Starověký Řím

Starověký Řím (latinsky Rōma[pozn. 1]) byla starověká civilizace vzešlá z města Říma, založeného na Apeninském poloostrově dle legendy pravděpodobně roku 753 př. n. l. dvojčaty Romulem a Remem, jež expandovala do značné části antického světa a přetrvala až do 5. resp. 6. století n. l. Forma vlády Říma se v průběhu staletí proměnila nejprve z království na republiku a nakonec v císařství. Římské území bylo obýváno různými národy s rozličnými jazyky, náboženstvím a kulturou. Přesto se zde v průběhu existence císařství rozvinula univerzalistická myšlenka jediné a jednotné římské říše – imperium sine fīne („říše bez hranic“). Vymezit dobu existence starověkého Říma je možné jednak archaickým obdobím před založením města a jednak jeho zánikem, případně transformací v pozdější Byzantskou říši. Apeninský poloostrov obsadila do roku 649 př. n. l.

Podrobnější informace naleznete v článcích Římské království, Římská republika, Římská říše, Západořímská říše a Byzantská říše.
Pohled na Forum Romanum dnes
Řím
Roma (la)
← 
← 		 753 př. n. l.?–476 n. l. (565)  →
 →

vlajka
geografie

obyvatelstvo
národnostní složení:
latina, řečtina, různé etnické jazyky
státní útvar
vznik:
753 př. n. l. – založení Říma
zánik:
476 n. l. – sesazení císaře Romula Augusta a zánik Západořímské říše
480 – zavraždění posledního západořímského císaře Julia Nepota
565 – úmrtí východořímského císaře Justiniána I., který bývá považován za posledního římského císaře vůbec
státní útvary a území
předcházející:
Alba Longa
Etruskové
 následující:
Byzantská říše
Papežský stát
Sextant z let cca 217–215 př. n. l. zobrazuje vlčici Lupa včetně kojených dvojčat a římského Jupiterova orla.

V době svého největšího rozsahu, za císaře Trajána, se moc Říma rozprostírala do všech zemí podél Středozemního moře, dále do Galie, velké části Británie a do oblasti Černého moře. Řím vládl nad většinou zemí tehdy známého světa (orbis terrārum). Římem založená říše posloužila jako nástroj šíření klasické kultury, umění a obchodu do všech jím podmaněných krajů. Tehdejší životní úrovně a počtu obyvatelstva mělo být v Evropě a Africe znovu dosaženo až o mnoho staletí později. Ve východní části impéria došlo k promísení latinské kultury s helénistickými a orientálními elementy. Naproti tomu západ byl zcela romanizován. Římané navíc neměli vliv pouze na území jimi bezprostředně ovládaná, ale i na okolní země, které se nacházely mimo jejich kontrolu.

Latina, jazyk Římanů, se stala úřední řečí říše. V některých částech impéria, hlavně na východě, kde byla řečtina používána více než latina, se přesto dokázaly udržet i původní jazyky. Latina tak byla po staletí jazykem Evropanů a později až do nástupu baroka také jazykem vzdělanců. V římskokatolické církvi zůstala do dob Druhého vatikánského koncilu jediným jazykem, ve kterém byly vykonávány mše a bohoslužby. Ještě dnes jsou v mnoha vědách, jako např. v medicíně nebo biologii, uplatňovány latinské odborné výrazy a další jsou vytvářeny. Latinský je rovněž původ moderních románských jazyků Evropy (italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština a další). Velmi mnoho převzatých latinských slov se vyskytuje také v germánských a slovanských jazycích. Evropské právo a státověda, obzvláště občanské právo, mají kořeny v někdejším římském právu.

Dějiny

Založení města
Související informace naleznete také v článcích Dějiny Říma a Romulus a Remus.

