichž velitel se města zmocnil po uchazečově smrti.[14]

Území ovládané Seldžuky v době smrti sultána Malikšáha (1092)

Ztráta měst jako Nikaia a dalších vedla k prodloužení války. Na byzantský trůn nakonec roku 1081 nastoupil Alexios Komnenos, velitel císařských vojsk v Anatolii, který se sám zapojil do občanské války a porazil své rivaly. Alexios se ukázal jako schopný vládce, který si dokázal udržet trůn, ale navzdory jeho kvapným reformám Byzanc přišla roku 1084 o další města. Přístavní město Smyrna ovládl jeden z tureckých náčelníků, který ze Smyrny vytvořil základnu svého pirátského loďstva.[14] Téhož roku do tureckých rukou padla i syrská Antiochie. Antiochii od roku 1078 držel byzantský generál arménského původu, který vládl jako vazal Turků a roku 1084 po generálově smrti jeho syn Antiochii prodal sultánu Maliku Šáhovi.[14] Roku 1091 padl i zbytek měst, která se stále hlásila k Byzanci. Ne všechna padla do rukou Turků, v oblasti Kilíkie operovala a byzantské pozice dobývala různá křesťanská arménská knížata, která s Byzantinci nikdy neměla nejlepší vztahy.[14]

Roku 1094 se Alexios obrátil na papeže Urbana II. s žádostí o žoldnéře do byzantské armády, poukazujíc na utrpení východních křesťanů pod jhem Turků, ačkoliv mu jednoznačně šlo o znovudobytí byzantských pozic na východě.[18] Urban II., který si uvědomoval, že Turci představují nebezpečí i pro latinskou Evropu pomoc slíbil. Na koncilu v Clermontu jeho plamenná výzva a argumentace znesvěcováním posvátných křesťanských míst v Palestině a myšlenka expedice na obranu křesťanství proti islámské agresi[19] vyvolala velký ohlas mezi Evropany. Již následujícího roku ze západní Evropy vyrazily nejprve lidová, a poté i křížová výprava evropských rytířů.

Křižáci na řeckých lodích se přeplavují přes Bospor do Anatolie, romantický obraz z 19. století

Na přelomu let 1096 a 1097 se začali do Konstantinopole sjíždět první skupiny křižáků ze západní Evropy. Tehdy již bylo zřejmé, že křižáci nemají v úmyslu vstoupit do Alexiova žoldu a v jeho jménu bojovat s Turky, ale dobývat na Blízkém území Palestinu a následně tam založit vlastní panství.[20] Císař se tedy alespoň pokusil křížové výpravy využít ve svůj prospěch a postupně se mu podařilo křižácké vůdce zavázat přísahou, že všechna byzantská území dobytá křižáky budou předána zpět pod císařskou vládu.[21] Naopak křižáci císaři navrhovali, aby se jeho armáda přidala k jejich „svaté válce“, k takovému podniku se však Alexios propůjčit odmítl.[22] Křižákům poskytl pouze menší doprovodné oddíly, průvodce a specialisty na obléhání, zatímco byzantské vojsko se účastnilo pouze těch akcí, které byly přímo v zájmu říše. Jediným společným podnikem se tak stalo pouze obléhání Nikaie, hlavního města rúmských Turků a sultána Kilič Arslana. Byzantinci pro obléhání poskytli své obléhací stroje a flotilu pro obsazení Askánského jezera, čímž se město podařilo zcela odříznout od světa.[23] Město začalo vyjednávat s byzantským velitelem Manuelem Butumitem, který přislíbil Alexiovu velkorysost, pokud se město vzdá a pohrozil, že v případě dalšího odporu Nikaia padne do rukou křižákům.[24] Obránci se rozhodli rychle a 19. června 1097 se Byzantincům vzdali.

Spojenectví mezi Byzantinci a křižáky však bylo velmi křehké a křižáci byli kapitulací města připraveni o svou kořist, navíc zcela nechápali, když se Byzantinci k tureckým obráncům chovají vlídně a za výkupné je propouštějí, což si Evropané vykládali jako zradu[25] a odvolávali své přísahy.[26] Alexios tedy křižáckým velitelům vyplatil odškodné, doutnající rozpor tím byl však pouze utlumen.[26] Křižáci pokračovali ve svém tažení na východ, zatímco Alexios se svou armádou překročil Bospor a vydal se do anatolského vnitrozemí dobývat byzantská území zpět. 1. července křižáci vybojovali drtivé vítězství nad tureckými vojsky v bitvě u Dorylaia, což jim otevřelo cestu do nitra Anatolie.[27] Křižáci se tak postupně zmocnili Sozopole, Filomelionu, Iconia, pisidijské Antiochie, Herakley a Caesary Mazachy[28][29][30] Křižáci neměli prostředky ani úmysly tato města držet pro sebe a předávali je Alexiovým zástupcům.

