Šimon Bárta

znak biskupa Šimona Bárty

Bárta přejímal diecézi v krizové situaci. Československo představovalo ve svých počátcích silně antikatolický stát a nemalý díl věřících se odtrhl a zapojil do nově vznikající Církve československé (v českobudějovické diecézi šlo o 40 kněží a 90 tisíc věřících).[3]

Biskup Bárta dokázal postupně vzkřísit zdecimovaný českobudějovický seminář (v roce 1923 z něj vzešel jediný kněz) a sám přitom produkoval náboženskou literaturu, zaměřující se zejména na filosoficko-mravní problémy a vyvracení tezí Krejčího, Voltaira a Kanta. V roce 1927 uspořádal v Českých Budějovicích úspěšný eucharistický kongres. Pozitivní vliv měly nově ustavené hranice mezi Československem a Rakouskem, které omezily odchody německých bohoslovců do rakouských zemí.

Za biskupa Bárty došlo v roce 1937 k rozšíření diecéze o Vitorazsko (připojené k Československu 31. července 1920), které již od počátku své funkce spravoval jako apoštolský administrátor (celkem 4 farnosti).

Mnichovským diktátem a odtržením německého pohraničí v roce 1938 ztratil biskup Bárta kontrolu nad tou částí diecéze, která se v něm nacházela, což zahrnovalo 134 farností se zhruba 210 kněžími a 258 tisíci katolíky. Ze strany Třetí říše a částečně i některých německých kněží se objevila snaha oddělit toto území trvale od diecéze a připojit je k německým diecézím, nebo alespoň zřídit nové biskupství pro Sudety v Chebu.

Svatý stolec odmítl i přes silný nátlak takovéto změny provést a nuncius Orsenigo přiměl Bártu, aby jmenoval pro novými hranicemi oddělené německé oblasti svého zmocněnce. Jeho výběr byl velmi složitý, první dva kandidáti byli vetováni, vyšebrodského opata Jaksche, který úřad nakonec obdržel, krátce poté zatklo gestapo. Bárta tedy jmenoval jeho opata-koadjutora Kaindla, německá strana ale dala najevo, že žádného zástupce českobudějovického biskupa pro Sudety nepřipustí a Kaindl napadaný nacistickým tiskem a šikanovaný úřady nakonec pověření biskupovi vrátil a navrhl předat území německým biskupům.

Na přelomu 1939/1940 pak Pius XII. po konzultacích s německými kardinály rozhodl, že správu sudetské části diecéze převezmou dočasně bavorští a rakouští biskupové (pasovský, řezenský, linecký a svatohypolitský). Předání těchto pravomocí bylo posledním významným počinem biskupa Bárty, který zemřel 2. května 1940. Pohřben je na českobudějovickém hřbitově sv. Otýlie (odd. VIII).[2] Po jeho smrti nastalo období 7 let sedisvakance, neboť okupační úřady protektorátu neumožnily Antonínu Eltschknerovi, kterého Pius XII. vybral za Bártova nástupce, převzít diecézi.

• POLC, Jaroslav V. Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetileté válce. Praha: KTF UK, 1995. 72-74 s.
• Encyklopedie Českých Budějovic (2. rozšířené vydání), město České Budějovice 2006, ISBN 80-239-6706-1, str. 41
• HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století. Brno: CDK, 2005. ISBN 80-7325-029-2. S. 11.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 47.
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : II. sešit : B–Bař. Praha: Libri, 2005. 154–264 s. ISBN 80-7277-252-X. S. 225.

• Diecéze českobudějovická

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Šimon Bárta na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Šimon Bárta
• Záznam o narození a křtu v matrice na stránkách Státního oblastního archivu v Třeboni
• Biskupové českobudejovické diecéze - stručné životopisy
• Šimon Bárta na stránkách Centra dějin české teologie KTF UK Archivováno 10. 4. 2020 na Wayback Machine
• Bishop Simon Bárta na The Hierarchy of the Catholic Church (anglicky)