Alfred August Windischgrätz

Rodový erb Windischgrätzů

Pocházel ze staré šlechtické rodiny Windischgrätzů usazené od 17. století v Čechách. Narodil se v Praze jako jediný syn generála knížete Alfreda II. Windischgrätze a jeho manželky Hedviky, rozené princezny Lobkowiczové (1829–1852). Středoškolská studia absolvoval v Brně, maturoval ale na Skotském gymnáziu ve Vídni. Poté studoval práva na univerzitě v Bonnu, titul doktora práv získal na Univerzitě Karlově v Praze (1877). Mezitím po otci zdědil titul knížete, majetek v několika zemích Rakouska-Uherska a stal se hlavou celého rodu Windischgrätzů.Patřil mezi představitele české konzervativní šlechty, v roce 1879^[zdroj?] se stal dědičným členem Panské sněmovny. V zemských volbách v roce 1883 byl zvolen na Český zemský sněm za kurii velkostatkářskou, svěřenecké velkostatky.[4] Mandát obhájil v zemských volbách v roce 1889.[5] Rezignace na mandát byla oznámena v prosinci 1893.[6] Zastupoval Stranu konzervativního velkostatku, která podporovala český státoprávní program.[5] Po smrti Jindřicha Jaroslava Clam-Martinice dokonce krátce předsedal straně konzervativního velkostatku a byl aktivním účastníkem a stoupencem punktačních jednání v roce 1890.

Po pádu Taaffeho vlády byl roku 1893 jmenován předsedou předlitavské vlády, jež se opírala o parlamentní koalici konzervativních aristokratů, Poláků a německých liberálů. Utvoření kabinetu vyvolalo obavy tehdy v českém politickém táboře dominantních mladočechů. Windischgrätz jako heslo své vlády vyhlásil otevřenost a pravdu a snažil se místo státoprávních a etnických otázek soustřeďovat na témata hospodářská a finanční. Mladočeši vůči vládě zaujali opoziční stanovisko a roku 1895 prováděli velkou obstrukci Říšské rady při projednávání daňové reformy.[7] Windischgrätz ztroskotal na stejné otázce jako jeho předchůdce, na otázce volební reformy. Jakmile došlo v polovině roku 1895 k vypovězení parlamentní koalice, premiér ihned podal demisi. Od roku 1897 až do konce rakousko-uherské monarchie byl pak předsedou Panské sněmovny.[7][8] V ní v roce 1903 vystoupil proti ústupkům Maďarům ve vojenské oblasti.[7]

Zámek v Tachově, rodové knížecí sídlo

Za první světové války sloužil v rakousko-uherské armádě jako major v záloze.[7] . Z titulu funkce předsedy Panské sněmovny byl účastníkem posledních politických aktů před rozpadem rakousko-uherského mocnářství. Dne 30. října 1918 předsedal zasedání říšské rady, na němž byla představena vláda Heinricha Lammasche. Zasedání říšské rady trvalo jen pět minut a Alfred Windischgrätz je ukončil krátce po 17. hodině. Vzhledem k dalšímu politickému vývoji v bývalých zemích Rakouska-Uherska formálně rezignoval na svou funkci 12. listopadu 1918.[9]

Z čestných hodností byl nositelem titulů c. k. tajného rady a komořího, do roku 1918 byl také dědičným nejvyšším štolbou ve Štýrsku. Dále byl čestným rytířem Maltézského řádu a Německého řádu. V roce 1884 obdržel prestižní Řád zlatého rouna.[10]

Zemřel 23. listopadu 1927 a byl pohřben v jím dokončené rodové hrobce v Kladrubech. Deník Národní politika ho v nekrologu označil za feudála oddaného Habsburkům, ale zároveň za oddaného zastánce česko-německého vyrovnání z roku 1890 a stoupence českého státního práva – ačkoliv cítěním byl Němec a v době nástupu do funkce předsedy vlády prohlásil, že nezná českou otázku.[7][11]

