Železniční normálie

Železniční normálie ((německy) Eisenbahnbaunormalien) je název typizovaného architektonického předpisu, vzorových listů, pro stavbu provozních železničních budov: nádraží, vodáren, výtopen, železničních dílen, drážních ubytoven, strážních domků a dalších. Sestává z výkresů a nezbytné projektové dokumentace, která umožňuje staviteli zrealizovat zadaný projekt, aniž by musel vypracovávat individuální plány staveb. Staniční stavby byly navrhovány v několika kategoriích či třídách, aby bylo možné zbudovat stanici adekvátně k potřebám místa, kde vzniká.

Typizovaná budova nádraží v Linci roku 1871, Wilhelm von Flattich

Historie

Normálie se ukázaly jako logické a ekonomické řešení staveb velkého počtu drážních budov vznikajících podél nově položených železnic a nutných k jejich obsluze již v raném období parostrojní železnice ve 30. a 40. letech 19. století. Typizované staniční stavby se objevují již na prvních dráhách, tento princip byl v praxi výstavby železničních děl celosvětově obvyklý. Výjimku tvoří některé speciální projekty stanic, některé uzlové či koncové stanice tratí - ty bývaly budovány jako zvláštní projekty, neboť se jednalo o budovy s velkou dopravní zátěží a také mimořádné veřejné prestiže. Jednotlivé společnosti zpravidla užívaly jednotné architektonické normálie na všech svých současně budovaných tratích, dokud nebyly vyměněny za nové. Bylo také obvyklé kombinování prvků z různých kategorií. Zcela běžně docházelo k odlišnostem použitých materiálů, které byly voleny podle místní dostupnosti: stejné normalizované stanice byly postaveny z cihel nebo kamene.

Křížení tratí
Původně dvě samostatné, posléze spojené, budovy BMTB a KFJB v Táboře

V uzlových stanicích, kam přivedly dráhu různé společnosti, bývalo obvyklé, že zde každá společnost vybudovala vlastní nádražní objekty s autonomním kolejištěm, nezřídka vzájemně nepropojené. V místě styku kolejí se tak dvě nádraží nacházela například v Táboře, Kolíně, před stavbou jednotné stanice v roce 1908 stály v Plzni stanice tři.

Po zestátnění většiny soukromých společností v Rakousku-Uhersku roce 1908 pak železnice přešla pod správu společnosti Císařsko-královské státní dráhy (kkStB), po roce 1918 pak správu přebraly Československé státní dráhy, což rozmanitost typů normálií znatelně zredukovalo. Stejně tak byly nádražní areály a kolejiště sjednocovány a stavebně propojovány, čímž došlo ke ztrátě celé řady originálních stavebních prvků. Jednotný architektonický ráz je ale na budovách často patrný i přes stavební úpravy a modernizace.

Normálie rakouských drážních společností
Typizovaná budova nádraží v Novém Bydžově roku 1870, Třída II.b, Carl Schlimp

Plány budov navrhovali architekti zaměstnaní u železničních společností, oficiálně byla jejich funkce označována variací titulu hlavní inženýr pozemních staveb. Tito architekti se v projektu celého drážního díla soustředili především na navržení budov, jiné oddělení mělo v kompetenci trasování tratě a navržení konstrukcí železničních mostů a přejezdů.

Pro srovnání příklad netypizovaných projektů železničních stanic:

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.