České lidové svátky

Ač některé lidové svátky, především vázané na astronomické jevy, jsou bezpochyby archaického charakteru,tak úvahy o jejich původu a podobě v době předhistorické jsou zpravidla na úrovni hypotéz. Snahy národopisců 19. století o rekonstrukci hypotetického všeslovanského či všegermánského kalendáře vyzněly naprázdno a detailní studium dobových výročních obyčejů té doby neprokázalo ani významnější odlišnosti mezi jejich podobou mezi česky a německy mluvícími obyvateli českých zemí.[3]

V době příchodu křesťanství do českých zemích mělo nové náboženství již ustálený kalendář. Ten obsadil významné milníky roku svými svátky jako jsou Vánoce nebo Velikonoce a také již existovaly svátky světců. Přestože nová podoba výročních obyčejů byla částečně organizována církví, tak v lidovém prostředí došlo k jejich určité proměně, rozvíjení a obohacování. Jen volně se s liturgickým kalendářem spjaly svátky agrární jako počátek orby, jarní vyhánění na pastvu, dožínky, domlatky a další. Tyto obyčeje zanikliy zpravidla již před První světovou válkou společně se souvisejícími zastaralými výrobními technologiemi. Poté však byly některé z těchto zvyků obnovovány v rámci aktivit Agrární strany.

Nový rok byl původně kladen na zimní slunovrat, tedy zpravidla 21. prosince.[4] Po christianizaci se počal spojovat s narozením Ježíše Krista a jako počátek roku byl chápán 25. prosinec, civilní nový rok pak začínal 26. prosince.[5] Později byl nový rok přesunut na 1. ledna, v souladu se starořímským kalendářem z roku 153 př. n. l., ale v lidovém prostředí nebyla tato změna dlouho přijímána. Kromě toho římskokatolický církevní rok začíná společně s adventem, tedy v neděli mezi 27. listopadem a 3. prosincem.

V důsledku změny kalendáře z juliánského na gregoriánský v roce 1582, která posunula data o deset dní dopředu, také došlo v lidovém prostředí k přesunutí některých novoročních zvyků do předvánočního období. Jedná se například o některé praktiky spojené se svátkem svaté Lucie 13. prosince, jejíž jméno, odvozené z latinského lux „světlo“, je symbolicky spojováno s novým počátkem.

Adventní věnec

Advent, z latinského adventus „příchod“, začíná čtyři neděle před Štědrým dnem, tedy mezi 27. listopadem a 3. prosincem. V této délce se ustálil až ve středověku.[6] Symbolicky je dobou kdy byla Panna Marie „v očekávání“ a čekáním na Vánoce. Toto období obyčejů v lidové kultuře zastínilo Velikonoce, nejdůležitější křesťanský svátek, pro daleko větší blízkost příběhu matky a jejího novorozeněte lidovému chápání než příběhu o ukřižovaném a zmrtvýchvstalém bohu.

Přes radostné očekávání v průběhu adventu se jednalo o období klidu a pokory. Po martinských posvíceních a kateřinských tancovačkách následovalo pravidelné docházení na mši, časté modlitby, rozdávání almužen, konání dobrých skutků, půst, pohlavní zdrženlivost a tvrdé lůžko. V katolickém prostředí významnou úlohu zaujímaly roráty, tedy ranní zpívané mše, a svátky významných světců, Barbory, Mikuláše, Ambrože, Početí Panny Marie, Lucie a Tomáše. Protestanti světili především adventní neděle a netrvali na přísném postu. Adventní osvětlení, věnce i názvy železná, bronzová, stříbrná a zlatá neděle se objevili v druhé polovině 20. století.[7]

Věřilo se že během adventu vzrůstá moc temných sil, která čeká o slunovratu boj se silami světla. Představa démonů, ať už v podobě divokého honu, černých jezdců, lovců, bíle oděných žen nebo zvířat je archaická a v Evropě je silně ovlivněna vírou předkřesťanských Germánů. Ozvěnou těchto věr jsou obchůzky maskovaných osob nebo průvody masek během adventu. Nejznámější z maskovaných postav jsou, kromě Mikuláše, čerta a anděla; Lucky, Barborky a Perchty, souhrnně v etnologii nazývané středozimky.