Rodový palác ve Vídni

Po otci zdědil několik velkostatků v Čechách, Horních Uhrách (dnešní Slovensko) a Kraňsku (dnešní Slovinsko). Největší podíl představovaly české statky Tachov, Kladruby a Štěkeň, které zaujímaly rozlohu přibližně 20 000 hektarů půdy a díky tomu patřili Windischgrätzové k významným pozemkovým vlastníkům v Českém království.[12] V Horních Uhrách patřilo knížeti Alfredovi panství Lieskové s hradem Korlátka v Malých Karpatech s rozsáhlými lesy o rozloze přes 4 800 hektarů půdy. Dalším rodovým majetkem byl velkostatek Rogatec (Rohitsch) v dnešním Slovinsku s 3 500 hektary půdy. Kromě toho spadal do rodového dědictví palác v Praze a ve Vídni. Vídeňský palác v ulici Renngasse 12 (čtvrť Innere Stadt) byl v letech 1894–1895 upravován především s požadavky na reprezentaci knížete Alfreda III. v jeho vysokých politických funkcích. Pro letní pobyty sloužil zámek Tachov a Štěkeň. Zámek v Tachově byl v osmdesátých letech 19. století také upravován.[13] Z podnětu knížete Alfreda byl přestavěn tachovský kostel Nanebevzetí Panny Marie s podílem architekta Josefa Mockera (1904–1908). Z dalšího tachovského kostela sv. Václava byla koncem 19. století přemístěna rodová hrobka Windischgrätzů do kláštera v Kladrubech.[14] Poblíž Tachova byla po roce 1890 zbořena novogotická stavba zámku ve Světcích. Z areálu ve Světcích zůstala dodnes zachována jízdárna.[15]

Po zániku monarchie se trvalým sídlem Alfreda Windischgrätze stal zámek v Tachově, kde byl podle dobových svědectví velmi oblíben. Krátce nato do rodového majetku zasáhla pozemková reforma, která znamenala prakticky úplnou ztrátu velkostatku ve Štěkni včetně zámku.[11] Na Slovensku zůstaly rodině po provedení pozemkové reformy jen ekonomicky nevyužitelné pozemky vysoko v horách. Naopak na velkostatcích Tachov a Kladruby v západních Čechách byl průběh pozemkové reformy velmi benevolentní. Na to si upozorňovalo i československé ministerstvo národní obrany, které mělo zájem o přístup do rozsáhlých lesů na hranicích s Německem a v této věci si stěžovalo až v prezidentské kanceláři.[16] Po smrti Alfreda III. byl majetek v Československu rozdělen na několik podílů, stěžejním dědicem se stal kníže Ludvík Alfréd (Aladár) (1882–1968) z uherské větve Windischgrätzů. Další podíly získaly Alfredovy dcery, respektive jejich potomstvo. Samotný tachovský zámek byl rozdělen na tři části. Rozdělení nemovitosti mezi několik dědiců, z nichž ani jeden v Tachově nesídlil (Ludvík Alfréd se usadil v Kladrubech), bylo neudržitelné a zámek v Tachově byl v roce 1936 formou daru převeden do majetku československého státu.

Vdova po Alfredovi III. kněžna Marie Gabriela strávila svá poslední léta v paláci ve Vídni a na zámku v Tachově, kde také roku 1933 zemřela.

V červnu 1877 se ve Vídni oženil s princeznou Marií Gabrielou Auerspergovou (1855–1933), dcerou knížete Vicncence Karla z Auerspergu, která byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže.[17] Manželé měli sedm dětí, znichž pouze čtyři se dožily dospělosti. Syn Vincenc se roku 1913 zastřelil v Římě, kde působil na rakouském velvyslanectví. Důvodem byl spor s otcem kvůli nesouhlasu se synovým sňatkem.[7]

• 1. dědičný princ Alfréd Ludvík (1879–1880)
• 2. dědičný princ Vincenc Alfréd Maria (1882–1913), c. k. komoří, diplomat, spáchal sebevraždu
• 3. Marie Hedvika Anna Berta Vilemína (1878–1918), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1908 Friedrich hrabě Szapáry de Muraszombat (1869–1935), c. k. tajný rada, komoří, diplomat, rakousko-uherský velvyslanec v Rusku 1913–1914, doživotní člen uherské sněmovny magnátů
• 4. Kristina Marie Vilemína (1881–1895)
• 5. Agnes (Anežka) Marie Matylda Berta (1884–1969), dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1912 Adolf Maria hrabě z Thun-Hohensteinu (1880–1957), MUDr., c. k. komoří, nadporučík[18]
• 6. Vilemína (1885–1886)
• 7. Marie Aglaja Kristina Hedvika (1887–1961), dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1908 Karel hrabě Apponyi de Nagy Appony (1878–1959), c. k. komoří, podplukovník