Bílá sobota

Během dne se nekonají žádné obřady ani mše svatá. Výjimkou je kromě liturgie hodin obřad Efeta, kterým jsou katechumeni připraveni na samotný křest. V západní církvi je zvykem během Bílé soboty konat tzv. „bdění u Božího hrobu“. Ve východní církvi (a dnes i v některých východem inspirovaných katolických společenstvích) je také zvykem na Bílou sobotu slavit liturgii připomínající pomazání Kristova těla, uložení do hrobu a rozvíjející tajemství Kristova „sestoupení do říše mrtvých“. Bílá sobota liturgicky končí západem slunce. Nastupující noc už patří obřadům Velikonoční vigilie.

Na Bílou sobotu končí postní doba. Svůj název den získal zřejmě od bílého roucha neofytů, kteří se po celý den intenzivně připravovali na křest o velikonoční vigilii (ta ovšem k Bílé sobotě v pojetí starokřesťanské ani dnešní liturgie nepatří). Název může také pocházet z lidových zvyků velkého úklidu a bílení, konaných tento den před nedělí Zmrtvýchvstání.

Večerem o Zeleném čtvrtku se zahajuje první den tridua Velký pátek, Bílá sobota je druhým dnem a triduum vrcholí o Velikonoční vigilií a neděli Zmrtvýchvstání Páně.

Bílá sobota navazuje na velkopáteční atmosféru půstu, hlídání a návštěvy Božího hrobu, a přináší zlom. Tmu a ticho v katolických kostelích střídá během obřadů Velikonoční vigilie světlo svící, zvonění a varhany, aby připomínka Kristova kříže a smrti vrcholila znamením jeho zmrtvýchvstání.

• Prší-li v noci na Bílou sobotu, bude málo třešní.
• Odkud na Bílou sobotu vítr, odtud v létě deště.