Válka o bavorské dědictví

Válečné operace roku 1778.

5. července 1778 překročil předvoj pruské armády pod velením Fridricha II. české hranice u Náchoda. Zde narazil na hlavní síly císařské armády zakopané v obranných postaveních v úseku západního břehu Labe mezi Vrchlabím a Jaroměří (další obranná postavení byla vybudovaná i severovýchodně od Hradce Králové v úseku mezi řekami Labe a Orlicí). Vojsko pruského panovníka se utábořilo na levém břehu řeky s hlavním stanem ve Vlčkovicích. Záhy se Fridrich II. pokusil obranná postavení Rakušanů obejít údolím krkonošského masivu. Nicméně přehradná palba dělostřelectva i střelba pěchoty, ukryté za náspy a záseky na protilehlém břehu Labe, které stačila rakouská armáda budovat souběžně s pohybem Prusů, mu v průniku do vnitrozemí zabránila.[8] Potom zkusil pruský král rakouskou armádu vymanévrovat z jejího postavení a přinutit ji svést bitvu v otevřeném terénu. 8. července se u Zvičiny pokusil o obchvat císařského křídla, avšak nakonec se neodvážil zaútočit na silné protivníkovy pozice.[9] Obě armády pak proti sobě stály v opevněných pozicích až do 15. srpna, kdy se Fridrich II. přemístil ke Stříteži, odkud své muže po týdnu marného čekání na císařský protiútok odvedl k Hostinnému. Zde se pokusil o obchvat protivníkova levého křídla, avšak opět neúspěšně, jelikož Rakušané pokračovali ve své strategii a stačili vybudovat obranu paralelně s jeho pohybem. Válka tak nabyla ryze pozičního charakteru.[10] 22. srpna se Prusové přemístili k Čisté v Krkonoších, přičemž jejich panovník zvažoval vést přechod Labe východně od Vrchlabí. Císařští však drželi v rukou velkou část krkonošského prostoru, a po důkladném průzkumu terénu se k útoku neodhodlal ani zde. Při této příležitosti prý prohlásil: „Mrzí mě to, ale vidím, že se tu nedá nic dělat.“[11] Za neúspěchy se pruští vojáci mstili na místním obyvatelstvu.[8]

8. července císařovna Marie Terezie, v mateřských obavách o život svých synů, vyslala svobodného pána Franze von Thugut, aby s pruským králem vyjednával o kompromisním řešení konfliktu. Důsledkem této snahy bylo pouze napětí ve vztazích mezi matkou i synem.

Na obranu saských hranic maršál Laudon zřídil opevněnou linii jižně od Ústí nad Labem mezi Labem a Milešovkou. Na druhém břehu Labe pak linie pokračovala podél silnice z Litoměřic do České Lípy s hlavním opěrným bodem u Blíževedel. A konečně vybudoval obranná postavení v prostoru severozápadně od Velvar a podél silnice z Velvar na Prahu. Stejně jako pruský král, tak i jeho bratr překročil české hranice 5. července. Aby princ Jindřich upoutal pozornost Rakušanů, vyslal směrem k Chomutovu diverzní oddíl. Laudon se však nenechal oklamat, hlavní síly ponechal v pevných postaveních a do prostoru Chomutova vyslal pouze útvar pod velením generála de Vins. Hlavní útok směřující k Turnovu, zahájila prusko-saská armáda v noci z 30. na 31. července.[12] Vojáci překročili hřebeny Krušných a Lužických hor, obešli Laudonův bok a sváděli šarvátky s osádkami z předsunutých postavení, které se podle plánu organizovaně stahovaly do hlavních polních opevnění. Nakonec byl však maršál Laudon nucen stáhnout se až k Jizeře, neboť jedním z jeho rozkazů od rakouské panovnice bylo vystříhat se větší bitvy.[13] Navíc byl nucen zabezpečit týl maršála Lacyho pro případ, že by se pruskému králi podařilo prorazit obranu císaře Josefa. Při přechodu Jizery strhl všechny mosty, díky čemuž princ Jindřich uvázl v opevněném ležení u Mimoně. Z této pozice se posléze snažil spíše pasivními výpady nalézt skulinu v Laudonově obraně.[14][15] Navíc kvůli špatným možnostem získávání proviantu, obě pruské armády postihla vlna epidemie úplavice.[16]

Koncem srpna se v táboře krále Fridricha II., kterému se nepodařilo prolomit obranu na slezské severní frontě, nacházelo na 12 000 nemocných; v táboře prince Jindřicha zhruba okolo 6000.[17] Za této situace začali Prusové stahovat z Čech „těžší“ součásti armády (děla, polní pekárny, kovárny atd.) a zároveň výpalné a kořist pocházející z drancování českých měst a vesnic.[14]

5. září zaútočil Laudon na předsunutá postavení armády prince Jindřicha u Kláštera Hradiště nad Jizerou a Kuřívod.[17] Vytrvalým tlakem donutil pruské jednotky ustupovat k Litoměřicím a překročit Labe v místech, které vyhovovaly uskutečnění jeho strategického záměru.[17] Pro jeho realizaci si od císaře Josefa II. vyžádal dvanáct praporů pěchoty, které využil k posílení pravého křídla. Vzápětí překročil Labe u Brandýsa a Vltavu u Veltrus a začal nepřítele obchvacovat. Armáda prince Jindřicha se tak dostala do obklíčení z několika stran u Budyně nad Ohří. V této situaci se Laudon připravoval na generální bitvu. 23. září však do jeho hlavního stanu dorazil císař Josef II., jenž mu byl proti své vůli nucen tlumočit požadavek Marie Terezie, která si přála, aby od svého záměru upustil. Chtěla si tak nechat otevřené dveře pro další mírová řešení konfliktu. Pruské armádě bylo posléze bez větších problémů povoleno se stáhnout za hranice Čech, přičemž docházelo pouze k drobným potyčkám vyvolaným rakouskými veliteli, kteří se toužili pomstít Prusům za jejich chování na českém území.[18] V této situaci polní zbrojmistr Laudon, jemuž se znechutilo válčení, kde se protivníci jeden druhému vyhýbají, požádal o propuštění a na jeho místo byl dosazen maršál Hadik.[19] Samotný ústup stál pruského krále 18 000 mužů, kteří pro nemoc padli do zajetí nebo se vzdali do rukou Rakušanů.[18]

• Lettre Sur la Guerre présente 1779 (francouzská relace o válce). [1], 7, [1] ff. ; 325 x 215 mm. Uloženo v Moravské zemské knihovně v Brně sig. RKP2-0910.180.

• BĚLINA, Pavel. Generál Laudon. Život ve službách Marie Terezie a Josefa II. Praha: Panorama, 1993. 211 s. ISBN 80-7038-216-3.
• PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2.
• RICHTER, Karel. Třeba i železem a krví. Prusko-rakouské války 1740-1866. Praha: Epocha, 2007. 495 s. ISBN 978-80-87027-29-5.
• STELLNER, František. Zu einigen außenpolitischen und militärischen Aspekten des bayrischen Erbfolgekrieges. Prague Papers on the History of International Relations. 1998, roč. 2, čís. 2, s. 237–264. Dostupné online. ISBN 80-85899-49-3.