Úmluva o zákazu biologických zbraní

Za vůbec první zdokumentované využití biologických zbraní v historii se pokládá taktika využívaná Chetity v 14 století př. n. l., kdy válečníci záměrně infikovali chronickou bakteriální tularémií své berany, které poté vysílali do stád nepřátel, čímž je před bitvou oslabili. Mnoho dalších národů poté využívalo biologických zbraní jako součástí svých bojových taktik, jako kupříkladu Mongolové při obléhání Kaffy roku 1346, kdy válečníci pomocí katapultů stříleli těla obětí moru přes hradby ve snaze nakazit obránce města, či Rusové využívající podobnou taktiku při obléhání švédské armády v estonském Revalu (dnes Tallin) roku 1710. Problematika těchto útoků je, že není možné dokázat, zdali byly útoky efektivní, nebo se mor roznesl v daných oblastech přirozeně.[9]

Moderní éra biologických zbraní, spolu s počátkem snah o případnou regulaci, začíná až se založením mikrobiologie, kdy vědci Louis Pasteur, Robert Koch a jejich následovníci poukázali na potenciálně efektivnější využití biologických zbraní. Tato nebezpečí brzy získala mezinárodního uvědomění, což vedlo ke snaze regulace skrze mezinárodní deklarace, konkrétně tedy Bruselskou deklaraci z roku 1874 a následně Haagské úmluvy z let 1899 a 1907. Problém těchto úmluv tkvěl právě v jejich deklaračním charakteru – jednalo se o soubor zákazů formulovaných v dobré víře neuvádějících jakoukoliv formu kontroly, nebo trestů v případě porušení smluv. To umožňovalo různým stranám předválečného světa bezproblémový vývoj biologických zbraní.[10]

První, kdo využil zbraně hromadného ničení (jak biologické, tak chemické) byla německá armáda během první světové války. Oproti zbraním biologickým došlo k daleko více devastujícím výsledkům díky využití chemických zbraní, a proto došlo ve snahách o regulaci k určité fúzi. Ženevské protokoly proto „zakazují používat ve válce dusivé, jedovaté a jiné plyny a všechny podobné kapaliny, látky a přístroje, stejně jako bakteriologické potřeby“ (Protocol Geneva, 1925). Dokument 17. června 1925 podepsalo celkem 38 států a i když znamenal první větší krok k biologickému i chemickému odzbrojení, obsahuje hned několik slabin. Ženevské protokoly totiž pouze zakazují využití chemických a biologických prostředků ve válce, nikoliv však jejich výrobu, vývoj, skladování, předávání aj. Právě vzhledem k vágnosti tohoto textu došlo k řadě výhrad vůči protokolům. I přesto nedošlo v meziválečném období na půdě Společnosti národů k jakémukoliv pokusu o zdokonalení dokumentu.[11]

V meziválečném období různé země zkoumaly možnost využití biologických zbraní ve válce. Pravděpodobně nejvýznamnější byla japonská Jednotka 731 (oficiální název: Army Epidemic Prevention Research Laboratory) založená roku 1932. Japonští vědci vystavili vězně různým druhům experimentů od bakterií a virů po chemické plyny. Neléčené subjekty pak podrobili výzkumu a sledovali efekty aplikovaných látek. Výsledky výzkumu poté využili k vynálezům bomb k rozšiřování patogenů, infekcí apod. Počet obětí se uvádí v tisících, včetně několika japonských vojáků. Po druhé světové válce byla Spojenými státy americkými velitelům Japonské Jednotky 731 udělena imunita za poskytnutí znalostí, získaných výše pomocí výše zmíněných experimentů.[9]

Po druhé světové válce OSN vyzvalo členské státy k likvidaci veškerých zbraní hromadného ničení, tedy včetně zbraní biologických a chemických, jak v roce 1948 potvrdila Komise pro konvenční výzbroj. Výzva však nevyvolala jakoukoliv aktivitu členských států a o likvidaci chemických a biologických zbraní se stále jen jednalo v kontextu všech zbraní hromadného ničení bez učinění jakýchkoliv podstatných kroků.

