Abdulhamid II.

Bývalý sultán byl vyhoštěn do exilu v Soluni. V roce 1912 připadla Soluň pod nadvládu Řecka a Abdulhamid se vrátil zpět do Istanbulu. Své poslední dny strávil studiem, tesařstvím a psaním memoárů v paláci Beylerbeyi u Bosporu, za doprovodu pěti manželek a dětí. Zemřel 10. února 1918, pár měsíců předtím, než se jeho bratr Mehmed V. stal sultánem. Byl pohřben v Istanbulu.

V roce 1930 dostalo devět vdov a třináct jeho dětí majetek v hodnotě 50 milionů amerických dolarů jako dědictví. Jeho celkový majetek však byl odhadován na 1,5 miliardy amerických dolarů.

Abdulhamid byl posledním sultánem Osmanské říše, který měl absolutní nadvládu v zemi. Během 33 let jeho vlády země čelila úpadku a ostatní evropské země Říši nazývaly „nemocným mužem na Bosporu“ (Řecko-turecká válka#Nemocný muž na Bosporu, Turecká válka za nezávislost#Nemocný muž na Bosporu).

Abdulhamid věřil, že myšlenky tanzimatu nemohou přinést zemi nesourodé názory, tak jako osmanismus. Přisvojil si nový ideologický princip – panislámismus. Od roku 1517 byli osmanští sultáni zároveň i chálífou. Tuto skutečnost chtěl Abdulhamid hojně propagovat a zdůrazňovat existenci Osmanského chalífátu. Vnímal, že v Osmanské říši žije mnoho etnik a tak jediným způsobem, jak lidi různých národností sjednotit, pro něj byla víra, tedy islám.

Povzbudil panislámismus tím, že oslovil všechny muslimy žijící v evropských státech, aby se sjednotili – např. v Rakousku albánské muslimy, v Rusku Tatary a Kurdy, ve Francii marocké muslimy a v Británii indické muslimy. Zároveň byly omezeny výsady cizinců v Osmanské říši, které byly překážkou pro efektivní vládu. Na konci jeho vlády nakonec poskytl finanční prostředky k zahájení stavby strategicky důležité konstantinopolsko-bagdádské železniční dráhy, díky čemuž se více lidem přiblížila možnost cesty do Mekky k vykonání svaté pouti. Poté, co byl sesazen z trůnu byla výstavba železnice zrychlena a dokončena díky Mladoturkům. Misionáři poté mohli být vysíláni do vzdálenějších zemí, kde mohli hlásat nadřazenost islámu a chalífátu.

Panislámismus byl značně úspěšný. Po řecko-turecké válce mnoho muslimů oslavovalo vítězství a výhru Osmanů považovali za výhru všech věřících. V muslimských oblastech byla po válce kritizována evropská nadvláda a byly vyřčeny námitky proti kolonizaci. Výzvy Abdulhamida k muslimskému cítění však nebyly vždy příliš účinné kvůli rozšířené neloajálnosti uvnitř říše. V Mezopotámii a Jemenu byla nespokojenost i mezi samotnou armádou.

Sultán Abdulhamid II. měl celkem 13 manželek a 17 dětí:

• rytíř Řádu Serafínů – Švédsko, 24. července 1879[1][2]
• rytíř Řádu zlatého rouna – Španělsko, 19. prosince 1880[1][3]
• rytíř velkokříže Řádu Kamehamehy I. – Havajské království, 1881[4]
• velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána – Rakousko-Uhersko, 1881[5]
• rytíř Řádu slona – Dánsko, 13. prosince 1884[1][6]
• rytíř velkokříže Řádu svatého Olafa – Švédsko-norská unie, 11. února 1885[7]
• velkostuha s řetězem Řádu chryzantémy – Japonsko, říjen 1887 – udělil japonský císař Meidži
• velkokříž Řádu bílého sokola – Sasko-výmarsko-eisenašské vévodství, 1891[8]
• rytíř Řádu Mahá Čakrí – Siam, 18. prosince 1892[9]
• rytíř Nassavského domácího řádu zlatého lva – Lucembursko, 29. července 1897
• velkokříž s řetězem Řádu Karla I. – Rumunské království, 1907[10]
• rytíř Řádu černé orlice – Německé císařství[1][11]
• rytíř Řádu zvěstování – Italské království[1]
• rytíř velkokříže Řádu věže a meče – Portugalské království
• velkokomtur s meči Královského hohenzollernského domácího řádu – Německé císařství