Blahuňov

Název vesnice je odvozen z osobního jména Blahuň ve významu Blahuňův dvůr nebo Blahuňova ves (Blahunsdorf). Ze druhého tvaru se přes variantu Plansdorf vyvinul německý název Plaßdorf. V historických listinách se jméno vyskytuje například ve tvarech: Planstorff (1367), Blahuniow (1529), Blahniow (1540), Blahuniow jinak Plasdorff (1606) nebo Plasdorf (1846).[3] Existují také hypotézy o odvození názvu ze jména Blažej (Blasius) nebo z přídavného jména blahý.[4]

První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1367, kdy byl Blahuňov uváděn jako součást hasištejnského panství.[5] Většina písemných zpráv až do šestnáctého století zmiňuje Blahuňov jen jako bydliště určitých osob uvedených v různých právních dokumentech. Ve druhé polovině šestnáctého století ve vsi stávala rychta, na které byla uložena pozemková kniha se záznamy vlastnických práv k blahuňovským nemovitostem z období 1548–1597.[4] Součástí hasištejnského panství vesnice zůstala až do roku 1606, kdy ji koupil Linhart Štampach ze Štampachu. Od té doby patřila k ahníkovskému panství až do zrušení poddanství v roce 1850.[6]

Dolní část vesnice

Ve druhé polovině šestnáctého století byl Blahuňov součástí kralupské farnosti.[4] Ve stejné době se v okolí šířilo protestantství, které začali potlačovat až Martinicové, když panství koupili při pobělohorských konfiskacích. Během třicetileté války vesnice utrpěla značné škody a v požárech shořely některé důležité listiny. Po válce se zřejmě rychle vzpamatovala, protože Berní rula z roku 1654 vesnici popisuje dobře. Podle ní v Blahuňově žilo osm sedláků a osm chalupníků. Sedlákům patřilo dohromady devatenáct potahů, 21 krav, 22 jalovic a pět prasat. Majetek chalupníků byl menší. Společně měli pouze devět potahů, dvacet krav, čtrnáct jalovic a pět prasat. Hlavním zdrojem obživy byl chov dobytka a pěstování žita.[6]

Podle Topographie des Königreiches Böhmen Jaroslava Schallera z roku 1787 v Blahuňově stálo třicet domů, zatímco o sedm let mladší soupis panství uvádí jen 23 domů, ve kterých žilo celkem 120 lidí (deset sedláků, šest chalupníků a sedm domkářů). Jejich povinností bylo odpracovat 468 dní roboty v létě a 403 dní v zimě. Kromě toho museli během roku odsloužit celkem 1560 dnů s potahy a dvakrát ročně zaplatit peněžní dávku ve výši 10 zlatých a 53 krejcarů. Kromě zemědělství obyvatelé prodávali dřevo a předli len,[6] který se zpracovával v tehdejším domě čp. 2, kde byla umístěna trdlice. Pěstoval se také chmel a ovocné stromy: hrušně, jabloně, švestky, ryngle a zejména třešně.[7]

Roku 1816 byla na místě zvonice z šestnáctého století postavena kaple svatého Víta s obdélným půdorysem. Nebyla zbořena, ale přestavěna na rekreační chatu. Ve druhé polovině devatenáctého století stoupl význam prodeje dřeva, a Blahuňov se zařadil mezi jeho největší producenty na Chomutovsku.[8] Na počátku dvacátého století ve vsi byly dva hostince a roku 1910 byl zřízen vodovod. Podobně jako v okolních vesnicích se i v Blahuňově vyráběly krajky a prýmky, které se vyvážely zejména do Turecka. Jejich výroba ustala až během první světové války, ve které padlo osm zdejších obyvatel. Elektřina byla zavedena v roce 1922 a první telefon o pět let později.[9]

Po druhé světové válce bylo z vesnice vysídleno původní německé obyvatelstvo, které nahradilo 82 českých obyvatel. V první polovině padesátých let dvacátého století bylo objeveno malé ložisko fluoritu,[9] který byl do vyčerpání zásob těžen v letech 1959–1961. Vytěžený materiál se upravoval v Sobědruhách.[10]

Asi 1 km severozápadně nad vesnicí se v rulovém podloží nacházelo ložisko fluoritu, Na zbylých haldách se dosud nacházejí minerály ametyst, baryt a karneol.[11]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 146 obyvatel (z toho 74 mužů) německé národnosti, kteří patřili k římskokatolické církvi.[12] Podle sčítání lidu z roku 1930 počet obyvatel klesl na 120. I tentokrát byli všichni Němci a kromě jednoho člověka bez vyznání členy římskokatolické církve.[13]

Po zrušení poddanství se v roce 1850 Blahuňov stal samostatnou obcí v okrese Chomutov.[6][16] Po druhé světové válce v roce 1945 ve vsi vznikl místní národní výbor, který fungoval do roku 1960, kdy byl Blahuňov připojen jako místní část k Místu.[9]

Při volbách do obecních zastupitelstev konaných 22. května 1938 v Blahuňově žilo 83 voličů. Volby však neproběhly, protože kandidátní listinu podala pouze Sudetoněmecká strana, která se tak automaticky stala vítězem voleb.[17]

Blahuňovem vede jediná silnice třetí třídy č. 22322, která pod vesnicí odbočuje ze silnice I/13, a dále pokračuje přes Místo ke křižovatce se silnicí III/22321 u Celné.[18] Ve vsi se na ní nachází zastávka autobusové linkové dopravy. Nejbližší pravidelně obsluhovaná železniční zastávka je na trati Chomutov–Cheb v Málkově asi 2,7 kilometru daleko směrem na jihovýchod. Vesnicí ani jejím katastrálním územím nevedou žádné turisticky značené trasy ani cyklotrasy.[19][20]

Usedlost čp. 16

Řada drobných památek byla do Blahuňova a blízkého okolí přemístěna z vesnic, které na Chomutovsku zanikly v důsledku těžby uhlí.[5] K památkově chráněným objektům patří:

• Socha svatého Jana Nepomuckého byla do vesnice přestěhována z Krbic v roce 1981. Podle data na soklu pochází z roku 1740.[21]
• Venkovská usedlost čp. 16 se zděným přízemím a hrázděným patrem pochází ze druhé poloviny devatenáctého století.[22]
• K blahuňovským památkám patřil také pískovcový krucifix s reliéfy svatého Donáta, svatého Rocha a svatého Floriána na podstavci datovaném letopočtem 1781. Po vyhlášení kulturní památkou se kříž ztratil.[23]
• Památkově chráněné usedlosti čp. 6 a 10 byly zbořeny a na jejich místě byly postaveny nové domy. Oba byly postaveny v devatenáctém století a měly zděné přízemí s hrázděným patrem. Součástí usedlosti čp. 10 byla také stodola s ohradní zdí.[24][25]

• 
  Svatý Jan Nepomucký (z Krbic)
• 
  Kříž ve vesnici (z Bran)
• 
  Kříž u silnice do Chomutova (z Naší)
• 
  Boží muka u silnice k Místu
• 
  Socha svatého Donáta na kraji vesnice (ze Zásady)