První jednání vyčleňující chemické a biologické zbraně jako samostatný problém se konalo na zasedání Výboru osmnácti zemí o odzbrojení roku 1968, i přes evidentní zájem mocností však stále nedocházelo k formování konkrétní podoby zákazu daných zbraňových kategorií. Roku 1969 předložila Velká Británie spolu s několika dalšími zeměmi Výboru osmnácti návrh smlouvy zakazující pouze biologické zbraně. Panovala totiž představa, že takové odzbrojení je mnohem jednodušší, protože biologické zbraně neměly ve válce takové zastoupení a porušování případných smluv by nenabízelo zúčastněným tak značnou vojenskou výhodu, jako právě zbraně chemické. Státy Výboru patřící mezi socialistické, neutrální, či nezúčastněné s návrhem Velké Británie zpočátku nesouhlasily a nadále prosazovaly odzbrojování. Jejich názor se změnil poté, co se USA 25. listopadu 1969 přihlásily k oddělenému jednání o zákazu biologických zbraní v případě, že postupně dojde k zákazu i chemických zbraní.

Úmluva o zákazu vývoje, výroby a hromadění zásob bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o jejich zničení byla schválena Valným shromážděním OSN 16. prosince 1971 a v platnost vstoupila 26. března 1975.[11]

*Protocol, G. (1925). Protocol for the prohibition of the use in war of asphyxiating, poisonous or other gases, and of bacteriological methods of warfare. Signed at Geneva, June, 17

Již od první konference, kde byla Úmluva přijata, bylo jasné, že problém a případnou hrozbu bude představovat rozlišování vědeckého výzkumu a vědeckého výzkumu pro vojenské účely, kde dojde k výrobě biologických zbraní. Státy počítali také s tím, že se postupem času na následujících konferencích ustanoví kontrolní mechanismy, které ovšem stále nejsou zakotveny v konvenci. Během let studené války panovalo všeobecné napětí a nedůvěra v dodržování úmluvy zejména ze strany SSSR, po konci studené války nastalo uvolnění a všeobecný optimismus, který se projevil ve snaze lepší komunikace mezi státy a s tím související výměny informací. Určitým vyústěním byla snaha zavést verifikační protokol, proti němuž se postavily zejména rozvojové a nedemokratické země, např. Írán, Čína, ale také USA. Pro byly naopak státy Evropské unie. Optimismus devadesátých let se nepotvrdil a po neschválení verifikačního protokolu jsou nové revize úmluvy opět v nedohlednu a poslední konference také nepřinesly žádné výrazné změny.[19]

Do popředí se ovšem také dostává hrozba zneužití informací nestátními aktéry, na které se nevztahuje Úmluva o zákazu biologických zbraní. Jedná se o tzv. bioterorismus, který spočívá v použití biologických zbraní za účelem vyvolání teroru skupinami, které nejsou politicky ani ideologicky spojeny s nějakým státem a jeho vládou. Tito bioteroristé se od běžných teroristů odlišují pouze specializací na útoky biologickými zbraněmi, cíl zůstává většinou stejný. Organizace skupiny vyžaduje navíc odborníka na kultivaci virů a bakterií, chemika a další profese s tím spojené[19].

V neposlední řadě si některé státy nedůvěřují navzájem a nechtějí poskytnout informace a technologie, protože daný stát pro ně představuje hrozbu nebo pro ně tyto citlivé údaje představují národní zájem a jejich předání dále chápou jako narušení státní suverenity.[18]

Trendy se v současné době vyvíjejí tak, že stále více volají po užším dialogu mezi státními činiteli a zákonodárci, kteří jsou odpovědni za bezpečnost státu s vědci a vývojáři nových technologií. K tomuto účelu by také měla vzniknout nová platforma pro diskuzi a rozvíjení kooperace[18]. Dále je požadována kompletní databáze, ke které budou mít přístup pouze členské státy. Ty by zároveň neměli bránit podepsání Úmluvy dalšími státy, které se chtějí připojit k tomuto společenství. Úmluva z roku 1972 je stále platná, bohužel její další vývoj trvá podstatně déle v porovnání s ostatními důležitými smlouvami. Hlavním cílem je nyní lepší ukotvení úmluvy v mezinárodním právu a systém sankcí pro jednotlivé členy za její porušení.[15]