Lidová křížová výprava

Téměř nikdo z účastníků první křížové výpravy, a to nejen těch prostých a chudých, neměl ponětí o tom, jak bude cesta do Svaté země vypadat a s čím se může setkat.[6] Víra ve vítězství křesťanů, kteří ve znamení kříže vyženou „nevěřící“ muslimy ze Svaté země a osvobodí Boží hrob v Jeruzalémě, byla obrovská. Jako první se počátkem roku 1096 vydaly na cestu do Palestiny křižácké houfy ze severní Francie a Porýní, vedené Petrem Poustevníkem. Petr Poustevník byl fanatický kazatel,[7] který choval nenávist k Turkům, a zároveň charismatický vůdce, svými posluchači pokládaný za světce. Jeho následovníků z Francie bylo kolem 15 000,[1] většinou neozbrojených venkovanů a příslušníků spodiny.[8] K výpravě se přihlásilo také osm[9] zchudlých rytířů pochybné pověsti,[8] v jejichž čele stanul Gautier Sans-Avoir – Bezzemek, který výpravu vedl po vojenské stránce[10] a stal se tak prvním velitelem křížového tažení.[9] Poutníci neměli žádné vojenské zkušenosti ani kázeň; jediné, čím oplývali, bylo bojové nadšení. V německých zemích se k Petrově výpravě přidali další chudí, takže výprava nakonec čítala 20 000–30 000 účastníků.[1] Finance na pokrytí nákladů výpravy se Petrovi podařilo získat od francouzských Židů, které přesvědčil,[11] aby mu dali doporučující dopisy s žádostí o podporu tažení pro Židy z oblastí německých.[12]

Petr Poustevník na oslu
Roman du Chevalier du Cygne, (1270)

Poutníci táhli německými zeměmi, až v dubnu 1096 dorazili do Kolína nad Rýnem, kde se utábořili. Kolín však neměl dostatek zásob pro vydržování takového počtu lidí a mnozí poutníci byli netrpěliví a žádali, aby se výprava vydala na další cestu. Krátce po Velikonocích se proto několik tisíc francouzských poutníků rozhodlo vydat dále[13] na vlastní pěst pod velením Gautiera Sans-Avoir, který postrádal klidnou a trpělivou povahu Petra Poustevníka, zato hořel netrpělivostí a nadšením pro křížovou výpravu.[9] V Uhrách byli křižáci přijati vlídně[8] a král Koloman je všemi silami podporoval.[13] Přestože se poutníci pohybovali pěšky a jenom ženy a děti se směly vézt na povozech tažených voly, ušli tisícikilometrovou vzdálenost na uhersko-byzantskou hranici za necelý měsíc. 5. května 1096 stanuli před byzantskou pohraniční pevností Bělehradem.[9] Křižáci dorazili příliš rychle a Byzantinci je proto zatím neočekávali, byli proto bez císařských instrukcí z Konstantinopole.[9] Obilí bylo nezralé, pro křižáky také proto nebyly připraveny zásoby.[13] U Bělehradu tak došlo k prvnímu[14] střetu křižáků s místním křesťanským obyvatelstvem. Vyhladovělá chudina, jíž došly zásoby,[15] začala plenit vesnice[13] po obou stranách hranice a vyvolala několik ozbrojených konfliktů s místními pořádkovými oddíly, jejichž důsledkem byli první mrtví.[13] V Niši přijal Gautiera byzantský místodržící a zásobil jeho poutníky potravinami.[14]

Gustave Doré: Francouzští rolníci opouštějí své domovy a vydávají se na výpravu

Příchod poutníků přes Uhry císaře Alexia překvapil. Vycházel totiž z přesvědčení, že si křižáci zvolí cestu Itálii, přeplaví se přes Jaderské moře, následně se vylodí v přístavu Dyrrhachion a dále poputují po římské silnici Via Egnatia do Konstantinopole. Gautierovým příchodem se situace změnila a Alexios dal přepravit zásoby a strážní oddíly s průvodci do Niše, odkud byl Gautierův houf v pořádku dopraven do Konstantinopole.[14]

