Rčení

Rčení úzce souvisí s úslovím a pořekadlem. Rčení se liší od pořekadla především tím, že rčení lze volně časovat (házet perly sviním), zatímco pořekadlo jen v omezené míře nebo vůbec ne (chyba lávky; já nic, já muzikant), úsloví pak tvoří přechodový typ mezi rčením a pořekadlem.[2]

Specifickým typem rčení je přirovnání. Přirovnání charakterizuje vlastnost subjektu připodobněním k typické vlastnosti nějaké osoby, zvířete, předmětu apod. Nejčastěji bývá tvořeno pomocí částice „jako“, ale existuje i celá řada jiných forem přirovnání:

• „za“ – má sílu za koně;
• komparativ + než – má se hůře než pes (popř. bezpředložkově – má se hůře psa);
• „nad“, „přes“ – je chytrý nad lišku;
• přímá metaforická označení, např. baba, tele, křeček

Podobným útvarem je také přísloví, které se však od rčení liší se v několika ohledech:

• přísloví je vyjádřením nějaké životní moudrosti; rčení je produktem lidové fantazie
• smyslem přísloví je tedy morální ponaučení, výstraha či pokárání; smyslem rčení je pobavení, oživení jazykového projevu
• přísloví tvoří celé formalizované věty, které nelze rozdělit, přeformulovat, skloňovat či časovat; rčení a pořekadla se stávají částmi vět a lze je časovat

Díra – nedíra, furt se natírá. Peníze dělají peníze. Chodit okolo jako kolem horké kaše. Nosit dříví do lesa. Udělat kozla zahradníkem. Mít máslo na hlavě.[4]

Pravděpodobně nejobsáhlejší sbírkou českých lidových rčení je kniha Jaroslava Zaorálka Lidová rčení. Kniha, která poprvé vyšla v roce 1947 a neobsahuje tedy nově vzniklá rčení z moderní doby, je dostupná online.