Křižáci obléhají syrskou Antiochii, středověká miniatura

V říjnu 1097 křižáci oblehli syrskou Antiochii a během obléhání se cesty křižáků a Byzantinců jako spojenců rozešly. Byzantské oddíly křižáky opustily, což jen křižáky prohloubilo rozpor mezi Byzantinci a křižáky.[31] Když se jim po dlouhém obléhání podařilo Antiochii konečně obsadit, byli vzápětí obklíčeni tureckou armádou atabega Kerbogy z Mosulu. Hraběti Štěpánu z Blois se však podařilo vyklouznout a dát se na ústup od Antiochie. Po cestě na západ u Filomelionu narazil na armádu císaře Alexia, který táhl k Antiochii křižákům na pomoc. Štěpán však Alexiovi situaci v Antiochii vyložil tak, že Antiochie je ztracena a Alexios tedy záchrannou výpravu musel odvolat a vrátil se do Konstantinopole. Křižáci nakonec Kerbogův nápor ustáli a Antiochii ubránili. Přestože křižáci věděli, že Antiochie ještě nedávno byla součástí Byzantské říše, většina z nich již však odmítala dále respektovat přísahu danou v Konstantinopoli a Antiochii si ponechat.[32] Ačkoliv Alexiovy nároky hájil hrabě Raimond z Toulouse, který si uvědomoval význam přátelských vztahů s Byzancí a doufal, že jej císař jmenuje v Antiochii svým guvernérem, byl jeho názor v menšině. Křižáci se přesto nakonec shodli, že pokud se císař o město přihlásí a dorazí do podzimu, Antiochii mu vydají, jinak si křižáci město přisvojí. Zpět na západ za Alexiem tak vyslali hraběte Huga z Vermandois. Hugo ale císaře zastihl až v Konstantinopoli a s blížící se zimou již bylo pozdě organizovat tažení na východ.[33]

Antiochii nakonec získal normanský válečník Bohemund z Tarentu, který založil Antiochijské knížectví. Císař Alexios, i jeho nástupci, na Antiochii nikdy nerezignovali a toto město se stalo ohniskem napětí mezi Byzancí a křižáckou mocí v Palestině. Již roku 1104 císař Alexios vytáhl na východ, aby Antiochii získal zpět.[34] Bohemund, jehož moc byla porážkou od Turků oslabena a byl navíc z východu ohrožován sultánem Ridvánem z Aleppa, neměl čím by byzantský postup zastavil. Alexios Bohemundovi nechal, podle Anny Komnenovny, vzkázat:

Bohemund odmítl a rozhodl se pro válku. Alexios rozkázal námořnictvu Antiochii blokovat, ale Bohemundovi se podařilo pomocí lsti vyklouznout a dostat se do Itálie, kde naverboval novou armádu. Zatímco Alexios na východě bojoval jak se sultánem Kilič Arslanem, tak s Antiochií, již hájil Bohemundův synovec Tankred, Bohemund se na podzim 1097 vylodil na Blakáně a napadl byzantský přístav Dyrrhachion.[35] Byzanc se tak ocitla ve válce na dvou frontách. Alexios musel uzavřít příměří s Kilič Arslanem a vrátit se na západ. Nicméně stažení byzantských sil z Anatolie vedl k posílení pozice otřesených Turků, kteří tak přešli znovu do útoku. Seldžuci získali nazpět Caesareu Mazachu a poté i Iconium, které se po ztrátě Nikaie stalo novým hlavním městem Rúmského sultanátu. Přesto díky křížové výpravě Byzanc posílila a rozkládala se opět od Balkánu na západě až do Kilíkie na východě.

Roku 1183 byl svržen císař Alexios II. i jeho matka, císařovna Marie a na trůn dosedl Andronikos I. Jeho vláda se vyjadřovala velkou krutostí a jeho pokusy o další militarizaci země vedly k jeho svržení, mučení, oslepení a 3 dny trvajícím veřejném lynči a smrti v hipodromu Konstantinopole roku 1185.[49] Mezitím se seldžucký sultán Arp Arslan zmocnil i dalších měst v Anatolii, Sozopole, Ankary a Herekley.

Po svržení Andronika Komnena Byzanci vládlo v letech 1185–1204 několik slabých císařů, kteří zcela selhali v obraně východních hranic říše. Slabost vlády v Konstantinopoli také vedla roku 1180 k osamostatnění Antiochijského knížectví z byzantského vazalství[50] a roku 1187 s nástupem Leona II. i Arménského knížectví.[51]

Křižácké státy v Řecku a byzantské nástupnické státy s Rúmským sultanátem v Anatolii

Mezitím v Palestině zahájil ofenzivu proti křižáckým státům sultán Saladin, kterému se roku 1187 podařilo křižáky zničit v bitvě u Hattínu a následně dobýt Jeruzalém, což v dalších letech vyvolalo vyhlášení třetí křížové výpravy. Třetí křížová výprava však jak pro Byzantskou říši, tak pro Svatou říši římskou znamenala ztracenou šanci na zisk nějakých významných územích zisků na Blízkém východě. Byzantský císař Izák II. nejprve uzavřel spojenectví se Saladinem,[52] a slíbil zadržet postup německé armády přes Balkán. Poté byl ale donucen Fridrichu Barbarossovi umožnit průchod přes území říše a když Němci získali hlavní město Rúmského sultanátu Iconium, nedokázal to zužitkovat ve prospěch Byzance jako náhradu za ztráty u Myriokefalu.

