Anthrax

Původcem anthraxu je Bacillus anthracis, grampozitivní tyčinkovitá bakterie, která je schopná vytvářet endospory. V roce 1758 vyslovil švédský vědec Carl Linné domněnku, že původcem je tzv. furia infernalis neboli ďábelská bestie, což měl být nitkovitý červ se zakřivenými ostny po těle. Tato domněnka se ovšem nepotvrdila.

Ve 40. letech 19. století zkoumal ve městě Wipperfürthu německý doktor Aloys Pollender pod mikroskopem krev krav zasažených snětí. Objevil tak tyčinkovitá tělíska dlouhá 5 až 11 mikrometrů a o průměru asi 0,7 mikrometru. Jednalo se o první cíleně objevené mikroby. Spojitost tělísek s anthraxem byla však v následných diskusích částečně zpochybňována.

V 70. letech 19. století se anthraxem začal zabývat německý lékař Robert Koch, který tehdy působil na pruském Poznaňsku. 30. ledna 1876 se mu podařilo vypěstovat původce v moku z volského oka a poté detailně popsal životní cyklus bakterie. Při výzkumu použil průkopnicky mj. mikrofotografii. Zjistil, že mikroby vytvářejí spóry, které jsou velmi odolné a mohou přečkat dlouhou dobu v nepříznivých podmínkách.

Na výsledky Roberta Kocha navázal Louis Pasteur, když náhodou zjistil, že nákaza oslabeným bacilem chrání kuřata před další nákazou. Opatřil si od Kocha kulturu bakterií, se kterou pak prováděl pokusy, a po dvou letech výzkumu se mu podařilo prokázat účinnost očkování, kterou potvrdil při veřejném pokusu v květnu 1881. Anthrax se tak stal první chorobou v dějinách, proti které bylo možno očkovat uměle oslabenou kulturou původce samého, a druhou chorobou, proti které bylo vynalezeno očkování (první byly pravé neštovice).

Anthrax je vysoce infekční a přenáší se alimentární cestou, kůží přes oděrky nebo skrze dýchací soustavu. Prevenci představuje očkování, omezování rozšíření této nemoci mezi dobytkem, vyhýbání se podezřelému dobytku ad.

Choroba se v souvislosti se způsobem vstupu jejího původce do organismu může rozvinout ve tři možné varianty:

Plicní anthrax

Rentgen plic osoby stižené plicním anthraxem

Plicní anthrax se vyznačuje vysokou úmrtností, bez lékařského zákroku končí téměř vždy smrtí. Aby byl lékařský zásah úspěšný, vyžaduje včasnou diagnózu. Příznaky se podobají nejdříve silné chřipce, pak silnému zápalu plic. Léčba probíhá za pomoci silných dávek antibiotik. Letální dávku představuje 10–20 tisíc spor, inkubační doba se pohybuje mezi jedním a několika dny. V anglicky mluvících zemích se tato nemoc může někdy nazývat Wool-sorters' disease (nemoc třídičů vlny), český ekvivalent je „hadrářská nemoc“.

Anthrax dříve představoval obrovský problém z hospodářského i lékařského hlediska. Přinášel obrovské ztráty zemědělcům na dobytku a půdě (tzv. prokleté louky na desetiletí zamořené anthraxem) a tisíce úmrtí pro zaměstnance dobytkářských farem a jatek. Systematickým bojem proti této nemoci se ji podařilo potlačit natolik, že se dnes vyskytuje jen jako endemitické onemocnění divoce žijící zvěře na několika málo místech na světě (například v Řecku či Ugandě[1]). Zároveň se ale anthrax stal vděčnou surovinou pro výrobu biologických zbraní.

Anthrax je vhodný pro použití v biologických zbraních pro svou relativně jednoduchou kultivovatelnost a výdrž jeho spor, vhodných pro přenos vzdušnou cestou. Do biologických zbraní se používají buďto běžné kmeny, nebo i kmeny speciálně vyšlechtěné či geneticky upravené. U druhé skupiny lze očekávat neúčinnost očkování proti běžným kmenům, vážnější průběh onemocnění a zvýšenou odolnost proti antibiotikům obvykle nasazovaným proti anthraxu. U dobře připraveného a optimálně použitého anthraxu rozptýleného ve vzduchu lze očekávat asi 100 až 200 úmrtí a podobný počet doživotně poškozených na každý gram – i přes dostupnost léčby antibiotiky (50% úmrtnost u léčeného plicního anthraxu, téměř 100% u neléčeného).[2][3]

Biologickou zbraň na bázi anthraxu použila japonská armáda (Jednotka 731) v Číně během 2. čínsko-japonské války (1937–1945).

USA vyráběly a vlastnily biologické zbraně na bázi anthraxu od druhé světové války až do roku 1972, kdy podepsaly Úmluvu o zákazu biologických zbraní.

Považuje se za prokázané, že biologické zbraně na bázi anthraxu i po podpisu výše zmíněné úmluvy i nadále hromadně vyráběl SSSR. V továrně na výrobu tohoto typu zbraní ve Sverdlovsku došlo roku 1979 k úniku vyráběných spor (Sverdlovský incident), jehož následkem byla epidemie anthraxu mezi obyvateli města. Počet mrtvých se odhaduje mezi 60–600 lidmi (sovětské úřady celou záležitost ututlaly a zamaskovaly jako nákazu z jídla, materiály k tomuto případu buď nikdy neexistovaly, nebo se ztratily). Každopádně se považuje za prokázané, že se jednalo o únik spor z výrobny biologických zbraní, což později potvrdila i výpověď Kanatžana Alibekova, osoby č. 2 ruského biologického zbrojního programu. Množství spor anthraxu vyrobených v rámci ruských zbrojních programů se odhaduje v řádu stovek tun.

O výrobu zbraní na bázi anthraxu se pokoušel také Irák, není však známo, jak daleko ve svých snahách postoupil.