Mnohem hůře si cestou přes Uhry počínal houf vedený Petrem Poustevníkem,[16] jenž šel v Gautierových stopách. Soudobí kronikáři se zmiňují nejen o plenění, ale také o krutostech na obyvatelstvu, znásilňování žen a ničení majetku.[17] Petrova skupina vyplenila uherské město Semlina a na byzantské straně také Bělehrad. Křižáci pak postupovali na Niš, kde se Petr setkal s byzantským místodržícím Niketem, který před Petrem uprchl z Bělehradu. Dohodli se, že se křižáci zdrží dalších násilností. Křižáci však dohodu nedodrželi a jejich zadní voj zapálil několik mlýnů pod nišskou pevností. Byzantinci poté z pevnosti podnikli překvapivý výpad, nezformované poutníky rozehnali a třetinu celé výpravy pobili.[18] Když se křižáci opět sešli a zformovali, rozhodla se část poutníků pro návrat domů. V Sofii se zbylí křižáci setkali s byzantskou armádou a císařovými vyslanci, kteří poutníky nadále doprovázeli do Konstantinopole, kam již cesta probíhala bez incidentů.[19]

Petr Poustevník vede křížovou výpravu (Abreviamen de las estorias, 14. století)

V Konstantinopoli západoevropští trhani vzbudili posměch[20] a opovržení,[19] neboť v hlavním městě Byzantské říše začali krást a plenit paláce za městem[21] i chrámy na předměstí.[19] Alexiovu dvoru bylo jasné, že tito poutníci, jen zčásti ozbrojení a nedisciplinovaní, se v boji tureckým vojskům postavit nemohou a císař, který si od poutníků od počátku držel okázalý odstup,[21] se rozhodl je urychleně přepravit z Konstantinopole pryč. 6. srpna 1096 byli Gautierovi a Petrovi poutníci přepraveni na řeckých lodích přes Bospor do oblasti poblíž Nikomédie v Anatolii, na hranice mezi byzantským a tureckým teritoriem.[16] Byl tam pro ně vybudován opevněný tábor Kibotos, jak mu říkali Řekové, či Civetot nebo Civitot[10] podle křižáků.[19] Alexios dal za poutníky přepravit zásoby a doporučil jim, aby zde vyčkali příchodu rytířských vojsk.[16]

Nezávisle na ostatních do tábora dorazila i skupina italských poutníků, aby se připojila ke svaté válce. V Civetotu zatím nastaly rozepře mezi křižáky z různých zemí: Němci se začali stranit Francouzů a odmítli dál přijímat velení Petra Poustevníka.[19] Když Petr cítil, že ztrácí vliv, odcestoval zpět do Konstantinopole, aby si získal podporu císaře.[21]

Petr Poustevník a císař Alexios, 19. století

Křižáci se nedrželi Alexiovy rady a začali pořádat loupežné nájezdy do okolí Nikomedie.[19] Jejich obětí se většinou stával majetek křesťanských rolníků i rolníci sami. Křižáci nedokázali pochopit, že jejich úhlavním nepřítelem je vládnoucí, ale minoritní turecká aristokracie, a nikoliv řečtí venkované.[16] Zpočátku poutníci nerabovali příliš blízko tureckých držav, ale v září roku 1096 podniklo několik tisíc francouzských křižáků loupežnou akci až pod hradby mocného města Nikaia, předsunuté bašty turecké moci v Anatolii[22] a sultánova sídelního města.[23] Podařilo se jim Turky překvapit[21] a ačkoliv si netroufli napadnout samotné město, zaútočili na okolní vesnice a dopustili se velkých krutostí na vesničanech. Seldžucký sultán Kilič Arslan I., který v Nikaii nebyl zrovna přítomen,[22] proti řádícím křižákům vyslal hordu svých jezdců, ale těch bylo příliš málo a křižáci je téměř do jednoho pobili.[10] Francouzi se do tábora vrátili triumfálně s velkou kořistí.

Němci a Italové byli povzbuzeni úspěchem Francouzů a na konci září, dva týdny po akci Francouzů,[10] uspořádala skupina o 6 000 křižácích[24] svou vlastní expedici,[22] již vedl italský rytíř Rinaldo (někdy přepisován francouzsky Renaud).[24] Křižáci vtrhli na turecké území, kde plenili a pálili, ale na rozdíl od Francouzů ušetřili všechny křesťany.[22] Pak se jim podařilo obsadit malý opuštěný hrad Xerigordon nedaleko Nikaie,[10] který chtěli využívat jako základnu pro další drancování.[22] Kilič Arslan poslal k pevnosti svou armádu, aby Xerigordon dobyla zpět.[25] Poutníci se stáhli do pevnosti, kde je Kilič Arslan rychle oblehl. Sultánovi bylo známo,[10] že jediný vodní zdroj poblíž Xerigordonu je pramen v proláklině za hradbami pevnosti, mimo dosah křižáků,[22] a proto se rozhodl nechat křižáky žíznit.[24]