Pro říši obklíčenou nepřáteli rostla i hrozba dobytí i hlavního města Konstantinopole, což se nakonec roku 1204 stalo, když Konstantinopol dobyla evropská vojska čtvrté křížové výpravy. Rozbití jednotné Byzance na čtyři křižácké státy a tři státy pod vládou byzantských aristokratů v exilu oblast uvrhlo do další éry chaosu a válek. Rúmští Seldžuci vedení novým sultánem Kai Chosrauem I. využili situace a roku 1207 napadli přístavní město Antalaya a odtrhli ho od slabého Nikájského císařství.[53] Ale již roku 1210 se situace obrátila a sám sultán byl zabit v menší druhé bitvě v údolí Meanderu, čímž se uklidnila situace na východních hranicích Nikájského císařství.[54] Ve 13. století začali na Blízký východ pronikat Mongolové a roku 1243 mongolská invaze zlomila seldžuckou moc v Anatolii. O tři roky později zemřel mladý sultán Kai Chosrau II. a na trůn nastoupili jeho tři synové.[53] Občanské nepokoje, které následně vypukly v sultanátu uvolnily ruce Nikájskému císařství, aby roku 1261 císař Michael VIII. Palailogos znovudobyl Konstantinopol od latinského císaře Balduina II.[53] Roku 1283 v sultanátu propukla občanská válka a roku 1308 se Rúmský sultanát rozpadl. Iconia se posléze zmocnili karamanští Turci.[53] Konec Rúmského sultanátu neznamenal konec války mezi Turky a Byzancí; vzrůstající moc rúmského šlechtice jménem Osman I., jehož jméno dalo název celé dynastii i jeho říši znamenala klíčící válku mezi Byzantskou o Osmanskou říší, která nakonec přinesla zkázu Byzantské říši i Seldžukům a muslimské panství rozkládající se v Anatolii.

Kızıl Kule – Rudá věž postavená seldžuckým sultánem Aládínem Kejkubádem v Alanyi kolem roku 1226

Válka Seldžuků s Byzancí měla dalekosáhlé důsledky. Blízký východ byl po dlouhou dobu pod nadvládou Byzantské říše a Fátimovského Egypta, ale již koncem 13. století ani jeden z těchto států nebyl mocností; Fátimovci v Egyptě byli svrženi a nahrazeni nejprve Saladinovým rodem Ajjúbovců a později vládou mamlúků, zatímco moc Byzantské říše byla zlomena Seldžuky. V nadcházejícím konfliktu mezi Turky a mamlúky se převaha přesunula ve 14. století na stranu mamlúků, ale následně v 15. a 16. století na stranu osmanských Turků, kteří dobyli Mamlúcký sultanát v Egyptě. Křesťanské státy již nikdy neměly na Blízkém východě hrát významnější vojenskou a politickou úlohu. Jak se Turci trvale usazovali na dobytých územích, místní nemuslimskou populaci časem konvertovali k islámu a tím i snížili šance na další křesťanský vpád.[55]

Válka a dobytí Palestiny Turky poskytly záminku západnímu křesťanstvu k vyhlášení křížových výprav na Východ. Křižákům se podařilo ve Svaté zemi vytvořit čtyři křižácké státy balancující mezi sunnitskou Sýrií, šíitským Egyptem a Byzancí. Ale politické i vojenské konflikty s Byzancí vedly k oslabení jak pozic křižáků, tak Byzantinců.

Sultán Osman I. vede do bitvy turecké ghází bojovníky

Pro Turky to znamenalo novou etapu jejich mocenského postavení. Navzdory útokům křižáků z latinské Konstantinopole ze západu i Mongolů a kvarismanských Turků z východu, anatolští Turci pomalu upevňovali svou velmocenskou pozici, jíž plně dosáhli za vlády osmanských sultánů.[56] Vzestup osmanské dynastie se datuje do doby pádu Rúmského sultanátu a rozdělení Byzantské říše. Politické vakuum vzniklé v Anatolii usnadnilo cestu jednomu z rúmských šlechticů, Osmanu I. Přítomnost křižáckých států na Peloponésu a vzestup Bulharů a jejich neustálé nájezdy na byzantské území velmi ztěžovalo zásahy proti Turkům v Anatolii. V době, kdy jíž byli Byzantinci donuceni žádat o vojenskou pomoc Osmanskou říši proti bulharskému nebezpečí, čímž Turci dostali příležitost k průniku také na evropské území. Blízké sousedství osmanského sultána Bejlika zajišťovala, že konečný střet mezi Osmanskou říši a Byzancí se stal nevyhnutelný. V Konstantinopoli zatím byla aristokracie nejednotná, mnozí se přimlouvali za pomoc ze Západu, jiní byli ochotni akceptovat osmanskou nadvládu, což vedlo k občanským válkám. Zbytky Byzantské říše zatím balancovaly mezi jedním osmanským obléháním za druhým až do konečného pádu Konstantinopole roku 1453.