14 (linka metra v Paříži)

Linka 14 je oproti ostatním v celé síti velmi odlišná. Kolejiště je od nástupiště oddělené bezpečnostními stěnami, aby nehrozil pád cestujícího a případné jeho ohrožení. Sedm z devíti stanic je přestupních. Přestupy jsou řešeny propojením jednotlivých nástupišť ležících nad sebou tunely pro pěší. Na lince jsou přestupy na všech pět linek RER a devět linek metra. Linka je dlouhá 9,2 km a průměrná vzdálenost mezi stanicemi je 1,150 km, což je více než dvojnásobek oproti průměru 500 m. Díky tomu je umožněná cestovní rychlost namísto obvyklých 25 km/h až na 40 km/h. Tím se zvýšila přepravní kapacita o 33 % oproti ostatním linkám zdejšího metra. Ročně linku 14 využije 64 100 000 cestujících. Linka 14 je provozována jako gumokolové metro, proto mohou vozy, které jsou identické s těmi na lince 1, využívat depo Fontenay této linky. Cesta vede přes linku 6 ve směru Bercy – Nation.

Linka s číslem 14 existovala v Paříži již v první polovině 20. století, nacházela se však na jiném místě. Byla otevřena 21. ledna 1937 mezi stanicemi Bienvenüe a Porte de Vanves. 27. července téhož roku byla od Bienvenüe prodloužena po stanici Invalides. 9. listopadu 1976 linka zanikla, neboť byla sloučena s linkou 13.

Stanice Saint Lazare

Současná linka vznikla až v 90. letech. Jednalo se o první novou linku od roku 1935 a druhé rozšíření sítě po druhé světové válce (nepočítaje prodlužování stávajících linek na předměstí). Důvody ke vzniku linky byly zlepšit napojení Lyonského nádraží na síť metra a ulehčit tak lince RER A a rovněž zajistit spojení s bývalou průmyslovou oblastí ve 13. obvodu, kde se dnes nachází moderní čtvrť Paris Rive Gauche.

Projekt byl vytvořen pod názvem Météor a do bližšího výběru se dostaly dvě trasy: Maison Blanche – Porte Maillot podél RER A nebo République – Saint-Lazare. Druhá se ukázala jako méně významná, neboť ulehčení přetížené lince RER A bylo důležitější. Navíc SNCF plánovala projekt EOLE (dnes linka RER E), tedy spojení východních předměstí s nádražím Saint-Lazare. Oba projekty v říjnu 1989 odhlasovalo Národní shromáždění. V listopadu téhož roku byla stanovena trasa Maison Blanche – Saint-Lazare. Stavební práce byly zahájeny v roce 1991. Tunel se razil od prosince 1993 do srpna 1995. Razicí stroj jménem Sandrine postupoval podzemím od stanice Madeleine rychlostí 350 metrů za měsíc. Část vedoucí pod Seinou byla vystavěna metodou kesonování. Od března 1995 do března 1997 byly pokládány koleje a zavedeno elektrické vybavení. Roku 1997 rovněž začaly zkoušky vozů typu MP 89. Od roku 1997 do října 1998 byly vybavovány interiéry stanic. Oproti ostatnímu vybavení pařížského metra byly použity lehké a světlé materiály, především sklo a ocel. Původní plány počítaly s náklady ve výši 4,4 miliardy franků pro celou trasu. Vzhledem k enormnímu nárůstu nákladů během stavby byla trať omezena pouze do dnešní stanice Bibliothèque François Mitterrand, přesto dosáhly výše 6,1 miliard. Druhým důvodem byla snaha zprovoznit linku do Mistrovství světa ve fotbale, což se nezdařilo.

Úsek mezi stanicemi Madeleine a Bibliothèque François Mitterrand byl slavnostně otevřen 15. října 1998 za účasti prezidenta Jacquese Chiraca. Šlo o mimořádnou událost, protože poprvé bylo ve Francii zprovozněno automatické metro takového rozsahu. Dne 16. prosince 2003 byla zprovozněna trať severním směrem do stanice Saint-Lazare. 26. června 2007 byl otevřen 1,6 km dlouhý úsek do stanice Olympiades.