Masakr Petrovy armády zobrazený na středověkém iluminovaném rukopisu

Kronikáři popisují,[24] že Evropané byli donuceni pít krev svých koní a oslů i lidskou moč,[22] zatímco jiní se zahrabávali do písku ve snaze utišit žízeň.[22] Vzdorovali osm dní,[16] pak rytíř Rinaldo nabídl sultánovi kapitulaci. Kilič Arslan dal křižákům na výběr: buď konverzi k islámu nebo smrt.[21] Rinaldo přijal islám a vstoupil do sultánových služeb;[24] kromě něho islám přijalo ještě několik málo dalších křižáků, kteří byli jako otroci posláni až do Chórezmské říše na březích Kaspického moře. Zbytek poutníků, kteří se odmítli zřeknout víry, byl zmasakrován.[26]

Poté Kilič Arslan připravil další lest: nechal prostřednictvím svých poddaných rozšířit pověst, že Rinaldo se svými druhy přepadl a dobyl Nikaiu, prohlásil se jejím vládcem a získal velkou kořist, o kterou se s ostatními v Civetotu nehodlá podělit.[24] V táboře tato zpráva vyvolala velké pobouření a závist a Gautierovi Francouzi se navzdory radám opatrnějších předáků vydali k Nikaii.[21] Postupovali velmi neuspořádaně, nevyslali žádné průzkumníky a byli hluční.[27] Nikaia byla od Civetotu vzdálena asi den cesty[24] a vojsko Kilič Arslana se skrylo přibližně pět kilometrů od Civetotu na úbočí úzkého údolí. Křižáci padli do léčky; Turci nejprve střelbou z luků rozpoutali mezi poutníky paniku, a poté v šiku vyrazili do boje. Rychle pobili několik málo přítomných rytířů včetně Gautiera Sans-Avoir[27] a vyrazili za poutníky, kteří se dali na zběsilý úprk zpátky do tábora, do nedalekého lesa či na pobřeží.[24] Ti, kteří zůstali v táboře, nemocní, duchovenstvo, ženy a děti, už z dálky viděli oblak prachu, ze kterého se ozýval příšerný řev prchajících poutníků s tureckými jezdci v patách.[27] Turci prorazili do tábora a pobili tisíce poutníků,[16] Civetot vydrancovali[21] a odvlekli do otroctví ženy, mladé chlapce[24] a děti.[12]

Gustave Doré: Vojsko hraběte Huga z Vermandois ve zničeném Civetotu objevuje kosti pobitých poutníků

Dvěma až třem tisícům[24] přeživších se podařilo dostat až na pobřeží, kde hledali útočiště ve starém opuštěném hradu, v němž je Kilič Arslanovo vojsko obklíčilo. Turci přešli do útoku, byli však překvapivě odraženi. Zatím se jednomu místnímu Řekovi podařilo dostat až do Konstantinopole, kde císaři podal zprávu o katastrofě v Civetotu.[27] Alexios okamžitě vyslal byzantské námořnictvo, aby zbytek křižáků zachránilo. Turci, když viděli blížící se flotilu, ustoupili do vnitrozemí, a Řekové tak mohli evakuovat zbylé poutníky zpět do Konstantinopole.[16] Zde byli poutníci ubytováni, ale zbraně jim Řekové raději předem odebrali.[12] Uplynul rok od konání clermontského koncilu. V té době zahájila v západní Evropě svoji kruciátu šlechta.

• BALDWIN, Marshall W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 1, The first hundred years. Madison: University of Wisconsin Press, 1969. 707 s. Dostupné online. (anglicky)
• BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha: Academia, 1995. 228 s. ISBN 80-200-0512-9.
• DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. Praha: Orbis, 1973. 214 s.
• DUNCALF, Frederic. The Peasants' Crusade. Philadelphia: American Historical Association, 1921. (anglicky)
• HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve Svaté zemi. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 289 s. ISBN 80-204-0621-2.
• HROCHOVÁ, Věra. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982. 255 s.
• CHAZAN, Robert. In the year 1096 : the First Crusade and the Jews. Philadelphia: Jewish Publication Society, 1997. 186 s. Dostupné online. ISBN 0-8276-0575-7. (anglicky)
• KOVAŘÍK, Jiří. Meč a kříž : (1066-1214) : rytířské bitvy a osudy I. Praha: Mladá fronta, 2005. 278 s. ISBN 80-204-1289-1.
• RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. vol. 1, The first Crusades and the foundation of the Kingdom of Jerusalem. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. 376 s. Dostupné online. ISBN 0-521-06161-X. (anglicky)

• Křížové výpravy
• První křížová výprava

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lidová křížová výprava na Wikimedia Commons
• (anglicky) Peter the Hermit and the Popular Crusade