Budyně nad Ohří

V osmém století se na Mileticku (zaniklá středověká vesnice) nacházelo slovanské osídlení. Větší sídliště vzniklo v prostoru okolo náměstí v desátém a jedenáctém století. Osídlení dokládají také dvě částečně prozkoumaná kostrová pohřebiště. Starší z nich (desáté až dvanácté století) se rozkládalo na jižním okraji města v blízkosti novodobého hřbitova. Druhé pohřebiště z jedenáctého až počátku dvanáctého století se nacházelo na návrší Bruska severovýchodně od města. V tamních hrobech bylo mimo jiné nalezeno 37 esovitých záušnic z bronzu a ze stříbra.[5]

Knížecí dvorec stával nejspíš v okolí kostela Panny Marie Sněžné

V průběhu jedenáctého století byl v Budyni založen knížecí dvorec. Jeho poloha není známá, ale předpokládá se, že stával v místech později vybudovaného kostela Panny Marie Sněžné,[6] kde až do šedesátých let devatenáctého století stávala románská kaple svaté Anny.[7] Ve dvorci mohlo být shromažďováno obilí z blízkých vesnic a zpracovávána železná ruda z okolí Roudníčku.[8] Ke dvorci se zřejmě vztahuje první písemná zmínka o Budyni z roku 1173, která ji uvádí jako nezcizitelný panovnický majetek, jehož výnosy si pro sebe vymínil král Vladislav II., když předal vládu svému synu Bedřichovi.[6] Ve dvorci pobýval také král Přemysl Otakar I., který zde v roce 1218 potvrdil zakládací listinu litoměřické kapituly.[8]

V letech 1262 a 1267 král Přemysl Otakar II. v Budyni vydal dvě listiny. Předpokládá se, že někdy v té době byl panovníkem založen budyňský hrad. Samotná Budyně tehdy nejspíš byla trhovou vsí, kterou vedla méně významná větev Chlumecké stezky. K povýšení vsi na královské město došlo až za vlády krále Václava II. (někdy v letech 1290–1293[9]).[10] Město bylo zřejmě od počátku opevněné, ale první zmínka o hradbách je až z roku 1376.[11] Držitelem města se brzy stal míšeňský biskup Bernard z Kamence a později Václavova teta, vévodkyně Griffina Haličská. V roce 1310 se u města spojil Jan Lucemburský s oddíly biskupa Jana z Dražic a společně postupovali do českého vnitrozemí. Roku 1316 Budyni obsadili vzbouření šlechtici, kteří podporovali králova odpůrce Jindřicha z Lipé. Panovník tak musel město i hrad s podporou Pražanů oblehnout a dobýt zpět. V roce 1321 král město zastavil Jindřichovi z Waldenburka a Albertovi, purkrabímu z Leisnigu.[12]

Věž městského opevnění

K významné změně majitele došlo 21. ledna 1336, kdy Jan Lucemburský vyměnil Budyni se Zbyňkem Zajícem z Valdeka za jeho panství Žebrák. K Budyni tehdy patřily čtyři popluží, vesnice Žabovřesky nad Ohří, Břežany nad Ohří, Písty, Vrbka, Roudníček a další práva.[12] Zajícům z Hazmburka potom Budyně patřila až do roku 1614. V průběhu čtrnáctého století se vrchnost vzdala samostatného hospodaření a panskou půdu rozdělila mezi poddané, kterým stanovila peněžní úrok náhradou za dřívější naturální dávky. Měšťané a obyvatelé blízkých vesnic postupně získali od panovníků nebo od vrchnosti různá privilegia a osvobození od roboty. Od roku 1380 například směli samostatně vypravit dva vozy se zbožím do Žitavy. Naopak od roku 1414 nemuseli poskytovat vrchnosti koně a vozy, vozit dřevo na hrad nebo víno do Prahy.[11] Přesto v městském hospodářství chyběla specializovaná řemesla a hlavní roli mělo zemědělství včetně vinařství.[9]

Půdorys města se dlouho příliš nezměnil, takže lze předpokládat, že středověký počet domů odpovídá popisu uvedeném v berní rule z roku 1654, kdy v samotné Budyni stálo 62 domů a dalších sedmnáct na předměstí. Počet obyvatel se pohyboval v rozmezí 450 až 500 lidí.[11]

Od 24. října 1996 je Budyně městem.[13]

Židovský hřbitov

Nejstarší židovské osídlení Budyně nad Ohří je doloženo od první poloviny 16. století. V roce 1638 čítala místní komunita 11 rodin, v roce 1724 již 22 rodin (104 osob), v roce 1783 celkem 34 rodin, v roce 1880 se jednalo o 113 osob a v roce 1930 (při sčítání lidu) o 39 osob.[16] Ve městě existovalo ghetto, které se nacházelo severně od náměstí. Založeno bylo již v 16. století a dodnes se dochovala část domů v přestavbách. Asi 200 metrů od náměstí se v Ostrovní ulici nachází synagoga. Původně dřevěná synagoga byla v první polovině 19. století přestavěna ve zděnou pozdně klasicistní budovu s pozdně rokokovým průčelím. Činná byla do druhé světové války, dnes slouží jako skladiště a je kulturní památkou.[17] Židovské hřbitovy v Budyni existovaly dva. Starý hřbitov se nacházel u městských hradeb při severozápadní baště. V roce 1787 byl uzavřen a postupně zlikvidován. Novější hřbitov se nachází asi kilometr jihovýchodně od centra Budyně uprostřed polí. Pochází z roku 1785, čítá zhruba 200 náhrobků a jeho součástí je novorománská obřadní síň. Hřbitov ohrazuje obvodová zeď a je uzamčen. V roce 2002 započala jeho rekonstrukce.[16]

• JANDA, Antonín. Dějiny města Budyně nad Ohří. Roudnice nad Labem: Vlastní náklad, 1892. 223 s. Dostupné online.
• KOTYZA, Oldřich; TOMAS, Jindřich. Počátky Budyně nad Ohří. In: KLÁPŠTĚ, Jan; KOTYZA, Oldřich. Od raně středověké aglomerace k právnímu městu a městskému stavu (Výběr studii). Litoměřice: Okresní muzeum v Litoměřicích, 1999. ISBN 80-86066-09-6. S. 307–321.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Budyně nad Ohří na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky
• Budyně nad Ohří v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)