Přísloví

Přísloví lze charakterizovat dvěma základními rysy: formálně je to výstižnost a stručnost a z hlediska obsahu nárok na obecnou platnost. Někteří badatelé považují za další nutné podmínky ustálenou formu, jeho obecnou akceptaci či alespoň známost a užití stylizovaného jazyka.[6] Jiní badatelé zmiňují tradičnost a aktuálnost jako další definiční znaky přísloví.[7] Etnograficko-lingvistická věda zkoumající přísloví, ale také rčení a pořekadla, se nazývá paremiologie.[8][2]

Přísloví lze dělit na gnómická a metaforická. Gnómická mají povahu rozkazu či výstrahy (Ve štěstí nedoufej, v neštěstí nezoufej), zatímco metaforická skrývají svůj obsah za obrazným vyjádřením (Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde). Lze je také dělit podle jejich tematického zaměření, například na přísloví o psychických vlastnostech člověka, rodinných vztazích či o vztahu člověka a společnosti.[2]

Užívání přísloví není vázáno na určité situace, ale objevuje se v běžné řeči jako vyjádření postojů dané společnosti. Přísloví je užíváno také k obraznému obohacení řeči, v bajkách a anekdotických příbězích či pro zábavu. Nadměrné užívání může vést k jejich karikování. Obvykle nemají jednu formu, ale objevují v různých variantách, a zároveň nefungují izolovaně, ale v širším kontextu dané kultury. Přísloví se typicky skládají ze dvou členů (Jaký pán – taký krám) a často užívají rýmu, asonance či rytmu.[2][1]

Pro stejnou situaci je někdy možné najít přísloví opačných významů (např. Líná huba holé neštěstí a Mluviti stříbro, mlčeti zlato).

Nejstarší dochované sbírky přísloví se nachází na sumerských tabulkách z 3. tisíciletí př. n. l. a k největším sbírkám patří Deutsches Sprichwörter-Lexikon Karla Friedricha Wilhelma Wandera s dvě stě padesáti tisíci položkami. Smysl přísloví však nemůže být chápán mimo jejich kontext a uvedená v různých sbírkách bez něj a bez nutných poznámek se dají považovat za „mrtvá“, protože takto nejsou zaštiťována autoritou tradiční moudrosti.[7]

Přísloví jsou doložena už ve starověkých literárních památkách (asyrských, staroindických atd.) Mnohá z nich přecházela od národa k národu, mnoho jich je u všech národů křesťanských původu biblického.[9] Přestože jsou mnohá přísloví v různých jazycích formálně a svým lexikálním složením často úplně odlišná, v rámci různých kultur a jejich sociálního a historického kontextu vystihují tentýž význam. Obecně platí, že příslovné motivy přecházely od národa k národu, absorbovaly rozmanité duchovní podněty a v různých variantách zdomácňovaly. Představují tak hodnotící hledisko skryté za symbolickou formu, která se přenáší z generace na generaci v podstatě se stejným obsahem.[10] Nemívají známého autora a tvoří tak součást národní jazykové tradice.

V různých jazycích lze nalézt shodná nebo podobná přísloví. Lze je rozdělit na:[11][12]

• Úplné ekvivalenty, např.:
  • česky Pes, který štěká, nekouše, rusky Собака, которая лает, не укусит
  • česky Kdo seje vítr, sklízí bouři, francouzsky Qui sème le vent, récolte la tempête
• Částečné ekvivalenty, např.:
  • česky Nehřej hada za ňadry, rusky Не грей змею на своей груди, tj. Nehřej hada na svých prsou
  • česky Když kocour není doma, myši mají pré, francouzsky Quand le chat n'est pas là, les souris dancent, tj. Když tu kocour není, myši tancují
• Relativní ekvivalenty, např.
  • česky Bez práce nejsou koláče, rusky Без труда не вытащишь и рыбку из пруда, tj. Bez práce nevytáhneš ani rybu z rybníka
  • česky Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, francouzsky Mieux vaut promptement un œuf que demain un bœuf, tj. Lepší je mít rychle vejce než zítra býka
• Analogické frazémy, např.:
  • česky Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, rusky Обещаниям не верь, tj. Slibům nevěř
  • česky Kam vítr, tam plášť, francouzsky Le vent de prospérité change bien souvent de côté, tj. Vítr prosperity často mění směr

• Pořekadla, rčení, přirovnání nebo úsloví se od přísloví liší tím že odráží spíše fantasii a jazykovou hravost než zobecněné rozumové a mravní zkušenosti. Přísloví vždy také tvoří celou větu a užívá se v ustálené podobě. Hranice mezi příslovími, rčeními a pořekadly je však často nejasná.[2][13]

• Příslovím se také podobají gnómy (stručná průpovídka většinou mravoučného zaměření[14]) a oba žánry lze od sebe těžko rozlišit. Někdy bývá gnómům vágně přisuzován „vyšší charakter“, zatímco příslovím „nižší“, nebo se o gnómech mluví v souvislosti s formou, zatímco o příslovích v souvislosti s obsahem.[6]

• Anekdotický výrok se od přísloví formálně liší tím že je mu přisuzován konkrétní autor, ať už historický či fiktivní (v takovém případě mluvíme o aforismu), nebo autor abstraktní, jako „muž“, „stařena“ nebo „král“ (v takovém případě mluvíme o wellerismu).[6]