Zemské volby v Čechách 1883

V roce 1883 byla v Předlitavsku již po čtyři roky u moci konzervativní vláda Eduarda Taaffeho, kterou na Říšské radě (celostátní parlament) podporovala staročeská strana společně s polskými poslanci a německorakouskými konzervativci (takzvaný železný kruh pravice). Zemské volby roku 1883 byly prvním hlasováním po vzniku této koalice. Přechodem do provládního tábora ukončili staročeši definitivně politiku pasivní rezistence a aktivně se zapojili do práce zákonodárných sborů.

Česká politická scéna byla počátkem 80. let dominována staročeskou stranou, zatímco mladočeská strana byla pasivní a zásadněji se neodlišovala. Na celostátní úrovni podporovala drtivá většina českých politiků vládu Eduarda Taaffeho.[2]

Volební systém do Českého zemského sněmu odpovídal parametrům, které zde nastavila již únorová ústava roku 1861. Zvoleno bylo 236 poslanců a to ve čtyřech skupinách: kurie venkovských obcí, skupina měst, skupina obchodních a živnostenských komor a kurie velkostatkářská, ve všech s omezeným volebním právem (volební cenzus). Na sněmu pak tyto čtyři volební skupiny tvořily tři kurie (poslanci zvolení za skupinu měst a skupinu obchodních a živnostenských komor zasedali v společné kurii měst). Kromě nich na sněmu zasedalo šest nevolených virilistů, kteří mandát nabývali z titulu své funkce.[3][4]

Ve volbách v etnicky českých obvodech jasně zvítězila staročeská strana, zatímco mladočeši získali jen 12 mandátů.[5] Obě tyto hlavní české politické strany ovšem svůj volební postup koordinovaly a kandidovaly ve shodě jako státoprávní klub. Ten navrhl 84 kandidátů, z nichž bylo zvoleno 83. Jedinou výjimkou byl obvod Sušice, Horažďovice v kurii venkovských obcí, ve kterém státoprávního kandidáta porazil klerikál Jan Duben. V pěti etnicky českých obvodech pak státoprávní klub nenavrhl oficiálního kandidáta a zvoleni zde byli nezávislí kandidáti svobodomyslného (mladočeského) ražení. Z hlediska etnické rivality mezi Čechy a Němci přinesly volby úspěch českým pozicím. V kurii venkovských obcí a měst a komor bylo zvoleno 89 Čechů (v předchozích volbách 85) a 62 Němců (předtím 66). Němci nadále disponovali slabou většinou v kurii měst (44:43 poslancům), ovšem v kurii venkovských obcí byla silná česká většina (49:30). České etnikum ovládlo všechny volební obvody v Praze, německý kandidát nicméně uhájil mandát v městské kurii v obvodu České Budějovice (byť početní rozdíl mezi českým a německým voličským táborem se zde od předchozích voleb snížil).[6][7]

Výraznější přesuny politických sil proběhly ve velkostatkářské kurii, kde získala většinu Strana konzervativního velkostatku, která sdružovala šlechtu a velké pozemkové vlastníky odmítající centralistické pojetí rakouského státu. V kombinaci se staročeskými úspěchy tak měl zemský sněm poprvé od počátku 70. let 19. století federalistickou (nebo alespoň autonomistickou) většinu. V menšině se naopak ocitli centralisticky orientovaní čeští Němci. Ti postupně přecházeli na defenzivní strategii; v roce 1884 neúspěšně navrhli administrativní rozdělení Čech podle etnické hranice a od roku 1886 zahájili pasivní rezistenci a po zbytek funkčního období se nezapojovali do činnosti sněmu.[1][8]

Podle sociálního a profesního dělení byli etnicky čeští poslanci zemského sněmu zvolení v kuriích měst, venkovských obcí a živnostenských a obchodních komor rozděleni následovně: 57 buržoazních a maloburžoazních vzdělanců (z toho 21 právníků, 6 lékařů a lékárníků, 7 vysokoškolských učitelů, 6 středoškolských učitelů, 1 učitel nižších škol, 6 vědců a novinářů, 4 katoličtí kněží a 6 samosprávných úředníků), 9 buržoazních podnikatelů (z toho 6 továrníků, 2 obchodníci a peněžníci a 1 manažer), 7 příslušníků maloburžoazie (z toho 1 řemeslník a živnostník a 6 blíže neurčených měšťanů), 17 příslušníků agrární buržoazie (z toho 13 rolníků či statkářů a 4 mlynáři) a 2 šlechtičtí velkostatkáři.[9]