Zprvu byla oblast Latia osídlena pastevci, kteří žili na pahorcích, neboť údolí byla močálovitá. Osídlení na území Říma je doloženo již v 16. století př. n. l., to znamená v době bronzové, a to zvláště na pahorcích Palatin a Kapitol. Esquilin, kdežto Kvirinál a Viminál byly osídleny od 9. století kmeny Sabinů. V polovině 8. století došlo ke splynutí osad na Eskvilinu a Palatinu, což se stalo základem Říma jako sídliště městského typu. Dokladem nejstaršího osídlení Palatinu jsou tzv. Romulovy chýše (díry vyplněné světlejší hlínou než okolní půda), což jsou podle archeologů pozůstatky podpěrných kůlů tří dávných chýší.

Město Řím vzniklo pravděpodobně spojením osad Sabinů a Latinů. Římané osídlili čtyři pahorky: Palatin, Esquilin, Viminál a Kvirinál. Jejich kulturu a zřízení ovlivňovali Etruskové a název pravděpodobně pochází od jména vlivného rodu Etrusků Ruma. Tyto osady se sjednotily pravděpodobně až v 6. století před naším letopočtem.

Království a republika
Starověké čtvrti Říma
Podrobnější informace naleznete v článcích Římské království a Římská republika.

Na počátku svých dějin byl Řím královstvím. Tradiční popis římské kultury, který se k nám dostal od Livia, Plútarcha, Dionýsia z Halikarnassu a jiných, je ten, že v prvních stoletích vládla Římu řada sedmi králů. Tradiční chronologie podle Varra udává dobu jejich vládnutí na 243 let, což činí mimořádný průměr vládnutí jednoho krále – téměř 35 let. Toto číslo bylo ovšem později sníženo. Galové zničili všechny římské historické záznamy, když po bitvě u Alliy v roce 390 př. n. l. drancovali město, takže o království neexistují žádné soudobé záznamy. Archeologické důkazy nicméně podporují fakt, že osada v Římě byla založena v polovině 8. století př. n. l.

Prvním jmenovaným – z převážně legendárních – následovníků Romula je Titus Livius Numa Pompilius. Po vyhnání posledního etruského krále Tarquinia Superba – údajně v roce 509 př. n. l. – se kolem roku 475 př. n. l. stal Řím republikou. Následující období bylo poznamenáno boji mezi patricii a plebeji, který vyvrcholil v roce 494 př. n. l. Plebejové si vynutili vznik lidového shromáždění a zavedení tribuna lidu, který měl velké pravomoci a chránil jejich zájmy. V roce 449 př. n. l. byly poprvé sepsány římské zákony, tak zvaný Zákon dvanácti desek. Až do poloviny 3. stol. si plebejové získali přístup do všech úřadů, včetně úřadu konzula.

Císařský Řím (27 př. n. l. – 395/476)
Císařský Řím. Tmavší oblast je území uvnitř hradeb ze 4. stol. př. n. l., světlejší uvnitř hradby z roku 275
Podrobnější informace naleznete v článcích Římská říše, Západořímská říše a Byzantská říše.

Zásadní posun republiky k císařství byl výsledek působení Julia Caesara, z jehož jména se později stal titul caesar. Prvním císařem však byl až jeho adoptivní syn Augustus. Následoval rozvoj moci římské říše, která své maximální rozlohy dosáhla za císaře Traiana (98–117 n. l.). Zásadně tím vzrostl význam ochrany hranic rozsáhlého impéria a tím i periférie, což vedlo ve 3. století ke krizi císařství. Krizi řešil Diocletianus (284–312) ustanovením dominátu, vlády čtyř tetrarchů.

Vládu nad celou říší znovu získal Konstantin I. Veliký, který hlavní město přenesl z Říma do Byzantionu, po něm pak nazvaného Konstantinopol. Celá říše se definitivně rozdělila v roce 395 na Východořímskou říši, později zvanou Byzantskou říši, s centrem v Konstantinopoli a Západořímskou říši s centrem v Římě. Západořímská říše prodělávala krizi, o které svědčí i dvojí vyplenění Říma v roce 410 a 455. Za zánik Západořímské říše je tradičně pokládán rok 476, kdy germánský vojevůdce Odoaker sesadil nedospělého císaře Romula Augusta.

Památky starověkého Říma

Odkazy

Poznámky
  1. Oficiální název státu po roce 100 př. n. l., zvláště na mincích.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.