Čert

V češtině má slovo čert řadu variant a to především z důvodu tabu s ním spojovaným. Jedná se například o výrazy jako rohatý, nedobrý, čechman, čerchmant, červivec, čmert, jabl, ďas, diblík a další. Václav Machek spojoval slovo čert s bylinou čertkus luční, která je v souvislosti s čertem zmiňována v Mattioliho herbáři z 16. století. Podle Zdeňka Váni souvisí slovo čert s rytím čar a čarováním. Jeho označení může být náhradou za předkřesťanské běs, které kolem 14. století začalo ustupovat právě slovu čert a z řečtiny pocházejícímu ďábel.[1][2]

Podoba čerta splývá s lidovým obrazem ďábla. Jedná se o muže s rohy, drápy, ocasem a kopytem, někdy oblečeného jako myslivec v zelené vestě a červeném klobouku, jindy oblečený v černé. Může se také objevit v podobě zvířete, například kozla nebo černého psa. V českém folklóru je s čertem spojována celá řada místních pověstí, jsou známy například čertovy kameny, stopy a brázdy nebo je mu přisuzována postavení hradu, zdi či brány. Pro zahnání či zahubení čertů či ďáblů je využíván nějaký náboženský úkon: křesťanský pozdrav, náboženská píseň, modlitba, opsáním kříže hostií, případně bylina jestřábník či turan.[1][3]

Mezi časté motivy o interakci člověka s čertem či ďáblem patří:

• muzikanti hrající čertům[3]
• pakt s ďáblem a případné vyvázání se z něj či zachránění upsané duše[3]
  • za upsání duše člověk získává skřítka plivníka[3]
• přivolání čerta dívkou, s kterou nikdo netančí či si ji nikdo nechce vzít, případný následný tanec a odnesení do pekla či zachráněna. Namísto čerta může v příběhu figurovat upír či vodník.[3]
• čert přichází pro křivopřísežníka, člověka klejícího, hříšníka či povzbuzuje sebevraha[3]
  • krutý pán slouží po smrti jako čertův kůň[3]
• čert může též krást lidské děti a nahrazovat je podhozenci, ačkoliv tak většinou činí divá žena[4]

V ruština je tato bytost nazývna дьявол ďavol „ďábel“, чёрт čort „čert“ nebo бес bes „běs“. V legendách i v pověstech vystupuje jako pokušitel poustevníků, mnichů a zbožných lidí nebo jako podněcovatel sebevrahů, které si po jejich smrti osedlá jako koně. V pohádkách naopak často vystupuje jako komická či politováníhodná postava, kterou lze snadno přelstít. Na ikonách, freskách a lubocích – lidových tiscích, mají zpravidla podobu malých bytostí s černým kožichem, křidly, rohy, ocasem, kopytem a ostrými drápy.[5]

Kromě křesťanského vlivu se v postavě čerta silně projevují předkřesťanské slovanské představy.

Postavy reprezentující temné síly personifikované právě čerty, ďábly či démony jsou nacházeny také ve skalním umění (v podobě rytin na skalách, tedy petroglyfech). Mezi nimi patří k zajímavým příkladům postavy rohatých "hráčů na flétnu", které vznikly kdysi dávno (stáří je neznámé, pravděpodobně neolit až středověk) v polských Svatokřížských horách. Zajímavostí je, že v přímé asociaci s nimi se nacházejí i fosilní otisky dinosauřích stop z období rané jury. Je možné, že se jednalo o místa okultních rituálů spojených právě se stopami (tříprsté stopy bývaly někdy asociovány s kuřecím pařátem čertů v polských legendách a pověstech).[11]