Andské civilizace

Rozkládala se na území dnešního Peru. Hlavním střediskem bylo město Caral, v údolí Valle de Supe, 200 kilometrů severně od Limy, od roku 2009 zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.[7] Počátky kultury sahají možná až 3700 let před náš letopočet. Kolem období 3500 př. n. l. bylo postaveno první město Huaricanga.[8] Kultura zaniká kolem roku 1800 př. n. l.[9] Od začátku 21. století bývá tato kultura označována za nejstarší rozvinutou městskou civilizaci v celé Americe, její význam plně docenil až archeologický výzkum vedený Ruth Shadyovou v 90. letech 20. století. Kultura podle vše neznala keramiku (neznala tedy patrně ani vaření, ale jen pečení potravy). Neužívala též žádné vizuální umění. Rozvinuto bylo ovšem textilní umění a především architektura založená na umělých kopcích a obdélníkových terasovitých pyramidách (největší z nich v Caralu je vysoká 18 metrů). Pravděpodobné je také uctívání bohů, které archeologové spojují s některými nalezenými symboly, jež vykazují podobnosti hlavním božstvem pozdějších andských kultur.[10] S uctíváním byla patrně svázána společenská teokratická elita.[11] Spor se vede o to, zda byla kultura primárně námořní, nebo zemědělská, či zda vynalezla komunikační systém kipu.

Chavín byla kultura v severním Peru.[12] Existovala zhruba v letech 900 př. n. l.- 200 př. n. l. Jejím centrem a obřadním místem bylo město Chavín de Huántar, které se nachází 3117 metrů nad mořem (dnes na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO). Ve městě se nacházely dvou až trojpodlažní chrámy. Zdivo bylo zpevněno hliněnou maltou. Archeologové za nejcennější považují tři monolity: Lanzón, stélu Raimondino a Tellův obelisk. Všechny jsou ozdobené reliéfy antropomorfních postav zvířecích bohů. Nalezeno bylo rovněž množství jednobarevné keramiky, buď černé, šedé, nebo červené, s vyrytými geometrickými nebo zvířecími motivy. Chavín byla patrně první jihoamerická kultura, která zpracovávala zlato. Jak si říkali obyvatelé není známo, ani jaký používali jazyk (předpokládá se stará forma kečuánštiny). Domestikovali lamy, jejichž maso sušili (tzv. jerky). Pěstovali brambory, kukuřici a merlík (quinou). Archeologové doložili užívání psychotropních látek (výtažky z kaktusu San Pedro), pravděpodobně při kouzelnických rituálech.

Nejvýznamnější kulturou raného intermediálního období byli Močikové, jejichž kultura s centrem v Moche je datována do období 100 př. n. l. až 700. Šlo již o silně organizovanou, stratifikovanou a výbojnou společnost. Vyspělá je močická malovaná keramika (časté jsou sošky zmrzačených lidí či spoutaných vězňů a zajatců, nebo erotické motivy – huacas pornográfikos), zpracování kovů a textilií. Rozvinutá byla též chirurgie – trepanace lebek. Časté jsou výjevy žvýkání koky. Ústředním bodem náboženství bylo uctívání Měsíce. Pyramida slunce, postavená v Moche z nepálených cihel (adobe) a dodnes částečně dochovaná, je s délkou nejméně 350 metrů a výškou 40 metrů největší stavbou svého druhu na kontinentu. Významným pozůstatkem Močiků je nález kompletní hrobky tzv. pána ze Sipánu v roce 1987, řazený mezi nejvýznamnější archeologické nálezy v oblasti.

Huarijská kultura (též Kultura Huari nebo Wari) se také nacházela na území dnešního Peru, v jeho západní části. Začala se rozvíjet okolo roku 500 a existovala zhruba půl století. Název dostala podle svého hlavního města Huari (Wari), které leželo asi 11 kilometrů severovýchodně od dnešního města Ayacucho. Huari mělo světský charakter, bylo to město spojené s okolím pevnými silnicemi, zřejmě obchodní centrum. Bylo tvořeno ulicemi do pravého úhlu. Počet obyvatel města se odhaduje na 40 000. Domy byly postaveny z kamene a některé byly až třípatrové.[13] Kolem roku 800 se dostalo do krize v důsledku sucha a kolem roku 1000 bylo patrně velmi náhle a z neznámých důvodů opuštěno. Vchody budov byly zablokovány, jako kdyby se obyvatelstvo chtělo do města znovu vrátit, to se však z nejasných důvodů nestalo. Podle některých archeologů byly příčinou násilné konflikty mezi jednotlivými skupinami obyvatel. Lidé huarijské kultury hovořili dnes už vymřelým jazykem puquina. O významné sociální stratifikaci svědčí průlomový objev hrobek z roku 2013, v lokalitě El Castillo de Huarmey. Tento objev též ukázal, že těla králů (byla nalezena těla tří královen) byla mumifikována, a že kultura užívala lidské oběti (v hrobce tří královen jich bylo nalezeno 60).[14]

Existovala na pacifickém pobřeží moderních států Ekvádoru a Peru od desátého do patnáctého století. Zemědělství bylo závislé na budování rozsáhlé sítě zavlažovacích kanálů. Střediskem této civilizace bylo město Chan Chan, postavené z vepřovic, které mělo rozlohu 20 km² a podle odhadů v něm žilo nejméně padesát tisíc lidí. Zbytky města jsou chráněny jako světové dědictví. Kultura zanikla ve válce s Inckou říší, v letech 1463—1471 dobyl její území inka Túpac Yupanqui a posledního vladaře Chimú Minchancamana odvezl jako zajatce do Cuzca. Vítězní Inkové přejali mnohé rysy chimúské kultury, takže španělští conquistadoři získali dostatek informací o jejím způsobu života. Stát řídil obchod i zemědělskou výrobu, měl výrazné teokratické rysy. Státní kult byl založen na uctívání Měsíce; Chimúové ho považovali za silnějšího než Slunce, protože svítí ve dne i v noci. Zachovaly se posvátné balvany zvané alec pong, pokládané za vtělení předků. Tresty za zločiny byly drastické tresty, popravován byl nejen pachatel, ale celá jeho rodina nebo i celá vesnice. Nález množství koster v lokalitě Punta Lobos v roce 1997 naznačuje, že o velkých svátcích docházelo k hromadným lidským obětem, a to i dětí.[15] Kultovní předměty zhotovovali z ulit ostnovek. Jejich figurální keramika vycházela z močických vzorů, časté byly erotické náměty.