Masopustní průvod v Přerově nad Labem ve středním Polabí

Po Vánocích, které končí svátkem Tří králů, počíná období masopustu. Končí masopustním úterým, které nastává 47 dní před Velikonoční nedělí, a po něm následuje Popeleční středa jako první den postní doby. Masopust tedy začíná 7. ledna a končí v rozmezí od poloviny února do počátku března. Masopust vychází především z římského náboženství, které s předjařím spojovalo vegetační a plodnostní božstva jako je Bakchus.[8]

Masopust představoval období hodování a veselí mezi dvěma postními dobami. Během něj probíhali taneční zábavy, zabijačky a také svatby. Vrcholí posledním čtvrtkem tohoto období, zvaným Tučný čtvrtek, spojeným se zabijačkou a hostinou. Poslední tři dny, tedy masopustní neděle, pondělí a úterý jsou zvány končiny, ostatky, fašank či přímo masopust, se konají různé rituální úkony, průvod masek, scénické výstupy a končí taneční zábavou.[9]

Velikonoční vajíčka malovaná barevným voskem z Jižních Čech

V předjaří začíná Popeleční středou postní doba, na kterou navazují Velikonoce, nejvýznamnější křesťanský svátek. Kromě křesťanství se v lidové kultuře tohoto období odráží předkřesťanské zvyky, soustředěné především před samotné Velikonoce, případně na jejich konec.

Nejznámějším předkřesťanským zvykem postní doby je vítání jara spojené s vynášením Smrti, které se koná na Smrtnou neděli, tedy dva týdny před Velikonocemi. Po květné neděli začíná pašijový týden, svázány především s křesťanskými zvyky. Velikonoce vrcholí večer na Bílou sobotu, vigilií následného Božího hodu velikonočního. Následná pomlázka na Velikonoční pondělí opět nese předkřesťanské rysy.

Po Velikonocích pokračuje liturgické mezidobí, jeden z mála významným církevních svátků tohoto období je zasvěcen svatému Jiří. V předvečer 1. května je však slaven archaický svátek zvaný pálení čarodějnic, májka, Filipojakubská noc nebo Valpuržina noc. Na prvního května připadá první máj, svátek zamilovaných.

Dožínkový průvod na Táborsku v polovině 19 století

Mezi 10. květnem a 13. červnem leží počátek letnic neboli Svatodušních svátků. V lidovém prostředí se s nimi pojily kromě církevních obřadů také další zvyky, původně vztahované k letnímu slunovratu. Jedná se hlavně o takzvané králenské slavnosti, z nichž nejznámějším příkladem je slovácká a hanácká Jízda králů. Na archaické oslavy letního slunovratu navázal také svátek Jana Křtitele, neboli Svatojánská noc, slavený v předvečer 24. června. Během léta je pak řada zvyků spojená se senosečí, žněmi a především dožínkami.

Na počátku podzimu se v českých zemích slavil především svátek svatého Václava, zemského patrona. Konec října byl spojen s takzvaným havelským či císařským posvícením, na Moravě zvaného hody.[10] Následovala Památka zesnulých, lidově nazývaná Dušičky, slavená v předvečer 2. listopadu. Svatomartinský svátek, slavený 11. listopadu a dříve spojený s vyplácením roční mzdy, a svatoondřejský svátek slavený 30. listopadu už byly spojeny s přicházející zimou a adventem.

• TYLLNER, Lubomír. Velké dějiny zemí Koruny české - Lidová kultura. Praha: Paseka, 2014. ISBN 978-80-7432-442-0.
• LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky. Praha: Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-525-0.

• Lidové zvyky a obyčeje během kalendářního roku, tradice a současnost^{[nedostupný zdroj]}